W. E. Johns

W. E. Johns

Biggles a leopardí muži

– 1 –

Při své poslední cestě do střední Afriky Biggles narazil na dvě

skupiny nebezpečných nepřátel. Byli to krokodýli a lidé, kteří se ne-

řídili zákony. Brzy se ukázalo, že čtvernozí nepřátelé nebyli zdaleka

tak útoční a nebezpeční, jako druhá skupina. Aby se s ní vyrovnal,

musel Biggles vynaložit mnoho úsilí, mít železné nervy a hodně štěs-

tí.

Jen díky tomu dokázal se svými přáteli osvobodit terorizovaný

kmen Zinnů z područí zla a odhalit tajemné spiknutí.

Kapitán W. E. JOHNS

– 2 –

PŘEDMLUVA

Od samotného počátku historie lidstva přecházeli lidé ze zemí

svého původu do jiných krajů a dělali si na ně nárok. Oběti útoku

mohly proti dobyvatelům obvykle dělat jen málo, jako tomu bylo v

případě příchodu Římanů a později Normanů na britské ostrovy. Ří-

mané později odešli, Normanové zůstali a jejich potomky můžeme

být i my. Takové kdysi byly dobyvačné války.

Později přišla doba, a není dlouho co skončila, kdy malé skupi-

ny lidí, nespokojených s životem ve své vlasti, nebo hledajících bo-

hatství, připlouvaly do jiných zemí, jež upoutaly jejich zájem. Tito

dobyvatelé se pak v nové zemi usazovali bez ohledu na to, jak se to

líbí původním obyvatelům. Protože nově příchozí byli obvykle vy-

zbrojeni puškami a děly a domorodci měli jen luky a šípy, boje kon-

čily jednoznačně, útočníci vítězili.

Dobyvatelé obvykle pocházeli z Evropy a jejich oběťmi byly ná-

rody různých kultur a barvy pleti, které obývaly větší část naší plane-

ty. Tohle období bývá někdy nazýváno věkem objevů.

Svévolné obsazování cizích území skončilo zhruba koncem mi-

nulého století. Barevné národy, kterým se podařilo přežít zhoubné

návyky a nemoci zavlečené bílými muži, nám nyní právem připomí-

nají mnohá provinění bílých, která nelze opomenout.

Je věcí názoru, zda neevropské národy během tohoto období ví-

ce získaly nebo ztratily. Nesporně podlehly hrubému násilí, ale po-

kud máme být spravedliví, získaly i mnoho vymožeností civilizace.

Lidé černé, hnědé a rudé pleti ztratili právo na sebeurčení a je nutno

klást si otázku, zda jim jsou ony vymoženosti prospěšné.

Některé domorodé kmeny ovšem „dobrodiní civilizace“ unikly.

Buď k tomu došlo díky odlehlosti jejich domoviny, nebo díky ne-

zdravému podnebí či neplodnosti půdy, kterou obývají. Většinu z

nich bychom nalezli v srdci velkých světadílů, Afriky a Jižní Ameri-

ky. Srdcem Afriky myslíme oblast, kde se stýkaly hranice dnes již

bývalého Belgického Konga a Francouzské rovníkové Afriky se se-

verní hranicí Ugandy a s jižní hranicí Súdánu. Zde je stále možné

nalézt málo početné kmeny, které žijí svým životem tak, jako před

staletími. Těm, kteří ovládli jejich území, je třeba přičíst ke cti, že

– 3 –

jim to umožňují a ovlivňují jejich život pouze tehdy, když jim chtějí

pomoci poskytnutím potravin nebo lékařské péče.

Když se proto Biggles a jeho přátelé dozvěděli z Koloniálního

úřadu v Londýně, že na území nepočetného, ale dosud mírumilovné-

ho kmene Zinnů dochází k podivným a nepěkným událostem, roz-

hodli se zjistit, co se tam skutečně děje a kdo je za to zodpovědný.

Otázek bylo víc. Dělají problémy černí nebo bílí? Možné bylo obojí,

neboť bezohlední běloši existují stejně jako bezohlední domorodci,

kteří neváhají zneužít své soukmenovce. Další otázky byly nasnadě.

Kdo vraždí? Proč to dělá? Nebo jsou snad viníky opravdu zvířata?

Bylo ale nutno jednat rychle, protože nad celou oblastí se vznášel

stín smrti. Proto byl úkolem pověřen Biggles.

Přestože měl zpočátku velmi málo spolehlivých informací, vy-

dal se ihned na cestu připraven na všechno.

– 4 –

KAPITOLA PRVNÍ

VRAŽDA?

Gadfly, obojživelný letoun letecké policie s dlouhým doletem,

letící ve výšce deseti tisíc stop, prorážel rozpálený vzduch nad ob-

rovským africkým světadílem. Ve všech směrech pod letadlem se

prostírala plochá a vyprahlá náhorní planina, zcela bezútěšná a jed-

notvárná, postrádající jakékoli orientační body. Obloha nad nimi

neměla příjemnou chrpově modrou barvu mírného pásma, ale byla

ocelově našedlá tak, jako tomu bývá v oblastech, kde v ovzduší zcela

chybí vlhkost. Gingerovi, který seděl v pilotní kabině vedle Bigglese,

připadal zdejší vzduch přesně tak vysušený, jako prach a písek, po-

krývající terén dole. Podobně tomu však je skoro všude v okolí rov-

níku, s výjimkou míst sousedících s oceánem.

Od bodu přímo pod strojem až k obzoru se jasně rýsovaly strohé

obrysy krajiny, která dávno vystřídala rovníkové deštné pralesy zá-

padnějších oblastí a odhalovala prašnou holou zemi, na níž se jen

řídce objevil hájek akácií. Ty houževnaté stromy bojovaly v předem

ztracené bitvě s neúprosným soupeřem, sálajícím z oblohy. Bezbarvá

krajina bez jediné známky života, zvěře, člověka a bez čehokoli, co

by nějak upoutalo zrak, působila skličujícím dojmem.

Jak Ginger řekl Bigglesovi, velikost černého kontinentu si začal

člověk uvědomovat až poté, co nad ním letěl celé hodiny, aniž by se

kamkoli dostal.

„A přitom ten černý kontinent vypadá ve skutečnosti dost šedě,“

dodal.

Čas plynul, aniž by se krajina pod letadlem nějak výrazně změ-

nila. Ginger sáhl po další žvýkačce, rozbalil ji a jeho čelisti se rozhý-

baly.

„Musím přiznat, že to je zkouška nervů,“ připustil Biggles. „Ale

má to také něco do sebe,“ dodal vesele. „Kdyby teď v letadle došlo k

nějaké nehodě, máme dole spoustu místa na přistání. Podle mých

propočtů bychom měli doletět na místo asi za hodinu. Vidíš tamhle

vpravo před námi tu světlou skvrnu na obloze těsně nad obzorem?

Měl by ji způsobovat odraz hladiny Albertova jezera. Takový odraz

– 5 –

vyvolává velká vodní plocha ve vnitrozemí, stejně jako korálové

útesy v Tichém oceánu vyvolávají už z dálky viditelný nazelenalý

odstín oblohy. Podobně je tomu s oázami na poušti.“

Gadfly pokračoval ve své pouti nad pustinou.

„Doufal jsem, že dole uvidím nějaká zvířata, třeba smečku lvů,“

poznamenal po chvíli zklamaně zrzek. „Dole to vypadá na typickou

lví krajinu.“

„Mluvíš jako odborník a zapomínáš, že tu není voda. Všechno

živé se k ní stahuje. Tam, kam míří býložravci, směřují i šelmy. Silně

pochybuji, že uvidíš zvíře, dokud nedoletíme blíž k jezeru. Tam si

budeme muset všímat hlavně hrochů. Zapomněl jsem se zeptat, jestli

u jezera Jumu nějací jsou, ale pokud ano, mohli by nám překážet při

přistání i při startu. Sami o sobě prý na člověka neútočí, ale pokud by

do některého stroj narazil, bylo by to stejné, jako kdyby se střetl se

skálou. Nemohli bychom se divit, kdyby je přistání letadla vydráždi-

lo.“

„Jezero Jumu není moc velké, že ne?“

„Není, ale právě hroši patří ke zvířatům, kterých přibývá, a tam

kde vysychají vodní plochy, se sdružují do velkých stád. Alespoň mi

to tak odbornicí řekli. Brzy poznáme, jestli nám v tomto směru hrozí

nějaké nebezpečí.“

„Sláva, zvířata!“ vyjekl náhle Ginger. „Vidím pštrosy!“

„Blahopřeji,“ ušklíbl se Biggles. „Tihle ptáci mají v oblibě su-

chou krajinu, ačkoli i oni musí pít. Já zas mám dojem, že vidím na

obzoru stromy. Jestli mě nešálí zrak, mohl by to být pás lesa, který

podle mých zpráv směřuje od západního břehu jezera.“

„Vidím to,“ řekl zrzek, když upřel zrak k obzoru, nad kterým se

vzduch tetelil žárem. „Mohou to být stromy, ale také jen nízké křovi-

ny.“

Jistotu získali o několik minut později, když se na horizont vy-

houpl pás, připomínající dlouhý lesklý střep.

„Je to voda,“ prohlásil Biggles. „Může to být Albertovo jezero i

Jumu, ale jestli jsme se neodchýlili z kurzu a až dosud vodní hladinu

nepozorovali, je téměř jisté, že jsme u cíle. Odhadovaný čas našeho

přeletu ostatně končí.“

Biggles přiškrtil plyn, hukot motorů se ztišil a letoun začal kle-

– 6 –

sat. „Ohlas Bertiemu a Algymu, aby se připravili na přistání. Pokud

neuvidím na hladině žádné překážky, přistanu rovnou, bez kroužení.“

„Dobrá,“ kývl Ginger a opustil kabinu.

Když se po několika minutách vrátil, stroj se už nacházel jen ve

výši dva tisíce stop a začínal se zmítat v turbulencích přehřátého

vzduchu. Jezero, které bylo jejich cílem, bylo jasně viditelné. Podle

zpráv, které získali před startem, nebylo pochyb o tom, že dolétli na

správné místo.

Jezero Jumu bylo dlouhé, úzké a mělo přibližně tvar půlměsíce

nebo dvojice buvolích rohů. Ve srovnání s největšími africkými jeze-

ry bylo téměř trpaslíkem. Nejširší středová část neměřila od jednoho

břehu ke druhému více než čtyři míle. Délka celého jezera se mohla

pohybovat přibližně kolem dvaceti mil, ačkoli bylo velmi těžké ji

odhadnout. Oba konce jezera totiž zakrývaly rozsáhlé porosty ráko-

su. Voda byla temná, nehybná a zdálo se, že v ní chybí život Na hla-

dině s výjimkou obou konců půlměsíce, nebyly vidět žádné vodní

rostliny. Břehy většinou tvořily ploché bahnité nebo písčité pláže.

Biggles zamířil s letadlem přes nejširší část jezera, při čemž stroj

stále klesal.

„Přímo před námi vidím koloniální stanici,“ řekl Ginger.

„A tamhle jsou hroši,“ poznamenal Biggles a trhl hlavou smě-

rem ke skupině černých beztvarých předmětů na hladině, od kterých

se šířily mírné vlnky. „Pokud se na tomhle místě obvykle zdržují,

neměli bychom si vzájemně překážet. Na mělčinách vidím krokodý-

ly, takže bychom si měli dobře rozmyslet nějaké koupání.“

Představa, že na Jumu chybí živé bytosti, se rychle hroutila. Při

březích uviděli hejna brodivých ptáků, kteří si máčeli své dlouhé

nohy v mělké vodě, ale podle Bigglesova odhadu jich nebylo tolik,

aby jim působili potíže při přistávání nebo při startu.

„K čertu s těmi hnusnými krokodýly,“ zabručel Ginger. „Těšil

jsem se, že se ochladím ve vodě.“

„Chtěl jsi vidět zvířata, tak je tu máš. Ostatně krokodýli se podle

mého názoru živí rybami a nečekají, až se sem přiletí koupat nějaký

chlap z Londýna. Ryb tu bude určitě spousta. Slyšel jsem, že v Nilu

chytli okouna, který vážil přes padesát liber. Ryby jsou také téměř

jediným zdrojem obživy místních domorodců. Zatím ale žádné lidi

– 7 –

nevidím. Nějací by tu měli být, ale zatím nevidím ani živou duši.“

„Co je to tam na konci jezera? Něco se tam hýbe. Antilopa?“

„Nejspíš voduška.“

„Tam v dálce vidím nějaké chaty, bude to osada Zinnů, ale ko-

lem chatrčí je mrtvo,“ řekl zrzek a ukázal ke vzdálenému břehu.

„Po lidech se podíváme později,“ rozhodl Biggles. „Cítím se

dost unavený, takže jdu rovnou na přistání.“ Zamířil nos letounu

přímo na chatrně vyhlížející stavení, nevzhledné a osamělé, jež stálo

nedaleko od nehybné, temné jezerní hladiny. Poblíž chaty vyrůstal z

písečné půdy osamělý holý strom, využívaný jako pozorovatelna

několika nahrbenými supy.

„Myslel jsem si, že tu na nás bude někdo čekat,“ řekl Ginger.

„Ano, domluvili jsme se tak,“ odpověděl zamyšleně Biggles.

„Co si o tom myslíš?“ pohlédl na něj zrzek.

„Čekají na nás jen ti supi…“

„Možná jsme přiletěli moc brzy.“

„Oni přiletěli ještě dřív,“ řekl Biggles pobaveně. „Nějak se mi to

tu nechce líbit. Tamhle stojí les, o kterém nám říkali,“ dodal a ukázal

směrem k pásmu stromů.

„Ve srovnání s tím, nad čím jsme dneska letěli, to je rajská za-

hrada, ale jinak to připomíná les jen z dálky. Většina stromů už dáv-

no uschla.“

„Kdysi to les byl. Teď tomu tak říkají buď proto, že nemohou

zapomenout, nebo proto, aby místo odlišili od pouště, táhnoucí se dál

od jezera.“

Krajina dále od jezera skutečně nevyhlížela povzbudivě. Tvořila

ji víceméně holá poušť až na řídce vyrůstající trsy křovisek a několik

stromů s plochými korunami, které jsou pro střední Afriku typické.

Vedle zchátralého stavení byla jedinou známkou lidské činnosti

stará kánoe, vydlabaná ze kmene, ležící na břehu. Biggles si přece

jen přímé přistání rozmyslel a navedl stroj k jakémusi hloubkovému

náletu ve výšce jen několika desítek stop nad místem, kde hodlal

přistát. Byla to jezerní hladina přímo před koloniální stanicí. Chtěl si

prohlédnout hladinu, zda na ní nenarazí na překážky a pak také hod-

lal zahnat ptáky a krokodýly, aby nepřekáželi.

Přistál bez potíží, ačkoli, jak se vzápětí ukázalo, měl při tom

– 8 –

značnou dávku štěstí. Když totiž letoun dokončil svoji cestu po hla-

dině a již se na ní jen poklidně kolébal, vynořila se sotva čtyřicet

yardů od trupu veliká obludná hlava s vypoulenýma očima. Hroch,

pravděpodobně starý samotářský samec, na přivandrovalce pohlédl,

zívl, odfrkl si a opět se ponořil do uklidněných vod.

„Tohle je právě potíž s hrochy,“ zamumlal Biggles. „Člověk ni-

kdy neví, kdy a kde se některý vynoří.“

„Mohl jsi přece přistát na souši,“ namítl Ginger, když Biggles

obrátil nos letounu ke břehu.

„Bál jsem se, aby se neukázalo, že je tam bahno. Připadlo mi, že

srážka s hrochem je méně pravděpodobná než možnost vyválet se s

letadlem v blátě. Kromě toho se zrovna ve směru přistání povaluje na

břehu kánoe. Později ji odtáhneme, abychom mohli přistávat na su-

chu. Tihle vodní tlusťoši by se nám skutečně mohli připlést do ces-

ty.“

Mírným přitlačením plynové páky popohnal stroj po hladině

směrem k mírně stoupající pláži. Nyní už jasně viděli, že ji tvoří su-

chá písčitá zem.

V té chvíli se v kabině objevil Bertie, rozhlédl se po okolí a v

jeho tváři se zjevilo rozladění.

„Jemináčku, pánové, to je ale hnus!“ řekl znechuceně. „Takhle

jsem si tropický ráj rozhodně nepředstavoval.“

„Copak jsi čekal, lorde?“ zeptal se Biggles.

„Myslel jsem na banány, datlové palmy a tak.“

„Kdyby tu nějaké banány rostly, stejně by je už dávno spořádali

hroši.“

„To je právě škoda, starouši,“ povzdychl si Bertie. „Víš přece,

jak mám banány rád.“

„Hroši je mají ještě raději. Zkus, prosím, na chvíli zapomenout

na chuť banánů, a mysli na to, kvůli čemu tu jsme. Jak tě vůbec moh-

lo napadnout, že letíš odpočívat na plantáž s tropickým ovocem?

Jestli si z tropů něco pamatuji, tak to, že v takovémhle bahně se rodí

moskyti, kterým neudělá nic větší radost, než když ti vpustí do krve

malárii. Pokud tu budeme trčet, každý den musíme polknout pořád-

nou dávku chininu. Také ta stojatá voda vypadá jedovatě a než se jí

napijeme, musíme ji důkladně převařit.“

– 9 –

„Měj srdce!“ zaúpěl Bertie. „To vážně musíš vždycky myslet na

ty nejohavnější věci?“

„Ne, nemusím,“ uznal Biggles, ale vzápětí zvážněl a dodal: „Je

možné, že pro nás bude poučením to, co se stalo v boudě, které tak

vznešeně říkají koloniální stanice.“

„Dobrá, starouši,“ kývl Bertie. „Promiň, že se pitvořím, ale už

jsem navštívil pár pohostinnějších míst, než je tohle. Jedno bylo u

moře v Brightonu, pak je to moje zamilovaná hospůdka v…“

„Mlč!“ okřikl ho Biggles.

„Ano, starouši. Ten kus hadru, co visí na stožáru, má být náš

starý dobrý Union Jack?“

„Nejspíš to, co z něj zbylo. Ale neměj obavy. Banány tady sice

nebudou, ale brzy si to tu zpříjemníme.“

„Vážně?“ zeptal se jedovatě Algy. „Vysázíš před dveřmi záho-

nek s růžemi?“

„Do téhle díry se květiny vůbec nehodí,“ zavrčel zrzek. „To

máme vážně bydlet v téhle chajdě?“

„Kdo nechce, nemusí. Můžeš spát třeba venku na zemi, pokud ti

nebude vadit, že tě budou okusovat moskyti! Takže přestaňte fňukat

a buďte rádi, že máte střechu nad hlavou.“

„Kdepak jsou Afričani, o kterých nám vyprávěli?“ zeptal se Al-

gy. „Nikde žádná slavobrána ani uvítací výbor.“

„Někde tu budou,“ řekl Biggles přesvědčeně. „Tuhle stanici pře-

ce stavěli kvůli tomu, aby měl kde přespat vládní komisař. Čas od

času sem zavítá, aby se podíval, jak se vede domorodcům.“

„Absolutně správně,“ prohlásil Bertie. „Domorodci přijdou, ale

komisař ne, protože by pro nás nezbyla postel! Chápu.“

„Ale vážně, proč tu nikdo není?“ dotíral dál Algy. „Tady přece

nemůže přistávat tolik letadel, aby to domorodce znudilo.“

„Jak to mám vědět?“

„A co je s tím chlapíkem, který nám měl dělat tlumočníka? Měl

tu přece čekat.“ zajímalo Bertieho. „Proč nedorazil?“

„Nevím. Možná se zdržel na cestě ze sídla vládního komisaře v

Nabule,“ odpověděl Biggles. „Uvědomte si, že je to sem přes dvě stě

mil, a cesta pěšky nejspíš trvá dost dlouho. Protože o tom vím stejně

málo jako vy, strčte si své dotazy za klobouk. Nejsem váš průvodce a

– 10 –

vy nejste turisté! Musíme se porozhlédnout na místě. Když budeme

dost pozorní a důslední, odpovíme si sami!“

Během rozhovoru dopravili letoun ke břehu. Zastavil se v písku,

do něhož se podvozková kola trochu bořila.

„Po větru není ani památky, takže je letadlo celkem v bezpečí,“

řekl Biggles, když se rozhlédl po obloze. „Jsme pány svého času a

dnes už nikam nepoletíme. Kromě toho než něco sníme, vyložíme

zásoby a utřídíme výstroj, bude pomalu tma. Zítra ráno nám na

podrobný průzkum okolí postačí nanejvýš hodina. Nemohu tvrdit, že

bych se zrovna zbláznil do pěší turistiky v pustině, ale musíme šetřit

benzínem a olejem, takže nám nic jiného nezbude. Nejdříve musíme

najít kmen Zinnů, abychom byli připraveni, až sem konečně dorazí

náš tlumočník.“

Po rychlé svačině, kterou odbyli raději na pláži než v chatrči, se

všichni dali do vykládání zásob. Jen Ginger si vzal na starost vystří-

kat celou chatrč prostředkem proti hmyzu, který ji zbavil létajících i

lezoucích obyvatel, ale také naplnil vzduch nepříliš příjemnou vůní.

Stanici určenou k občasnému ubytování státních úředníků, kdysi

postavili ze slabé tyčoviny jako velice prostou přízemní chýši. Stře-

chu vytvářely palmové listy, které zpředu splývaly dolů a částečně

překrývaly jednoduchou verandu, táhnoucí se podél celého průčelí.

Jádrem byla střední obytná místnost, oddělená od prostoru určeného

ke spaní lehkou bambusovou stěnou. Ten prostor byl určen pouze pro

vůdce celé návštěvy. K němu přiléhalo cosi jako obydlí pro doprovod

a nosiče. Jednalo se vlastně jenom o zastřešené prodloužení stěn se

zcela odkrytou boční stěnou. Dalo se tam vstoupit pouze mezerou

širokou asi dvanáct stop. Na opačné straně chýše stál o samotě druhý

menší přístřešek, který sloužil patrně k ubytování poddůstojníka velí-

cího příslušníkům skupiny.

Podobných stavení sloužících vládním komisařům byly stovky a

prý byly rozmístěny po celém území Afriky.

Do obytné místnosti vnesli nejnutnější výstroj a několik beden

zásob, které by podle Bigglesova odhadu měly stačit na to, aby tu

vydrželi týden i tehdy, kdyby se jim nepodařilo doplnit jídelníček

zvěřinou nebo rybami z místních zdrojů. Tucet kanystrů s leteckým

benzínem a barel oleje nechali stát venku.

– 11 –

Potom dovnitř přenesli zbraně. Bylo jich podstatně víc, než měli

ve zvyku s sebou vozit i při mnohem delších výpravách, a jejich slo-

žení bylo i rozmanitější. Důvodem pro to, aby měla výprava tak

značnou palebnou sílu, bylo ovšem očekávané nebezpečí. Později se

ukázalo, že Biggles uvažoval správně. Mezi zbraněmi byla spolu se

čtyřmi revolvery i velkorážová dvouhlavňová lovecká puška, armád-

ní puška ráže 303, dvouhlavňová brokovnice ráže 12, a několik dal-

ších zbraní. Pro všechny měli i zásobu střeliva.

„Kdyby nás někdo sledoval, musel by si myslet, že tady hodlá-

me začít novou válku,“ poznamenal Bertie, když přenášeli zbraně a

náboje do úkrytu.

„I k tomu může dojít,“ řekl Biggles. „Není ale pravděpodobné,

že bychom celou tu zbrojnici někdy využili, a já jen doufám, že

k tomu nedojde, ale při takovéhle práci u zapadlého jezera Jumu,

člověk nikdy neví. Raději budu vypadat jako strašpytel, než bych se

nechal překvapit na míle daleko od nějaké pomoci bez slušné paleb-

né síly. Mohlo by to skončit tím, že bychom dolétali a o to ještě ne-

stojím.“

Významně ukázal prstem na dvě podlouhlé hromádky hlíny na-

vršené nedaleko od stavení. Z každé z nich trčel prostý dřevěný kříž

a nikdo nemusel hádat proč. Byly to hroby.

Biggles vzhlédl k supům, kteří se stále hrbili ve větvích blízkého

stromu. „Zajímalo by mě, na co čekají,“ zamručel. „Tihle odporní

ptáci cítí smrt na míle daleko.“

„Co kdybych je seznámil s mou brokovnicí?“ navrhl Bertie.

„Snad by si nás pak víc vážili, jestli víš, co tím myslím.“

„Ani jsem nevěděl, jak jsi krvelačný,“ usmál se Biggles. „Ale

nemá smysl plýtvat střelivem,“ dodal. „Než se však utáboříme, bude

asi vhodné porozhlédnout se kolem, jestli na nás poblíž nečíhá kočka

s ostrými drápy.“

„To přece nemyslíš vážně, starouši,“ namítl Bertie. „Nikde jsem

žádného leoparda neviděl.“

„Tihle dva asi také ne,“ trhl Biggles hlavou směrem ke hrobům.

„A vůbec se mi nelíbí, jak se tu drží supi.“ Zamračil se a zamířil ke

vchodu do prostoru pro doprovod a ještě než nahlédl dovnitř, zastavil

se. Poté začal následován ostatními prohlížet zastřešený ubytovací

– 12 –

prostor pro domorodce, který byl z jedné strany zcela otevřen. Nena-

šli tam však nic pozoruhodného. Po podlahu kdosi rozložil suchou

trávu, aby měli muži kde spát, a na jednom místě se v popelu pova-

loval převržený železný kotlík.

Kráčeli dál. Když došli k osamělé uzavřené chatrči, určené pro

pobyt poddůstojníka, Biggles se zastavil. „Tady to je,“ řekl tiše.

„Co tam má být?“ vyhrkl Ginger.

„To ještě přesně nevím, ale cítím to už dlouho. Ti supi vědí, co

je uvnitř! Nechoďte se mnou!“

Za mrtvého ticha Biggles přistoupil ke vchodu do chýše. Stačil

mu jediný pohled dovnitř a rychle ucouvl, jako by uviděl smrt. Ve

tváři byl náhle bílý jako křída.

„Měl jsem pravdu,“ řekl se zkřivenou tváří. „A ti supi taky!“

„Mrtvola?“ vydechl Ginger.

„Ano.“

„Kdo je to?“

„Jak to mám, k čertu, vědět,“ utrhl se Biggles. „Je to černoch a

měl na sobě nějakou uniformu. Mohl by to být chlapík, který na nás

měl čekat. Už je mi jasné, proč se Zinnové zrovna nepřetrhli s něja-

kým uvítáním.“

„Co ho zabilo?“

„To si netroufám odhadnout. Zdá se, že ho zabilo nějaké zvíře,

lev nebo leopard. Hrůza. Ten nebožák je roztrhaný, až jsou vidět

kosti.“ Biggles těžce vydechl a zapálil si cigaretu.

„Moc pěkný začátek,“ zavrčel Algy. „Co uděláme? Neměli by-

chom ho pohřbít?“

„Ale beze mne,“ ohradil se Biggles. „Je mrtev dobré dva nebo

tři dny, a všichni víte, co to v tomhle podnebí znamená. Přineste sem

suchou trávu zezadu a ať je jí hodně! Celé to zapálíme. Nic jiného se

nedá dělat. Ještě předtím ale musím zjistit, kdo to byl.“

„Pane bože,“ vykřikl Ginger a odvrátil se. „Musí to být?“

„Rozhodně. Jako voják musí mít identifikační štítek. Je nutné ho

najít a vzít s sebou kvůli úřednímu záznamu o smrti. Nic víc pro toho

chudáka nemůžeme udělat. Určitě má někde rodinu. Gingere, skoč

do lékárničky pro balíček obvazu a desinfekční prostředek! Hoď se-

bou! Rychle, ať máme tu hrůzu za sebou!“

– 13 –

Ginger odběhl a brzy byl zpátky. Ostatní mezitím začali nosit

suchou trávu.

Biggles nalil desinfekční prostředek na obvaz a tekutinou ani

trochu nešetřil. Pak si několikrát omotal obvaz kolem úst a nosu a

vkročil do chatrče smrti.

Během pěti minut byl venku a z dlaně mu visel řetízek, na němž

se houpala kulatá známka. Přivřel za sebou laťkové dveře, a aniž by

na cokoli čekal, cvakl benzínovým zapalovačem. Přiložil ohýnek k

hromadě suché trávy, kterou ostatní nanosili a rozložili ke stěně chý-

še.

Plameny divoce vyšlehly a rázem se zmocnily trávy a vzápětí

celé chatrče, která byla vyschlá na troud. Letci rychle ustoupili před

narůstajícím žárem a po několik minut pak hleděli do šlehajících

plamenů pohřební hranice.

„Nic jiného se nedalo dělat,“ zabručel Biggles, když si strhl z

obličeje obvaz a hodil ho do ohně. „Byla to hrůza, ale udělat jsem to

musel.“

Došel na břeh a ponořil ruce i předmět, který v nich držel, do je-

zerní vody. Omyl se a pak si přečetl jméno na destičce visící na ře-

tízku.

„Seržant Abdullah I’Mobo,“ zamumlal tiše. „Nejspíš to byl muž,

jehož nám poslali naproti. Musel to být blázen nebo šíleně odvážný

chlapík, když tu zůstal sám. Musel přece vědět, co se tu děje, určitě

ho varovali. Pozeptám se na to, až budu hlásit jeho smrt. Znamená to,

že tu již zahynuli nejméně tři lidé.“

„Myslíš si, že to opravdu mohla udělat nějaká šelma?“ zeptal se

Algy, když se pomalu vraceli ke hlavní chatě.

„Na první pohled to tak vypadalo,“ řekl sklesle Biggles. „Celé

tělo a obličej byly na cáry, jako by je rozdrásaly něčí drápy. To co

zbylo z uniformy, se sotva dalo rozeznat…“

„Brr. Takže to mohl být lev nebo leopard?“

„Tak to si zrovna nemyslím.“

„Jak to?“ povytáhl obočí Algy. „Proč ne?“

„Kdyby to udělala lidožravá šelma, alespoň část těla by určitě

sežrala. Šelmy prostě zabíjejí, aby zahnaly hlad. Pokud jsem ale byl

schopen posoudit, k ničemu takovému v chatě nedošlo. Abdullah byl

– 14 –

strašlivě zohavený, ale celý.“

„Možná, že dravec neměl hlad.“

„Nesmysl. Potom by patrně nezaútočil. Většina kočkovitých še-

lem je prý velice líná. Právě proto se také téměř vždy ke své kořisti

vracejí. Proč to tahle neudělala? Tělo tam leželo dva nebo tři dny.

Věděli o něm i supi na větvích. Ti se zas neodvážili vletět dovnitř.“

„Stejně si myslím, že to udělal dravec,“ namítl Algy.

„Myslíš? Tak mi tedy něco vysvětli,“ řekl Biggles. „Abdullah

byl voják. Musel tedy mít pušku a střelivo. Nic z toho jsem ale uvnitř

neviděl. Kam jeho výzbroj zmizela? Co by dělal lev nebo leopard s

puškou? A kdyby mužův pás s náboji spadl někam do kouta, už chví-

li bychom slyšeli, jak náboje třaskají v ohni!“

Všichni se zastavili a pohlédli na Bigglese.

„Ale stejně nemusíš mít pravdu,“ nevzdával se Algy. „Abdullah

sem přece nemusel přijít sám. Je přece možné, že sem dorazila celá

skupina. Sám ses divil, že tu byl sám. Je to tak?“

Biggles kývl.

„Potom se to podle mého názoru mohlo seběhnout tak, že když

toho chudáka zabila šelma, ostatní posbírali jeho výzbroj a vrátili se

na základnu.“

„Když už se zdržovali sbíráním jeho výzbroje, proč mu nechali

na krku identifikační štítek?“ řekl Bigglese a zavrtěl hlavou. „Tak to

nebylo, Algy. Ne! Připouštím, že je málo pravděpodobné, že by se

sem někdo odvážil sám. Ale vsadím krk na to, že jestli tu s ním ně-

kdo byl v době, kdy zaútočila ta tvá šelma, vzal nohy na ramena a

nezajímal se o nic, co tady zůstalo. Afričan je velice odvážný, pokud

čelí něčemu, co chápe. Jakmile však dojde na pověry, které jsou mi-

mo jeho chápání, je v koncích. To ostatně platí i pro řadu pověrči-

vých Evropanů, nejen pro Afričany.“

Všichni mlčeli.

„Dobrá,“ pokračoval Biggles. „Teď se musíme v prvé řadě po-

starat o to, aby si stejné dvounohé bestie nepohrály také s námi.

Obávám se, že budeme muset držet zdvojené hlídky ve dne i v noci.

Myslím, že jsem už pochopil, proč nás sem poslali. S letadlem se

dokážeme pohybovat mnohem rychleji než ti, kdo se přesunují pěš-

ky, i kdyby měli čtyři nohy! Musíme se tady zabydlet a všechno při-

– 15 –

pravit dřív, než se setmí.“

KAPITOLA DRUHÁ

NEOBVYKLÝ ÚKOL

Biggles se do případu kmene Zinnů zapojil přesně o týden dříve,

když si jej jeho nadřízený, brigádní generál letectva Raymond, zavo-

lal do své pracovny, a bez jakéhokoli úvodu ho přivítal slovy: „Chci,

abyste si se svými lidmi co možná nejdříve udělal výlet do střední

Afriky.“

Na Bigglesově tváři se nepohnul ani sval. „Chcete to opravdu vy

osobně, pane?“

„Ne. Požaduje to Koloniální úřad. Naznačili mi, že bychom jim

měli pomoci s řešením menšího problému, který je trápí. Sedněte si,

Bigglesworthe.“

Biggles přijal nabídnuté místo a zapálil si cigaretu. „Pročpak

zrovna my?“ zeptal se. „Nemají své specialisty?“

„Mají, ale nejsou to odborníci na létání. Proč bych měl právě

vám vysvětlovat, že letadlo je pohyblivější než motorizovaná jednot-

ka nebo dokonce ti, co chodí pěšky? Právě v tomhle případě asi bude

nutné často se přesunovat na značné vzdálenosti.“

„Chápu. Řekl jste, že jde o menší problém. Nač tedy ten spěch?“

„Může se to rozrůst.“

„Takže bychom snad konečně mohli začít mluvit jasně,“ mdle se

usmál Biggles.

Raymond se pohodlně zapřel v židli, sepjal dlaně a nasadil váž-

ný výraz. „V současné době se v Africe stává, že se z drobnosti stane

takřka přes noc sud s prachem. Pokud sledujete noviny, měl byste to

dobře vědět. Celý černý světadíl je ve varu a pak stačí jiskra, aby

celý sud prachu vyletěl do povětří. Pochopitelně to vědí také naši

nepřátelé, pro které není žádný výbuch dost silný, a hodlají třaskavé-

ho prostředí využít. V Africe je prostě horko a vy patříte k mužům,

kteří to tam znají. Nalétal jste přece nad Afrikou stovky hodin a máte

hodně zkušeností.“

„To nepopírám, ale nemusím vám přece říkat, jak je Afrika vel-

ká. Je tam pořád spousta míst, která jsem v životě neviděl a neuvi-

– 16 –

dím. Nevěřím, že by jeden člověk mohl ten světadíl dokonale poznat.

Na to by mu nestačil ani celý život.“

„Jistě. Představte si tedy, jaké potíže měli první objevitelé, kteří

tam pochodovali pěšky!“

„Myslíte třeba Livingstona nebo Stanleye?“ usmál se Biggles.

„Je možné, že kdybych žil v té době, snad bych se k nim přidal.

Dneska je to ale jiné a musím připustit, že mě moderní technika po-

kazila natolik, že na prošoupávání podrážek nevidím nic užitečného.

Na to je můj život příliš krátký. Jsem rád, když se mohu dostat tam,

kam potřebuji, co možná nejrychleji. Ale k věci. Kde leží ten váš

nový sud s prachem?“

„Na severu střední Afriky v oblasti zvané Zinda.“

„Nikdy jsem o ní neslyšel.“

„Překvapilo by mě, kdybyste o ní slyšel. Ta místa navštívilo má-

lo lidí, nejspíš proto, že tam není nic k vidění. Oblast je tak vyprahlá,

že připomíná poušť. Půda se nehodí k obdělávání a se zvěří to tam

také není valné. To je důvod, proč je celá oblast řídce osídlena. Tohle

je výřez z mapy oblasti od Koloniálního úřadu.“

Raymond sáhl na stůl a podal Bigglesovi list papíru. „Jak sám

vidíte, středem je jezero Jumu.“

„To také slyším prvně,“ pokrčil Biggles rameny.

„Jumu je jedno z menších jezer na nejzazším severu Ugandy.

Leží nedaleko Albertova jezera a brzy se o něm dozvíte víc. Nejbliž-

ším stálým sídlem britských zástupců je Nabula. Sídlí v něm vládní

komisař a velící důstojník oblasti s malou jednotkou domorodých

Askariů. Jistě víte, že to jsou spolehliví vojáci. Na břehu jezera Jumu

je malá stanice udržovaná vládou. Jak zjistíte podrobnějším pohle-

dem do mapy, Jumu leží blízko hranice s Belgickým Kongem. Také

na nich se už v nedávné minulosti vyskytly potíže. Není to odtud

nijak daleko jak do jižního Súdánu, tak do nejvýchodnější části Fran-

couzské rovníkové Afriky. Ani jedna z hranic, o nichž mluvím, není

jasně vyznačena, takže si dávejte pozor, abyste se nedostal do sporu s

mezinárodním právem. Poblíž jezera Jumu není žádné letiště, takže

vám doporučuji přistání na hladině jezera. Nejjednodušší bude, když

poletíte proti toku Nilu. Palivo můžete doplnit v Malakalu. Kampala

by byla pro vás jako základna příliš daleko na jihu. Ale konečné roz-

– 17 –

hodnutí nechám na vás.“

„Tvrdíte, že oblast kolem Jumu není k ničemu užitečná. Pokud

tomu tak je, k čemu nepokoje?“

„Půda je tam neplodná, a není vhodná ani k pastvě dobytka, na-

tož pak k pěstování zemědělských plodin. Jediní lidé, kteří tam žijí,

patří k nepočetnému kmeni Zinnů. Obývají pobřeží jezera.“

„To jsme si už ale řekli, pane. Takže ti Zinnové jsou nepokojní?

Proč? Hladoví? Co vůbec jedí, když je neživí pastevectví ani lov

zvěře?“

„Jedí ryby. Ačkoli to možná zní divně, v jezeře jich je spousta.

Zinnové se živí téměř výhradně právě jimi. Je pravda, že z té rybí

diety zrovna neztloustnou. Úřady jim sice nabídly přesídlení do

úrodnější oblasti, ale raději zůstali tam, kde žijí od nepaměti. Kmen

Zinnů patří k domorodým Afričanům, kterých se dosud nejméně do-

tkla civilizace.“

„Mám to chápat tak, že tihle zlobiví domorodci spadají pod brit-

skou pravomoc?“

„Ano, ačkoli ve skutečnosti tam toho můžeme dělat jen opravdu

málo. Jak jsem řekl, naše nejbližší trvalé sídlo je v Nabule, což je

téměř dvě stě mil daleko. Nemělo by smysl držet posádku nebo do-

konce velitele oblasti u jezera Jumu. Neměli by tam co dělat. Není

tam tolik zvěře, která by přilákala pytláky, a je to příliš daleko z kaž-

dého trvale osídleného místa, než aby se vyplatilo podnikat k jezeru

turistické safari. Byly by nákladné a cíl není nijak atraktivní. Vydat

se k Jumu by mělo smysl jen tehdy, kdyby tam bylo něco, co stojí za

prozkoumání. A i kdyby se tam opravdu něco našlo, třeba ložiska

cenných nerostů, musela by být opravdu mimořádně vydatná, aby

někdo vynaložil peníze na rozvoj oblasti. Snad mi tedy už rozumíte,

proč jsme se rozhodli vyřešit potíže vysláním letadla. Můžete přistá-

vat na jezeře a tak to bude nejen rychlejší, ale i mnohem hospodár-

nější.“

„Chápu. Všude musíme šetřit,“ ušklíbl se Biggles. „Předpoklá-

dám, že okolí Jumu bylo důkladně prozkoumáno.“

„Ale zajisté. Místo pravidelně navštěvuje důstojník vysílaný z

Nabuly. Jezdí tam, aby si promluvil se Zinny, zjistil, jaké mají potíže

a pomohl jejich nemocným, pokud je to v jeho možnostech. Až do-

nedávna se zdálo, že jim to docela vyhovuje. Se Zinny nebyly

– 18 –

dávna se zdálo, že jim to docela vyhovuje. Se Zinny nebyly nejmenší

potíže a naši lidé došli k závěru, že nechtějí nic, než abychom jim

dali pokoj. Vůbec se nezajímají o vymoženosti moderní doby.“

„V čem jsou tedy potíže? Zinnové rádi válčí?“

„To rozhodně ne. Kromě toho, i kdyby byli válečníky, neměli by

s kým bojovat. Jsou to mírumilovní lidé, kteří se zaměstnávají lovem

ryb. Dostali dokonce i obilí na osev a semena zeleniny, aby se poku-

sili obdělat břehy Jumu, ale oni dodávku jednoduše snědli, sotva

vládní zmocněnec vytáhl paty. Dostali i rybářské náčiní, ale loví stále

starým způsobem. Zaženou ryby na mělčinu a tam je harpunují bez

ohledu na spoustu krokodýlů, kteří si mezi nimi vybírají oběti. Tohle

nebezpečí prostě berou jako samozřejmost stejně, jako my považu-

jeme za samozřejmé, že nás může srazit auto, když přecházíme uli-

ci.“

„Rozumím,“ přikývl Biggles. „O Zinnech jste mi toho řekl víc

než dost, ale ani jste mi dosud nenaznačil, jaké potíže tam nastaly!

Mluvil jste o sudu s prachem a teď mám dojem, že poletíme do ráje,

kde budeme učit anděly, jak chytat ryby na udici! Odpusťte, pane, ale

snad abyste o tom začal!“

„K tomu se chci dostat právě teď,“ zavrčel trochu pohoršeně

Raymond. „Chtěl jsem vás nejdřív seznámit s místem, lidmi a všemi

okolnostmi,“ řekl a odkašlal si.

„Ano,“ kývl pak. „Něco se samozřejmě změnilo. Začalo to již

před několika týdny, když komisař z Nabuly vyslal k jezeru mladého

důstojníka Jamese, kterého nedávno přidělili do Afriky z Anglie. Měl

navštívit kmen Zinnů a seznámit se s oblastí. Šlo o obvyklou kontro-

lu a tak Jamese doprovázel seržant a dva domorodí policisté. Ve vý-

pravě bylo také šest nosičů. Všichni byli černoši. Zdá se, že přestože

bývalo přijetí důstojníka přicházejícího na kontrolu vždy vlídné, ten-

tokrát sice nebylo přímo nepřátelské, ale přinejmenším chladné. Zin-

nové prý byli zamračení, vyjadřovali se jen neochotně a zdálo se,

jako by se něčeho báli. Kdyby chudák důstojník dostal příležitost,

jistě by se pokusil zjistit důvod té nenadálé změny. Měl s sebou i

tlumočníka. Nedostal ale žádnou možnost. Hned první noci, když

spal ve vládní stanici, ho zabil leopard.“

„Leopard?“ vyhrkl užasle Biggles.

– 19 –

„Ano. Pravděpodobně lidožrout.“

„Je neobvyklé, aby leopard vnikl do stavení. Nebo ne?“

„Určitě,“ přikývl Raymond. „Podle mého názoru je to více než

neobvyklé,“

„Co víme o výskytu leopardů v oblasti Jumu?“

„Domnívám se, že v Africe se mohou leopardi vyskytovat kde-

koli, ale z oblasti jezera žádné zprávy o lidožravé šelmě nepřišly. To

samozřejmě mnoho neznamená. Přestože mnozí lidé loví leopardy

pro jejich kožešinu, pobíhá jich po Africe mnoho. Snad víte, že tyhle

šelmy obvykle dávají přednost otevřené skalnaté krajině, kde se dá

najít stín, v němž odpočívají za největšího horka. Bylo mi řečeno, že

nedaleko od koloniální stanice je malý pás lesa, ale jinak je krajina

plochá a připomíná poušť.“

„Jak došlo k zabití? Víte něco přesnějšího?“

„Stalo se to za horké bezměsíčné noci. James spal s otevřenými

dveřmi. Jeho lidé se uložili ve vedlejším přístřešku a probudil je jeho

výkřik. V naprosté tmě prý nemohli nic dělat a tvrdili, že ani nic ne-

viděli. Když se rozednilo, našli strašlivě zohavené tělo nebožáka Ja-

mese. Všechno nasvědčovalo tomu, že ho napadla divoká šelma.

Mrtvého pohřbili a snažili se získat nějaké informace od Zinnů, ale

nic z nich nedostali. Pochopitelně se pak vydali zpět na základnu,

kde ohlásili, co se stalo.“

„A dál?“

„Komisař vyslal k jezeru profesionálního bílého lovce, jistého

majora Wilsona, aby dostal lidožrouta. Ten muž zastřelil desítky lvů

i leopardů. Byla to prý nejenom jeho práce, ale i vášeň. Na místo

tragédie dorazil s výpravou dvaceti nosičů, ale druhého dne po pří-

chodu k jezeru jej potkal stejný osud jako Jamese.“

„Zabil ho leopard?“

„Podle výpovědi jeho nosičů, kteří se vrátili do Nabuly zcela

otřeseni, tomu všechno nasvědčovalo.“

„Proč byli tak otřeseni? Bílý lovec si přece nenajal začátečníky a

nespolehlivé lidi. Nemohlo to být jejich první setkání s divokou šel-

mou. Museli znát nebezpečí!“

„Ano, máte pravdu. Měli bychom to zjistit.“

Biggles zadusil nedopalek cigarety a zapálil si další. „Rozumím,

– 20 –

pane. A nyní konečně k jádru věci. Jistě po mně nechcete, abych letěl

do Afriky pátrat po lidožravém leopardovi, s nímž si nevěděl rady

ani profesionální lovec. Oba víme, že to není můj obor. Pokud se

nemýlím, máte podezření, že za tím vězí něco jiného.“

„Nemýlíte se.“

„Dobrá. Myslíte si tedy, že ty dva bělochy někdo zavraždil a že

s tím žádné dravé zvíře nemá nic společného, ačkoli tomu všechno

nasvědčuje.“

„Ano,“ tiše se usmál Raymond. „Přestože vám to dneska trvalo

trochu déle, rozumíme si dobře. Zaručeně jste už slyšel o tajných

společnostech v západní Africe, známých jako leopardí muži, hadí

muži a tak podobně?“

„Samozřejmě, ale naštěstí jsem se jim ještě nikdy nepřipletl do

cesty.“

„Vládní komisař z Nabuly je přesvědčen, že se tito lidé vloudili

na naše území a rozehrávají tam své krvavé hry. Tyhle tak zvané

tajné společnosti nejsou samozřejmě ničím jiným, než zločineckými

gangy, které stejně jako gangsteři v Americe přepadají a vydírají.

Vyberou si zazobaného obětního beránka a postaví jej před hotovou

věc. Buď nám dáš peníze, nebo zemřeš!“

„Před chvílí jste ale tvrdil, že jediným bohatstvím Zinnů jsou

ryby. Bankovní konto by u nich hledal jen šílenec.“

„Samozřejmě, ale uvažte, že jde o část Afriky, kde jsou lidé

šťastní, když mají hrst zrní nebo kousek kozího sýra. Tihle krvaví

násilníci ale mohou terorizovat doslova každého. Ani nemusí jít o

majetek. Donutí kmenové náčelníky k placení výpalného jenom za

to, že je nezabijí. Mohou třeba donutit několik kmenů ke vzpouře

proti vládě. Je to zhouba, která může způsobit nevídané potíže. Vraž-

da se jim obvykle nedá dokázat. Nikdo proti nim neposkytne důkazy.

Zabijáci přijdou v noci, oblečeni do kůží zvířat, kterým je jejich spo-

lek zasvěcen a udělají svou špinavou práci, při které místo zbraní

používají zubů a drápů šelem. Smrt je pak přisouzena lidožravé šel-

mě. Díky tomu stále unikají.“

„Tak vzpoura,“ ušklíbl se Biggles. „Rozumím.“

„Pokud ti krvelační vrahové začali působit v okolí jezera Jumu,

můžeme se s nebohými Zinny rozloučit. Budou bezmocní. Už nyní

– 21 –

jsou strašlivě vyděšení z něčeho, o čem se bojí mluvit. Přitom nejde

o žádné zbabělce. Denně se střetávají při rybolovu s krokodýly. Proč

by je měl vystrašit právě leopard?“

„Očekávám, že mi to vysvětlíte.“

„Už jsem vám to vysvětlil. Nezabíjí leopard, ale jde o řádění le-

opardích mužů!“

„S tou vzpourou jste to myslel vážně?“

„Je to málo pravděpodobná možnost, ale pro nás nejhorší.“

„Dobrá. Co jiného by mohli hledat na území Zinnů?“

„To bychom právě rádi zjistili. Něco by tam mohlo být. Zinnové

peníze nemají, protože je nepotřebují. Opakuji však, že pokud se tam

náhodou opravdu nevyskytla lidožravá šelma, mohlo by být někde u

jezera něco cenného. Kdybychom věděli oč jde, nežádal bych vás,

abyste se vypravil do Afriky.“

„Ano,“ Biggles odklepl popel z cigarety a pokračoval v úva-

hách. „Koloniální úřad se tedy domnívá, že ty muže připravili o život

vrahové se zcela jasným záměrem. Nyní jde o to, zjistit, o jaký záměr

se jedná. To je mi jasné. Proč ale padla volba právě na mne? Neudě-

lali byste lépe, kdyby na místo poslali vlastního člověka, jenž Afriku

zná, ovládá tamní jazyk a je proto lépe vybaven pro takové vyšetřo-

vání?“

„Napadlo mě totéž a netajil jsem se s tím. Zdá se mi však, že

právě takový člověk tam bude v nevýhodě. Musel by se spoléhat na

zprávy domorodců, nosičů a Zinnů. Vzhledem k tomu, jak jsou teď

vyděšeni, by z nich stejně nic nedostal. Jednání vystrašeného Afriča-

na, jehož strach pramení z pověrčivosti, se nedá předvídat. Je na tom

stejně, jako králík, hypnotizovaný hadem. Co tam dokáže sám bě-

loch? A pak je tu potíž s přesuny. S letadlem a dostatečným vybave-

ním můžete kontrolovat celou oblast.“

Biggles přikývl. „To je pravda.“

„Něco si však ještě musíme ujasnit,“ pokračoval Raymond. „Až

dosud nemáme nejmenší důkaz o tom, že by ty dva zabil někdo jiný,

než obyčejný leopard. Že jde o něco jiného, usuzujeme právě podle

chování Zinnů. Leopard by je tolik nevyděsil. Jestli však zabíjí sku-

tečná šelma, nemáme se čeho bát. Stačí ji vystopovat, zastřelit a je po

všem. A teď k té vzpouře. Pokud tam řádí lidé, může jít o mnohem

– 22 –

vážnější záležitost vzhledem k situaci, jaká dnes v Africe panuje. Na

území Zinnů jsme nikdy neměli žádné potíže a samozřejmě o ně ne-

stojíme. Bylo by smutné, kdyby je strach donutil obrátit se proti nám.

V jiných částech Afriky již k tomu došlo.“

„To jsem pochopil, pane,“ řekl Biggles a zadusil nedopalek v

popelníku. „Vysvětlil jste mi to docela jasně až na jednu věc.“

„Jakou?“

„Jestliže zjistím, že opravdu zabíjí leopard, co mám dělat?“

„Když to půjde, zabijete ho!“

„Skvělá rada,“ ušklíbl se Biggles. „Ale co když zjistím, že ta

skvrnitá bestie má jen dvě nohy?“

Raymond náhle zaváhal. Odmlčel se.

„Poslouchám, pane. Rozkazy tu dáváte vy.“

„Musíte nejprve zjistit, jaké má úmysly.“

„To ji mám nechat vraždit dál?“

„To…“ Raymond opět zaváhal. „Raději bych to ponechal na va-

ší vlastní úvaze.“

„Ano?“ trpce se pousmál Biggles. „Takže odpovědnost padne na

mou hlavu?“

„Snad nečekáte, že vám dám rozkaz zabíjet domorodce?“

„Tak co mám udělat, když uvidím, jak si nějaký černý chlapec

na sebe právě obléká skvrnitou kůži s drápy?“

„Rozhodnete sám.“

„Abychom si to tedy ujasnili, pane. Víte, že nejsem přítelem po-

lovičatých řešení, a také nehodlám nic předstírat. Jestliže se do toho

pustím, neskončím s tím, dokud nebude všechno jasné!“

„Nedělejte si starosti Bigglesworthe,“ prohlásil Raymond. „Má-

te přece spoustu zkušeností se složitými případy. Jak vás znám, tak

uděláte všechno, co bude ve vašich silách. Můžete se spolehnout, že

vaše kroky budou mít moji plnou podporu.“

„Dobře, pane. To mi stačí,“ řekl Biggles a zasmál se. „Zajdu za

svými přáteli a uvidíme, co se dá dělat. Co ten vládní komisař v Na-

bule? Dáte mu vědět, že se chystám k jezeru Jumu?“

„To musím. Má právo to vědět.“

„A co kdybyste jej požádal, aby mi poslal k jezeru člověka, jenž

mluví jazykem Zinnů, aby mi posloužil jako tlumočník? Mohli by-

– 23 –

chom se sejít v koloniální stanici na břehu jezera.“

„To není špatný nápad.“

„Takže jsme domluveni.“ Biggles vstal. „Začnu s přípravami

hned. Sejdeme se ještě před naším odletem. Počítám s tím, že mi dáte

vědět, kdyby se k vám dostaly nějaké novinky.“

„Samozřejmě.“

Biggles odešel.

Tak skončil londýnský úvod příběhu, při němž se Biggles prvně

doslechl o Zinnech, o jezeře Jumu a o záhadné a kruté smrti, jež řádi-

la v jeho okolí. Nelze se divit, že připravil výpravu mnohem důklad-

něji, než bylo obvyklé.

KAPITOLA TŘETÍ

KROKODÝL A LEOPARD

Z chatrče skrývající rozdrásané tělo zbyl jen chladnoucí popel,

ale otřes, který letci utrpěli, pomíjel pomalu. Přesto jim stačila necelá

hodina na vybudování dočasné základny. Neměli s tím ostatně příliš

mnoho práce. Moskyty a další hmyz již vyhubil Ginger, takže stačilo

vyhnat z vnitřku stavení několik malých ještěrek a uložit zásoby na

vhodná místa.

„Stejně byste tu neměly co žrát,“ dobrácky hovořil k ještěrkám

zrzek, když je vyháněl palmovým listem. „Všechen hmyz je nasáklý

jedem, ještě byste se přiotrávily!“

Společně pak přemístili letadlo blíž k verandě na místo, které

měli stále pod dozorem, aby se k němu nemohl nepozorovaně dostat

nikdo cizí.

Biggles pak udělal jednoduchý, ale docela účinný přírodní filtr,

sloužící k odstranění kalů z jezerní vody. Záměrně připálil nad

ohněm několik krajíců chleba, přes které cedili vodu. Po převaření ji

pak mohli bez obav pít.

„Kdybychom tuhle tekutinu pili tak jak je, říkali bychom si při-

nejmenším o úplavici,“ prohlásil s pohledem upřeným na stojatou

hladinu. „Trocha námahy s její úpravou nám ušetří řadu mnohem

větších trampot v budoucnosti. Myslím si, že víc nemůžeme udělat,“

pokračoval a zadíval se na skupinku hrochů, kteří se povalovali na

– 24 –

hladině jezera jako polopotopené klády. „Vypadá to, jako by se nás

Zinnové záměrně stranili, takže se po nich budeme muset podívat

sami. Museli slyšet nebo vidět blížící se letadlo, a za normální situa-

ce už bychom tu měli návštěvu. Co s tím? Místní obyvatelé se budou

muset dříve nebo později tak jako tak ukázat.“

„Proč myslíš?“ otázal se Algy.

„Pokud se opravdu živí rybami, musí si nějaké nalovit, což se

jim sotva podaří, když nepřijdou k vodě. Až je sem vyžene hlad, uvi-

díme je. Je skoro jisté, že kánoi co leží na břehu, používají k rybolo-

vu, a pochybuji, že by nám ušlo, až ji spustí na jezero. Jejich osada

leží na tomto břehu, ale je poměrně daleko odsud. Z letadla jsem

zahlédl jen pár chatrčí.“

„A co se k nim podívat?“ navrhl Algy.

„Dnes už ne, je dost pozdě. A kromě toho nijak nespěcháme.

Bude lepší, aby v nich nevznikl dojem, že jsme sem přiletěli přede-

vším kvůli nim.“

„Vypadá to, jako bys zcela vylučoval možnost, že v těch ohav-

ných smrtích mají prsty Zinnové,“ řekl Ginger.

„Nevylučuji vůbec nic, protože o těch lidech vím jenom to, co

mi řekli znalci v Londýně,“ pokrčil Biggles rameny. „Spoléhám se

na to, že jejich zprávy byly přesné. Podle nich nebyly se Zinny žádné

potíže za celých padesát let, po které spadá oblast pod britskou sprá-

vu. Naše vláda od Zinnů nikdy nic nechtěla a naopak se o ně pečlivě

starala. Správa se všemožně snažila zlepšit jejich životní podmínky a

ochránit je od vnějších nepřátel. Proč by tedy Zinnové měli tak náhle

měnit svůj přístup k Anglii? Podle mých informací jde o kmen pros-

tých lidí, kteří žijí v jednoduchém společenském uspořádání. Nemají

ani náčelníka a jejich záležitosti spravuje několik stařešinů kmene.

Mám dojem, že je zajímá pouze rybolov, jídlo a spánek. V poslední

době však asi mezi ně vnikl nějaký cizí a krutý vetřelec. Musíme ho

vypátrat.“

Bigglesův hlas při posledních slovech ztvrdl. „Nehodlám být při

pátrání nijak vybíravý. Těžko snáším lidi, kteří bourají zavedený

pořádek a rozvracejí klidný život. A je mi lhostejné, jestli lidé, kteří

dělají, potíže jsou civilizovaní nebo ne. Jsou prostě skvrnou na tváři

Země.“

– 25 –

„Jemináčku!“ přerušil ho Bertie. „Podívejte se, kdo opustil vod-

ní říši a přišel na zdvořilostní návštěvu. Kdybychom tomuhle chlapí-

kovi šlápli na ocásek, až si půjdeme pro vodu, zaručeně by se zacho-

val nespolečensky, jestli víte, co tím myslím.“

Všichni se otočili směrem, kterým se Bertie díval, a spatřili, jak

z vody vylézá krokodýl. Bylo to obrovské, odpudivě vyhlížející zvíře

o délce nejméně patnáct stop. Když vykročilo na vzpřímených no-

hách s nahrbeným hřbetem, připomínalo nestvůru z pravěku. Došlo

na suchou zem, kleslo na břicho a otevřelo tlamu, takže odhalilo hro-

zivé řady zažloutlých zubů. Nezdálo se, že by se ještěr nějak bál lidí

stojících opodál.

„Možná má pevné nervy, ale spíš bych se vsadil, že to je zkuše-

ný lidožrout,“ zavrčel Biggles. „Jinak by nebyl tak sebejistý. Patrně

už dávno poznal, že kopí domorodců nedokáže prorazit jeho tvrdou

kůži. Určitě se to za desítky let v jezeře naučil. Tentokrát ale ta še-

redná obluda udělala chybu. Bez její společnosti se tu docela dobře

obejdeme. Gingere, přines mi kulovnici a pár nábojů. Já tu toho kro-

kodýla nechci!“

„Chceš ho zastřelit?“

„Zkusím to. Nerad říkám, že něco nebo někoho nenávidím, a

ještě víc mi vadí zbytečné zabíjení, ale abych byl upřímný, nejsem si

jistý, že v tomto případě budu zabíjet zbytečně. Navíc krokodýly

vážně nesnáším. Jde o odporná a nebezpečná zvířata, která zabíjejí

cokoli, kdekoli a kdykoli, a jejich způsob zabíjení je mi stejně odpor-

ný jako jejich vzhled. Při pouhém pohledu na ně mi naskakuje husí

kůže. Nenávidím krokodýly, a nedivte se. Ta nestvůra je totiž schop-

ná vylézt na břeh za noci, některého z nás vytáhnout z lůžka a udělat

si pozdní večeři. Je o nich známo, že to dělávají. Každým rokem se

stovky domorodců stanou oběťmi krokodýlů. Neměl bych tady klid-

né spaní, kdybych věděl, že se potlouká po břehu. Nepochybuji o

tom, že má blízko další bratříčky, ale s tímhle starým ďáblem se vy-

pořádám tady a hned. Když už nic jiného, bude o jednu z těch oblud

méně.“

„A já chtěl jít nabrat vodu zrovna na místo, odkud ta monstrózní

potvora vylezla,“ řekl vyděšeně Bertie, když Ginger odešel. „To je

ale hnus! Absolutní hnus!“

– 26 –

„Už jsem přece řekl, aby se každý z vás dvakrát rozhlédl, než

vkročí do vody,“ připomněl mu Biggles „Krokodýlům si tady nikdo

nedovolil zkřížit cestu po tolik let, až si zvykli chodit, kudy se jim

zlíbilo. To se ale brzy změní“

Ginger se vrátil s puškou „Je nabitá,“ prohlásil. „Jestli ale vy-

střelíš, všichni na míle daleko budou vědět, že tu někdo je.“

„To už stejně všichni vědí,“ odvětil Biggles a zalícil.

Třeskl výstřel. Téměř současně se ozval jasně slyšitelný náraz

kulky a obrovský ještěr vyskočil do vzduchu a zaklapl strašlivé čelis-

ti. Dosud netečně vyhlížející zvíře sebou zazmítalo tak divoce, že to

působilo až nepřirozeně. Vzápětí zapleskala křídla a nad jezero se

vzneslo mračno vyplašených ptáků.

Biggles pokročil kupředu a zasunul do nábojové komory další

náboj. Rychle namířil, třeskla další rána a bylo po všem. Ještěr sebou

ještě křečovitě zaškubal, tělo se zachvělo a znehybnělo.

Biggles podal pušku zpět Gingerovi, který jej spolu s ostatními

následoval.

„Vsadil bych se, že ten starý satanáš spořádal za svého života

hezkých pár černoušků,“ poznamenal Bertie a jak si prohlížel zvíře

monoklem, přikročil k němu blíž.

„Pozor, Bertie!“ vykřikl Biggles. „Možná, že ještě nemá dost a

jestli se po tobě ožene ocasem, přerazí ti nohy.“

Sotva to dořekl, Bertie uskočil stranou mrštně jako kočka, neboť

mohutný, jako by obrněný ocas zvířete sebou škubl tak prudce, že se

krokodýl málem švihl špičkou vlastního ocasu do nosu. Bertieho

zděšený výraz a jeho poznámky při následném hledání monoklu,

který mu při prudkém pohybu vypadl, vyvolaly smích.

„Proč jsi ho nestřelil pořádně?“ breptal Bertie vyčítavě, když

zvedal ze země monokl, leštil ho a nasazoval zpátky do oka. „To

byla absolutně amatérská práce, starouši! Nestydíš se?“

„Příště si to zkusíš sám, lorde.“

„Co s tou potvorou uděláme?“ zeptal se praktický Algy. „Ne-

můžeme ji tu nechat ležet jen tak. Za chvíli by tak pokazila vzduch,

že bychom tu nevydrželi. Zapáchá už teď.“

„Na to jsem vážně nemyslel,“ ušklíbl se Biggles. „Chvíli to snad

vydržíme. Ráno mršinu odtáhneme nad hlubší vodu, ledaže by si ji

– 27 –

snad Bertie chtěl vycpat na památku.“

„Já určitě ne, starouši,“ řekl Bertie. „Tak špatně střeleného kro-

kodýla bych doma nesnesl.“

„Ztichněte,“ přerušil náhle jejich vtipkování Ginger vážným, os-

trým hlasem. „Neotáčejte se, ale myslím, že máme společnost.“ Dí-

val se upřeně směrem k pláni, na které se už prodlužovaly první ve-

černí stíny.

„Copak tam máš?“ zeptal se Biggles a pomalu otočil hlavu.

„Pod tou vysokou nakloněnou akácií roste několik tamaryšků.“

„Vidím.“

„Mezi nimi se něco pohnulo.“

„Jak to vypadalo?“

„Mohlo to být zvíře, ale také plížící se člověk. Zahlédl jsem to

jen na mžik. Hned to zas zmizelo za křovím.“

„Jakou to mělo barvu?“

„Zdálo se mi to černé, ale viděl jsem to proti slunci.“

„Jseš si jistý, že to nebyla nějaká antilopa? Před chvílí jsem za-

hlédl pár kaferských bahnivců, jak se blíží k jezeru. Měli jistě žízeň.“

„Ne. Pohnulo se to příliš nízko nad zemí. Velikostí a tvarem mi

to připomínalo spíš leoparda. Ale mohl se tam plazit i člověk.“

„Nehodlám trpět, aby nás okukoval nějaký leopard tak těsně

před setměním,“ zamračil se Biggles. „Na můj vkus je příliš blízko.“

Algy sáhl po pušce, kterou stále držel v ruce Ginger.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Biggles.

„Vystřelím tam.“

„Ne. Nevíme co tam je. Jestliže se tam skrývá domorodec, na-

staly by nám velké potíže. Jestli je to leopard a ty bys ho jen poranil,

měli bychom potíže hned. Šel by po nás.“

„Jak myslíš,“ vzdychl Algy.

„Nesmíme ale tamaryšky spustit z očí. Jestli je tam domorodec,

nemá za lubem nic dobrého, jinak by se neschovával.“

Uplynulo několik minut a denní světlo sláblo.

„Už to vidím,“ ozval se tiše zrzek. „Pokud to není leopard, mohl

by to být gepard. To zvíře je zaručeně skvrnité.“

„Kde ho vidíš?“

„Je asi sto yardů od nás mezi těmi třemi termitišti.“

– 28 –

„Jsou tam dva,“ sykl Algy. „Za tím trsem tamaryšků jsem zrov-

na zahlédl, jak se něco rychle pohnulo.“

„Bude nejlepší zjistit oč jde hned teď,“ rozhodl Biggles. „Kdyby

to byl jenom leopard, o nic nejde, ale nemám zájem, aby nás při spa-

ní kontroloval někdo cizí. Dost by mi to vadilo. Brzy se dovíme víc.

Podej mi pušku!“

Algy mu podal zbraň. Biggles vsunul do komory náboj a poma-

lu, s puškou pod paží, vyrazil ke stanici. Když ji obcházel, nebylo na

něj od křovisek, kde se skrýval neznámý host, vidět. Když stavení

obešel, vynořil se za rohem. Ke třem termitištím měl teď o něco blíž.

Ležela přímo před ním a Biggles k nim vyrazil bez jakéhokoli skrý-

vání, s puškou připravenou ke střelbě v ruce. Mimo něj se nic nehý-

balo, nikde se neozval jediný zvuk. Zastavil se až asi třicet yardů

před cílem a upřeně se zadíval do míst, jež upoutala zrzkovu pozor-

nost. Mohlo by se zdát, že na vzdálenosti tolik nezáleží, ale vzhle-

dem k tomu, co následovalo, měla mimořádný význam. Nad krajem

vládlo ticho přicházející vždy těsně před setměním, takže když pak

Biggles promluvil, zazněl jeho hlas jako prásknutí bičem.

„Hej, vy tam!“ rozkřikl se.

Odezva byla okamžitá.

Z křovisek vyrazila jakási tmavá koule, která se neuvěřitelnou

rychlostí řítila rovnou k Bigglesovi. Právě její rychlost vyrazila Gin-

gerovi dech a překvapila ho natolik, že strnul, jako přikován k zemi.

Ta zázračně rychlá koule urazila polovinu vzdálenosti mezi tamaryš-

ky a Bigglesem, než zrzek pochopil, že to je útočící zvíře. O vteřinu

později v něm poznal leoparda. Je pravda, že zrzek ještě nikdy útočí-

cího leoparda neviděl a pokud si ho nějak představoval, domníval se,

že se pohybuje mohutnými skoky a neřítí se nad zemí jako skvrnitá

dělová koule.

Biggles byl na tom hůř než Ginger. Koule mířila k němu!

Pochopil situaci stejně pozdě jako jeho přítel, protože až v té

chvíli namířil a stiskl spoušť. K Gingerově hrůze zamířil špatně. Zr-

zek uviděl spršku hlíny, která vylétla ze země asi dvě stopy od útočí-

cí šelmy. Než mohl Biggles vystřelit znovu, leopard byl téměř u něj.

Vztyčil se na zadní a jeho přibrzdění možná zachránilo Bigglesovi

život. Ten vystřelil rovnou od boku a na tak krátkou vzdálenost bylo

– 29 –

téměř nemožné minout. Zvíře chraptivě zařvalo, padlo na zem, divo-

ce se zmítalo a mávalo prackami. Neznamenalo to ovšem, že leopard

je mrtev. S dunivým zavrčením se znovu pozvedl na všechny čtyři.

Biggles uskočil stranou a obrátil pušku v rukou tak, aby ji mohl pou-

žít jako kyj. Na nové nabití už neměl čas. V té chvíli však již měli

Algy a Bertie v rukou revolvery.

Revolver není pro zabíjení nebezpečných zvířat nikterak vhod-

nou zbraní, ale dvě zbraně pálící současně vystřelí mnoho olova. Oba

revolvery začaly chrlit střely tak rychle, jak dokázali střelci tisknout

spoušť. Zdálo se, že kulky přicházející ze dvou směrů zvíře zmátly,

protože se začalo otáčet s příšerným chraptěním na místě, rozrývalo

ostrými drápy hlínu a pak si začalo drásat tělo na zasažených místech

a zakusovat se do nich zuby. Výstřely měly nakonec požadovaný

účinek a šelma se sesula na zem v předsmrtných křečích. V tu chvíli

měl již Biggles znovu nabito. Přistoupil až k leopardovi a ukončil

jeho utrpení výstřelem do hlavy.

Trvalo hodnou chvíli, než byl někdo z letců schopen slova. Big-

gles s tváří staženou napětím sáhl pro šátek a otřel si jím upocené

čelo.

„Excelentní lov!“ promluvil konečně Bertie a s neveselým smí-

chem dodal: „Tomu říkám palebný oheň, pánové!“

Chvíli mu nikdo neodpovídal. Všichni stáli, ztěžka dýchali a

upřeně pozorovali tělo skvrnité kočky.

„Palebný oheň je to pravé slovo,“ vydechl Biggles. „Za tu vaší

rychlostřelbu musím poděkovat. Vůbec jsem nečekal tak rychlý útok.

Letěl proti mně jako raketa! Ani ve snu by mě nenapadlo, že může

letět jako blesk. To zvíře navíc nebylo zraněné. Jeho útok přece nic

nevyprovokovalo.“

„Děláš ukvapené závěry,“ řekl Algy. Sehnul se k leopardovi a

vytáhl z jeho boku něco, co připomínalo naostřený hřebík. Byl to

ulomený hrot domorodého kopí.

„Podívejme se!“ vyhrkl Biggles. „Toho raketového leoparda ně-

kdo zranil a to vysvětluje jeho nevraživost k lidem. Navíc mě to zvíře

vyléčilo z představ, že tu leopardi nejsou. Jsou a sotva se tady po-

tloukal jen tenhle. Je téměř jisté, že má v okolí kolegu či spíš kolegy-

ni. Jistě si všichni uvědomujete, že to podstatně mění naši situaci.

– 30 –

Zajímá mě, zda to není jen shoda náhod? Myslím tím, zda jde o zví-

ře, které tady pravidelně zabíjí lidi, nebo jestli se tu vyskytlo čirou

náhodou. Ano, leopardi jsou v celé Africe poměrně běžní. Jen málo z

nich se však krmí lidmi.“

„Mně to připadá, jako kdyby nás to zvíře stopovalo a Ginger jej

při tom přistihl,“ vložil se do hovoru Algy. „Možná se tohle zvíře

právě chystalo navštívit ostatky seržanta Abdullaha.“

„Možné to je, ale jde pouze o dohady. Zajímalo by mě, co teď

dělá druhý leopard, jehož Ginger viděl. Nehodlám to ale zkoumat v

tomhle šeru. Pořád pochybuji o tom, že šlo o lidožrouta. Zinnové

přece museli vidět spousty leopardů a neumím si představit, že by je

některý vyděsil tak, aby se vzepřeli důstojníkovi, jehož vyslal vládní

komisař. Spíš bych čekal, že je potěší, když důstojníka uvidí. Mohl

jim přece od leoparda pomoci.“

„Co chceš udělat s tímhle?“ ukázal Ginger na dravce.

„Necháme ho ležet, kde leží. Nám není k ničemu. Supi tu jsou a

přiběhnou i hyeny a šakalové. Ti se o něj postarají,“ řekl Biggles a

vesele se zasmál. „Začali jsme od podlahy. Nejdřív krokodýl a pak

hned tohle. Skoro to vypadá, jako bychom si vyjeli na loveckou safa-

ri. Chvíli počkáme, abychom zjistili, jestli střelba někoho nepřiláká.

Kdyby ne, konečně něco sníme a půjdeme spát.“

Vyčkali na místě asi deset minut, ale v šeru zahlédli jen párek

zeber, buvolce a antilopu, kteří se chystali sejít k napajedlu. Po lidské

bytosti nebylo nikde ani stopy. Ptáci, vyplašení výstřely, se vrátili na

místa. Supi znovu usedli na větve stromu a brodiví ptáci se snesli na

jezerní mělčinu. Celé okolí usínalo, jen hroši se přesunuli poněkud

blíže ke břehům, protože se patrně chystali na noční výlet na souš.

Pak se nad obzorem vynořil veliký africký měsíc. Biggles vešel

do chatrče a rozsvítil přenosnou elektrickou lampu.

„Musíme postavit hlídky,“ prohlásil, když se posadil na jedno z

chatrných rákosových křesel, kterými byla stanice vybavena. „Mám

za to, že na pořadí nikomu z vás nezáleží. Sestavím dvě hlídky, které

se budou střídat. Nemám ponětí, jak dlouho tu zůstaneme, ale může

to trvat několik dnů. Je spravedlivé, aby si hlídkování užil každý z

nás stejně. Protože jsme tak blízko vody, musíme počítat s tím, že

nás v noci bude vyrušovat mnoho zvířat, přicházejících k napajedlu,

– 31 –

takže si hlídkující moc neodpočinou. Zvířat se ovšem nemusíme bát,

ledaže by se objevil lev nebo další leopard.“

„Co uděláme zítra?“ zeptal se Ginger.

„Nejdřív musíme zaletět do Nabuly a ohlásit smrt seržanta, kte-

rého sem vyslali. Dozvěděli by se to sice od jeho doprovodu, který

teď patrně uhání zpátky, ale čím dříve se to vládní komisař dozví, tím

lépe. Také ho požádám o jiného tlumočníka, bez kterého si se Zinny

moc nepopovídáme.“

„Než se s nimi dáš do řeči, budeš je muset najít,“ připomněl mu

Algy.

„To je jasné. Teď mě napadá, že bude lepší udělat to dříve, než

odletíme do Nabuly. Vládního komisaře bude zajímat, co se s nimi

děje a zda tu vůbec jsou. Nemělo by nám to zabrat moc času. Jeden

oblet jezera by na to měl stačit. Protože Jumu Zinny živí, nemohou

být od něj daleko. Let do Nabuly nám nezabere víc než dvě nebo tři

hodiny, takže když vyletíme brzy ráno, můžeme být klidně zpátky už

před polednem a dát se tu do práce.“

„Je vůbec v Nabule letiště?“ zeptal se Ginger.

„Raymond mi řekl, že není, ale že se nám tam někde určitě po-

daří přistát. Větším problémem je palivo. Poletíme raději s nejmenší

možnou zátěží. Máme jenom benzín, který jsme si přivezli a budeme

si muset nechat dostatečnou rezervu, abychom se na zpáteční cestě

dostali na základnu, kde se dá natankovat. Nebudeme ale předbíhat

událostem.“

Během rozhovoru si letci připravili večeři z konzervovaných po-

travin, které měly být v následujících dnech jejich jediným jídlem.

Vyhladovění jim však rozhodně nehrozilo, protože v okolí mohli

lovit zvěř a jezero bylo plné ryb. Biggles však prohlásil, že by neměli

ztrácet čas lovem a následnou řezničinou. Nikdo z nich, dokonce ani

věhlasný lovec Bertie, neměl na řeznickou práci buňky, takže by se k

ní uchýlili jenom v případě nouze.

Než dojedli, rozhodli se, jak postaví hlídky. První měla sloužit

od západu slunce do dvou hodin ráno a druhá od dvou do šesti, kdy

začínalo svítat. Mimo tuto dobu budou stejně víceméně na stráži

všichni. Večerní hlídka připadla na Gingera a Bertieho. Příští noc si

hlídky vymění pořadí.

– 32 –

Ještě chvilku seděli a hovořili, Ginger a Bertie však brali svou

povinnost vážně a co chvíli některý z nich vyšel do noci. Potom Big-

gles prohlásil, že jde spát. Rozhodli se zhasnout světlo, které lákalo

příliš mnoho moskytů a dalšího dotěrného hmyzu, a vzápětí zavládlo

v místnosti ticho.

Ginger a Bertie vyšli ven, aby zaujali svá postavení.

Okolí zalévalo mdlé měsíční světlo, protože se blížil úplněk.

Všude bylo ticho a oba strážní sledovali scény, které by potěšily kaž-

dého milovníka zvířat. Opodál vycházeli na břeh hroši. Menší stáda

zeber, pakoní a nejrůznějších druhů antilop se vracely od napajedla

zpět do divočiny a oba muže překvapilo, kolik zvířat žije v okolí je-

zera. Zvěř se pohybovala tiše a nepozorovali u ní sebemenší náznaky

strachu, což si vykládali tak, že nablízku není žádný dravec a nehrozí

tedy nebezpečí.

Kdesi se náhle ozvalo jednotvárné bubnování. Nedokázali určit

směr ani vzdálenost, ze které se zvuky ozývaly, avšak i to patřilo k

africké noci, stejně jako zvířata.

„Tohle bubnování možná souvisí s námi. Nejspíš už všichni ko-

lem vědí, že se sem vetřely bílé kůže,“ poznamenal Ginger.

„Nebude mi to vadit, starouši, dokud mi chlapci z okolí nezač-

nou lézt až k posteli,“ odpověděl pobaveně Bertie a začal si natírat

obličej přípravkem na odpuzení hmyzu. „Víc mi vadí tihle odporní

moskyti. Jsou vážně hnusní!“

„To mi povídej!“ zavrčel Ginger. „Až s tím skončíš, podej mi tu

lahvičku.“

KAPITOLA ČTVRTÁ

PŘÍRŮSTEK DO PARTY

Po noci, která uplynula bez jakýchkoli příhod, se nad opuštěným

jezerem začalo pomalu rozednívat. Den přicházel tiše a provázela ho

pochmurná mlha, která nijak nenasvědčovala tomu, jak dusivé vedro

nastane kolem poledne. Převládající barvou prvního afrického jitra

byla namodrale šedivá, jejíž odstín způsoboval, že krajina měla

vzhled připomínající scenérie z televizní obrazovky. Klidná hladina

jezera zářila jasným perleťovým leskem, a jediné barevné zpestření

– 33 –

tu představovalo malé hejno růžových plameňáků, kteří tu v těsném

hloučku stáli ve vodě, každý na jedné noze, připomínající vysokou

chůdu. Nepříjemně vyhlížející mrtvý krokodýl ležel pořád tam, kde

zahynul. Poblíž jeho těla se sesedli do půlkruhu střapatí nahrbení

supi připomínající schůzku čarodějnic. Patrně krokodýla podezírali,

že smrt pouze předstírá. Další mrchožrouti však nadále seděli na su-

chých větvích stromu připraveni slétnout, až se první a nejodvážnější

sup pustí do hodokvasu.

Biggles zívl a ztuhle vstal z plachtovinou potaženého sedátka v

blízkosti verandy, na kterém seděl v době skončení hlídky. Vybil

pušku, která mu až dosud ležela na kolenou, a opřel ji o koncový

sloupek zábradlí. Zvuk probudil Algyho, který od vteřiny, kdy se

objevily první náznaky úsvitu, dřímal opřen zády o stěnu chatrče.

Také on zívl, zimomřivě se zachvěl, protáhl a sedl si.

„Kolik je hodin?“ zeptal se ospale.

„Bude šest.“

„Děje se něco?“

„Nic. Jsme tu úplně sami.“

„V noci jsem slyšel lva.“

„Já taky. Ale byl na míle daleko. Než uvařím čaj, mohl by ses

podívat dozadu. Dokud nevypiji šálek, mozek se mi nerozběhne.“

Sáhl po cigaretě a zapálil si.

Algy vstal a s puškou v ruce začal obcházet stavení.

Vyrušil supy. Jeden z těch na břehu zlobně zaskřehotal a hladoví

ptáci se ztěžka vznesli, aby se připojili k těm, kteří se hrbili ve vět-

vích stromu.

„Podle mne tyhle smrduté potvory už roztrhaly leoparda na ku-

sy,“ křikl Algy, když se blížil k opačnému konci stanice. Tam se náh-

le prudce zastavil a vyjeveně hleděl na pláň před sebou.

„Hej, Bigglesi!“ zavolal pak zvýšeným hlasem. „Pojď sem! To

jsi ještě neviděl.“

„Co je?“ křikl Biggles, který právě vcházel do domu.

„Poběž!“ znovu se ozval Algy.

„Co vidíš nového?“

„Spíš se zeptej, co nevidím.“

„Tak o co jde?“

– 34 –

„O leoparda. Zmizel!“

Biggles k němu došel, rozhlédl se a čelo mu zbrázdily vrásky.

Bez jediného slova rázně zamířil k místu, kde večer skvrnitá kočka v

předsmrtném zápasu rozryla půdu. Kromě rozhrabané země tam nyní

nebylo nic. Ani jediná kost! Biggles se rozhlédl po okolí.

„Co se tu mohlo stát?“ otázal se Algy.

„Nemám nejmenší tušení.“

„Jsi si jistý, že ta bestie byla mrtvá?“

„Myslíš, že by někam utekla s dírou v hlavě?“ odpověděl otáz-

kou Biggles.

„Nemohli ho slupnout supi?“

„Mohli, ale něco by tu zbylo. Kdyby to byla jejich práce, viděli

bychom zaschlou krev, větší kosti a peří těch mrchožroutů.“

„Nemohli ho odvléci lev nebo hyeny?“

„Po zemi ho neodvlekl nikdo. Zůstaly by tu stopy.“

„Tak co se tu dělo?“

„Napadá mne jediné vysvětlení. Zdechlinu někdo zvedl a odne-

sl. Musel to udělat v noci, jinak by tu ještě posedávali supi.“

Biggles zahodil nedopalek cigarety a dupl na něj tak silně, až ho

pohřbil v písku. „Buď někdo viděl, jak jsme zvíře zastřelili, nebo na

něj v noci náhodou narazil. A silně pochybuji, že by ho dokázal od-

nést jeden člověk!“

„Z jakého důvodu by ho někdo odnášel?“

„Nevím o tom nic víc než ty,“ nervózně zavrčel Biggles. „Mož-

ná, že toužil získat leopardí kožešinu.“

„Děsí mě, že se někdo dostal tak blízko k nám, aniž bychom jej

zaslechli. Drželi jsme stráž kousek odsud.“

„To mi povídej! Museli si dávat dobrý pozor, aby nenatropili

hluk. Potřebujeme domorodého stopaře. Nějaké stopy tu určitě jsou,

ale na tomhle povrchu je dokáže sledovat jen zkušený lovec.“

„A co krvavé skvrny? Leopard přece hodně krvácel, když jsme

od něj odcházeli.“

„Ne!“ potřásl Biggles hlavou. „Krev se rychle sráží. Nic než to,

co tu vidíme, sami nenajdeme.“

Pohlédl k nedalekému pásu řídkého lesa.

„Nemám žádnou radost z toho, že les je tak blízko. Dokáže skrýt

– 35 –

cokoli. Třeba nás z toho křoví právě teď někdo sleduje a my s tím

nemůžeme nic dělat. Půjdeme se raději zeptat ostatních, zda odsud

neslyšeli zvuky v době, kdy byli na hlídce.“

Biggles vykročil zpět ke stanici.

„Vstávat, pánové!“ křikl ostře do dveří.

„Měj srdce,“ zaúpěl Bertie, který se tak lekl, že málem spadl z

lůžka. „Fuj! Řvát na mě před snídaní! Tohle je způsob budíčku, který

absolutně nesnáším.“ Rozhlédl se kolem. „A kromě toho jsi vyplašil

moje skleněné oko. Někam zapadlo. Neviděl jsi ho?“

„Zapomněl sis monokl před usnutím odložit, takže ho máš pořád

na oku,“ oznámil mu suše Biggles. „Pohněte se! Venku už je světlo,

a my ztrácíme čas. Povězte mi, pánové, zaslechli jste v noci nějaký

hluk?“

„Ne. Proč? Přiklusal snad další leopard?“

„Přesně naopak. Ten, kterého jsme zastřelili, zmizel.“

„Jemináčku,“ vyhrkl Bertie.

„Už je to tak.“

„Kam šel? Snad jste ho nevyplašili?“

„Nech těch nesmyslů, lorde. Mrtvé zvíře hned tak nevyplašíš!“

„Co je zase s leopardem?“ zeptal se Ginger, který se poslušně

štrachal z lůžka.

„Není tam, kde jsme ho nechali.“

„Netvrď mi, že se zvedl a odešel poté, jak jsme mu to nandali!“

„Jste jeden větší blázen než druhý,“ zavrčel Biggles. „To zvíře

bylo příliš mrtvé na to, aby šlo na výlet. Někdo jej musel odnést,

nebo tak něco. Chci vědět, jestli jste slyšeli nějaký hluk, když jste nás

hlídali.“

„Jenom běžné africké zvířecí skřeky a kvíkání. A co krokodýl?

Je také pryč?“

„Ne, ten pořád leží na místě. S krokodýlem se nemusíte zdržo-

vat. Supi jen čekají na hrdinu, který se na něj odváží první.“

Biggles zapálil lihový vařič a postavil na něj konvici.

„Co tedy budeme dělat? Už ses nějak rozhodl?“ zeptal se Gin-

ger, když se po rychlém opláchnutí usadili ke kouřícím šálkům čaje,

biskvitům, máslu a džemu, které Algy rozložil po stole.

„Nehodlám mařit čas pátráním po zdechlině, ačkoli se přizná-

– 36 –

vám, že mě ani trochu netěší představa, že nám ji nějaký párek lum-

pů vyfoukl pod nosem. Prozatím na ni zapomeneme. Večer jsme si

přece řekli, že poletíme do Nabuly a před tím bychom měli najít Zin-

ny. Letadlo pochopitelně nemůže být na dvou místech najednou. Po-

važuji za logické, že začneme se Zinny. To by nám nemělo zabrat

moc času. Vládní komisař v Nabule se bude nejspíš ptát, kde jsou a

jak nás snášejí, a vypadal bych jako hlupák, kdybych odpověděl, že

nevím.“

„I když je najdeš, nemám představu, jak by ses od nich bez tlu-

močníka něco dověděl,“ připomněl Algy.

„Zatím by stačilo vědět, kde vůbec jsou. Rychle obletím jezero.

Není třeba, abychom letěli všichni. Nerad bych, aby tohle místo zů-

stalo nestřežené. Hodlám být opatrný a neriskovat. Kdybychom se

vrátili a našli stanici a všechno naše vybavení v troskách nebo v pla-

menech, zbyly by nám jen oči pro pláč. Mám podivný pocit, že se

tady může stát cokoli. Vezmu s sebou Gingera. Algy, ty tu zůstaneš s

Bertiem a budete dávat pozor na všechno, co se kde šustne. Dost by

mě potěšilo, kdyby se vám podařilo odtáhnout krokodýla do vody.

Supi se dolů neodváží, dokud tu budeme. Jdeme, Gingere. Pro každý

případ si vezmi zbraň!“

Motory naskočily a letoun roloval po hladině jezera. Během

jedné minuty byl ve vzduchu a vznášel se nad plochým a křivolakým

břehem jezera. Jakmile byli dostatečně vysoko, aby získali rozhled,

zrzek vykřikl: „Nespletl jsem se! Tamhle jsou! Nebo je tam přinej-

menším jejich osada.“

V otevřené krajině nedaleko od vody, tam, kde řídký okraj lesa

dosahoval téměř až ke břehu jezera, byla rozhozena hrst kaferských

chýší, které tvarem připomínaly včelí úly. Zrzkovi se při pohledu z

výše zdálo, že přestože stavby domorodců bývají obvykle odolné a

pevné, ty na břehu vyhlížely sešle a chatrně. V dohledu nebyla ani

živá duše. Na břehu jezera ležely tři kánoe.

„Podle všeho není nikdo doma,“ poznamenal Ginger, když le-

toun přelétl nad osadou ve výšce pouhých několika desítek stop.

„Nevaří si ani snídani.“

„Možná jsme je vystrašili,“ napadlo Bigglese.

Po jednom obletu se s letounem snesl na nehybnou jezerní hla-

– 37 –

dinu a zaroloval tak blízko ke břehu, jak si jen mohl bez vysunutého

podvozku dovolit. Stále se nikdo neobjevoval.

„Pokud se neschovávají v chatrčích, tak je celá osada opuštěná,“

zamumlal Biggles. Nechal motory běžet na volnoběh, vztyčil se a

ostře zavolal. Nikdo mu neodpověděl. „Je to celé nějaké divné,“ za-

vrčel.

„Může to být stará osada, kterou opustili už dávno,“ napadlo

Gingera. „Mohla by tu být ještě nová, někde dál za ohybem břehu.“

Zahleděl se ke zužujícímu se cípu jezera připomínajícímu buvolí roh.

„Můžeš mít pravdu, ale pochybuji o tom. Zdejší lidi přinutilo k

opuštění domovů něco neobvyklého,“ řekl Biggles, vypnul motory a

skočil do mělké vody. „Měj pušku v pohotovosti,“ vyzval Gingera,

který jej následoval. „Nečekám, že by na nás někdo zaútočil, ale člo-

věk nikdy neví.“

Když došli k nejbližší chatrči, Biggles nahlédl dovnitř. „Odešli

natrvalo, protože si s sebou vzali všechno náčiní. Ohniště jsou dávno

vychladlá.“ Ohlédl se na dvě hromady hlíny, navršené sotva dvacet

kroků od vstupu do chaty. „Co to tady u čerta vyváděli?“

„Vypadá to, že hloubili jámy.“

„To vidím. Proč to ale dělali?“

Ginger pokrčil rameny, ale vzápětí zpozorněl. „Podívej!“ vyhr-

kl. „Všichni neodešli. Jeden z nich tamhle stojí a civí na nás z boudy

docela vzadu! Už sem jde!“

Mezi chýšemi se vynořilo vyzáblé stvoření. Byl to muž, který na

ně mával pažemi a něco volal. Pochopitelně nerozuměli ani slovu.

Kolem pasu měl kus hadru a jeho drobná, hubená a nahrbená posta-

va, připomínala spíše opici než člověka. Chlapíkovy záměry se ale

brzy objasnily. Kráčel k nim trhavými kroky a jeho mávající paže se

chvěly vzrušením, až Ginger získal dojem, že stařec má z nenadálé

návštěvy velkou radost. Užasle pozoroval, jak se blíží. Podle jeho

vrásčité tváře, na níž byl jen náznak plochého nosu, a obrovských

bezzubých úst by hádal, že jde o stoletého pradědečka.

„Co tu sám dělá?“ zeptal se tiše.

„Kdo ví?“ pokrčil rameny Biggles. „Možná se mu nechtělo ode-

jít s ostatními. Zachovej klid. Mohl by se vylekat, ačkoli nemůžeme

být prvními bělochy, které viděl. Už mnohokrát se tu přece musel

– 38 –

setkat s některým z vládních důstojníků. Dáme mu možnost, aby se

uklidnil. Je hodně rozrušený a tuším, že to nebude jenom z naší ná-

vštěvy.“

Ukázalo se, že uklidnit osamělého domorodce bude mnohem

snazší, než se zprvu zdálo. Ginger toho dosáhl jednoduše, když done-

sl z letadla balíček sušenek a starý muž bleskurychle pochopil, k če-

mu tyhle věcičky slouží. Aniž by se přestal chvět, sáhl po nich a cpal

si do úst jednu sušenku za druhou. Krmil se rychle a vytrvale a sou-

časně se nepřestával snažit, něco příchozím vysvětlit. Ani Biggles ani

Ginger však nedokázali uhodnout, co leží dědousovi na srdci. Občas

udeřil pěstí do země, jako by předváděl údery palicí a potom jako by

bodal kopím do neviditelného soka, nebo bezmocně drásal vzduch

kolem sebe, jako by chtěl říci: „Koukněte! Nedá se s tím vůbec nic

dělat!“

„Přines ještě dva balíčky,“ vyzval Biggles zrzka. „Vypadá to, že

náš nový přítel nejméně týden nejedl. Už dlouho jsem neviděl tak

velkou chuť k jídlu.“

Starému muži opravdu chutnalo. Další sušenky si cpal do vel-

kých úst oběma rukama.

„Budeme potřebovat tlumočníka,“ prohlásil Biggles, který starce

sledoval s výrazem milosrdného samaritána. „Moc by mě zajímalo,

co nám chce sdělit. Uklidní se teprve, až zjistí, že mu nechceme ublí-

žit.“

Jeho předpověď se po chvilce plně potvrdila. Pohyby starého

muže ztratily původní prudkost, a jen jeho oči, jasné a živé jako oči

přírodních tvorů, jimž se podobal, neustále podezíravě sledovaly

každý pohyb neznámých hostí. Při pohledu zblízka vypadal ještě

podivněji, nežli zdálky. Uši, které měl snad dvakrát tak velké, než je

obvyklé, mu výrazně odstávaly od téměř lysé hlavy.

„Na soutěži krásy by se zrovna nejlíp neumístil,“ poznamenal

uštěpačně Ginger.

„Musí to být Zinn,“ prohlásil Biggles. „Slyšel jsem o nich, že

krásy moc nepobrali, ale jsou prý klidní a mírní.“

„Co s ním uděláme?“

„Co myslíš? Na partii šachu ho nepozvu!“

Stařík vychrlil několik vět, které zněly jako proud nadávek, pak

– 39 –

se otočil a zamířil pryč, přičemž se po nich stále ohlížel přes rameno.

„Zdá se, že nám chce něco ukázat,“ řekl Ginger. „Dívá se po

nás, jako by čekal, že ho budeme následovat!“

Ukázalo se, že se zrzek v odhadu nemýlil, protože když vyrazili

za ním a stařec to zjistil, zrychlil chůzi. Nešel však daleko. Po něko-

likerém ohlédnutí stanul na otevřeném prostranství stranou od okraje

osady. Tam ukázal k zemi a vychrlil nesrozumitelnou větu, která

mohla znamenat: „A co říkáte tomuhle?“

Gingera nenapadlo, co by měl odpovědět. Na místě neviděl nic

tak pozoruhodného, aby ho to vzrušilo. Stáli nad obyčejnou čtverco-

vou jámou v zemi, která měla strany dlouhé zhruba dvě stopy a

hloubku přibližně jeden yard. Když do ní zrzek nahlédl, zjistil, že je

prázdná.

Stařec, který si k otvoru v zemi přidřepl na bobek, na ně stále

upíral své jasné drobné oči, z nichž vyzařovala otázka: „Tak co vy na

to? Nic vám to neříká?“

Zrzkovi to opravdu neříkalo zhola nic, zatímco Biggles se do

jámy zadíval a hluboce se zamyslel.

„Něco ti povím,“ ozval se nakonec. „Nevěřím, že by tuhle díru

vyhloubili Zinnové. Ti kdo to udělali, si s tím dali hodně práce.

Všimni si hladkých, přesně zarovnaných stěn. Pracovali s lopatou

nebo něčím podobným. Ano, jasně! Byl to ocelový rýč. Vidíš tyhle

ostré hrany? Tady se zařízl do půdy a tady také. Nevěřím tomu, že by

Zinnové měli tak dobré nářadí a ani si neumím představit, že by jen

tak pro zábavu ryli díry do země. Tohle dělal někdo, kdo měl docela

přesné záměry.“

„Myslíš si, že tu byl nějaký cizinec?“

„Jsem si tím naprosto jist.“

„Běloch?“

„Asi ano, ale není důležité, zda šlo právě o bělocha. Tady byl

prostě člověk, který si přivezl rýč, aby tu něco hledal!“

„Co mohl hledat?“

„Kdybych to věděl, bylo by jasné i to, k čemu se tu schyluje.“

Sehnul se, vzal do dlaně hrst hlíny, pozorně si ji prohlédl, pak sevřel

pěst a znovu ji uvolnil. Načervenalá hlína se drolila a propadávala

mu mezi prsty.

– 40 –

„Co tě napadlo?“

„Hledám stopy ropy. Napadlo mě, jestli tu po ní někdo nepátral.

Byl to jen takový nápad. Když je pod zemí ropa, občas proniká na

povrch a hlína je pak trochu mastná. Když ji stlačíš, lepí se do ma-

lých hrudek.“

„Nevidím nic podobného.“

„Já také ne. Hlína je suchá jako prach. Viděl jsi přece, že se mi

sypala mezi prsty. Někdo cizí tu ale opravdu cosi hledá. Jestli pátrá

po ropě, tak tady hledal marně. Škoda, že jsem se tak málo vzdělával

v geologii.“

„Co tedy budeme dělat? Ostatní si už jistě lámou hlavu nad tím,

co je s námi.“

„Ano. Bude lepší se vrátit.“

„A co se staříkem? Necháme ho tady úplně zdivočet?“

Biggles nad otázkou zauvažoval. „Ne, umřel by tu hlady. Buď

ho kmen vyhostil, anebo sám odmítl odejít s ostatními. Podle všeho

nám má hodně co říci, ale bez tlumočníka je ztrátou času snažit se

pochopit, co to mele. Jestliže se nám podaří dostat ho do letadla, do-

letíme s ním na stanici a tam bychom si ho nechali do doby, než do-

vezu z Nabuly někoho, kdo se s ním dokáže domluvit. Je to jediný

způsob, jak se od něj něco dovědět.“

Ginger se sice zatvářil vyděšeně při představě, že do jejich krás-

ného letounu vnikne reprezentant divoké přírody, ale uznal, že se o to

musí pokusit, pokud to ovšem zvládnou.

„Dědoušek zapáchá jako bedna herinků, které ležely dva měsíce

v teple,“ řekl s ohrnutým nosem. „Stejně pochybuji o tom, že ho do-

staneme do letadla.“

„Nemáme čas, abychom si ho vedli domů pěšky. Zkusíme ho

dostat na palubu.“

Nakonec jim to žádné potíže nečinilo. Starého domorodce nalá-

kali do kabiny na další hrst sušenek. Vyrazil za Gingerem jako dobře

vycvičený koník. Pro zaostalé národy je letadlo něco, co přesahuje

hranice jejich chápání do té míry, že stroj na starce nijak velký dojem

neudělal. Krabička zápalek, jejichž účel by pochopil, by mu připada-

la jako mnohem větší zázrak. Jakmile byl v kabině, skrčil se do kou-

ta, a když mu Ginger občas nabídl sušenku, vypadal docela spokoje-

– 41 –

ně. Dokonce i při startu mu hluk letounu vadil jen chvíli. Možná si

ani neuvědomil, že se odlepili z hladiny jezera.

Během několika minut přistáli zpátky u stanice, kde Bertie a Al-

gy trochu vyděšeně pozorovali neuvěřitelně rychlou práci hrobařů

pouště. Odtáhli totiž zdechlinu krokodýla notný kus od stavení a

sotva ji opustili, vrhli se na ní supi.

Když pak z kabiny stroje vystoupil starý domorodec, Bertie se-

bou prudce trhl, rychle o krok ucouvl a upravil si na oku monokl.

„Byl bych vám nesmírně vděčný, přátelé, kdybyste se nepouštěli

do tak překvapujících akcí,“ prohlásil. „Absolutně vděčný. Není to

náhodou pradědeček starého Methuzaléma? Kdepak jste ho vykopa-

li?“

„V osadě. Byl tam úplně sám, ztracený, opuštěný a vyhladovělý,

takže jsme se rozhodli, vzít ho s sebou.“

„A co s ním budeme dělat tady?“ zeptal se jedovatě Algy. „Bude

nám dělat maskota?“

„Patří k Zinnům,“ usmál se Biggles. „Bude tu s námi jen krátký

čas, než najdu někoho, kdo nám přetlumočí tu jeho hatmatilku.“

„Jemináčku, on tu vážně zůstane?“

„Nebuď tak nespolečenský, lorde. Nabídni mu hovězí z konzer-

vy nebo uzeného lososa a zamiluješ si ho pro jeho chuť k jídlu. Ta

díra, kterou má pod nosem, to nejsou ústa, ale bezedná propast!“

„Našli jste kromě toho krasavce ještě něco?“ vzdychl Algy.

„Až na jednu díru v zemi nic. Zinnové odešli a osada je pustá.“

„Co chceš dělat dál?“

„To by sis mohl pamatovat. Zaletím do Nabuly, ohlásím tam

smrt seržanta Abdullaha I´Moba a pokud to půjde, vrátím se s ně-

kým, kdo hovoří jazykem Zinnů.“

„Poletíš sám?“

„Klidně, pokud nechceš letět se mnou.“

„Než bych si tu okusoval nehty, poletím.“

„Dobrá. Vyrazíme hned. Čím dřív odstartujeme, tím dříve bu-

deme zpátky.“

„Co tu máme dělat, než se vrátíte?“ chtěl vědět zrzek.

„Měli byste dávat pozor na okolí, hlavně na les a také sledovat

pradědečka, aby odsud neupláchl. Až se s ním dokážeme domluvit,

– 42 –

mohl by nám být velmi užitečný.“

„Okay.“

Biggles a Algy už na nic nečekali a posadili se do letounu. Brzy

byli na cestě k nejbližšímu sídlu vládního komisaře, k Nabule.

KAPITOLA PÁTÁ

GINGER NA STOPĚ

Ginger a Bertie, které síla zvyku přinutila sledovat odlétající

stroj, byli překvapeni, když viděli, jak letoun náhle prudce mění kurz

a začíná kroužit. Pak pokračoval v letu, ale stejný manévr po několi-

ka vteřinách zopakoval.

„Co to tam proboha dělají?“ zamumlal Ginger se zmateným vý-

razem v obličeji.

„Musel objevit něco na zemi. Třeba něco skvrnitého s drápy.

Ha, ha. To měl být vtip, jestli mi rozumíš.“

„Špatný vtip. Neumím si představit, že by kroužil, jen aby si

prohlédl leoparda, který běží po zemi. Muselo to být něco jiného.

Zdá se, že už pokračuje v kurzu.“

Obrátili se ke starému domorodci, který docela spokojeně dřepěl

na bobku poblíž stanice.

„Zdá se mi, že se náš dědula zabydlel,“ řekl Bertie. „Co když

mu předložím plechovku hovězího, abych se zachoval společensky a

lidsky? Všiml sis, jak mi to Biggles vyčetl?“

„Jen do toho. Budeš mu ji ale muset otevřít,“ usmál se zrzek.

„Silně pochybuji, že má v kapse otvírač.“

Bertie otevřel konzervu a vzápětí vytřeštěně sledovali úžasnou

rychlost, se kterou stařec vybíral maso a cpal si jej do úst.

„Matka ho měla poslat na nějakou lepší školu,“ vzdychl Bertie.

„Vždyť on neumí ani slušně stolovat. Mám přinést další, abychom

zjistili, kolik do sebe dokáže naládovat hovězího?“

„Zbláznil ses? Bylo by to jako snažit se naplnit bezednou jámu.

Když ho nebudeme hlídat, spořádá do večera všechny naše zásoby.

Je také pravda, že by se mu mohlo z toho jídla něco stát.“

„Tomuhle? Absolutní nesmysl!“ řekl Bertie. „Ten bude jíst po-

řád!

– 43 –

Když bude nejhůř, můžeme mu zastřelit hrocha nebo pár pštro-

sů. Než se prokouše hroší kůži, na chvíli se zabaví.“

„Lepší bude nachytat mu ryby. Vsadím se, že je sní i s hlavami,

ocasy, kostmi a vším ostatním. Biggles říkal, že v tomhle jezeře je

ryb spousta.“

„Ryby mu nachytej sám,“ bránil se Bertie. „Mě na tu louži nikdo

nedostane. Náš krokodýl tam má stovky bratříčků.“

„Proč bys chodil do vody? Co tohle? Můžeme si zaveslovat,“

kývl Ginger ke staré zchátralé kánoi.

„To není nic pro mne,“ zavrčel Bertie. „Uznávám jen lodi bez

děr. I kdybych měl vyplout na kachní rybník, bez pořádného korábu

nezvednu kotvy.“

Jejich tlachání náhle ukončil dunivý výbuch. Ozval se ve značné

dálce, ale jezerem se přehnala tlaková vlna až k nim. Museli ji pocítit

také hroši, protože se okamžitě ponořili. Bertie vytřeštil na Gingera

zrak a zrzek se tvářil úplně stejně.

„Co to k čertu bylo?“ vyhrkl užasle.

Dříve než mohl dostat odpověď, zaduněla další exploze.

„Nemůže se blížit bouřka?“ napadlo Bertieho.

„Nesmysl,“ prohlásil Ginger. „Podívej se na pradědečka! Dobře

ví, oč jde.“

Starý domorodec zaručeně věděl, co výbuchy znamenají, proto-

že vyskočil na nohy a s divokým křikem se vrhl do jezera. Když byl

ve vodě téměř po pás, začal rozstřikovat vodu dlaněmi.

„Dědula se pominul,“ řekl smutně Bertie.

„Možná se pominul, ale ví, co dělá,“ odporoval zrzek. „Jen se na

něj podívej. Ta pantomima má nějaký význam.“

Stařec svými pohyby skutečně naznačoval, že vyhazuje něco z

vody na břeh a radostně při tom křičel.

„Co to dělá?“ zeptal se Bertie. „Vůbec tomu nerozumím.“

„Vždyť vidíš. Vyhazuje něco z vody.“

„Ale co?“

„Co jiného by mohlo být ve vodě kromě ryb? Chytá ryby, nebo

si na to jenom hraje.“

„Ryby, které si jen vymýšlí?“

„Tady si je vymýšlí, ale tam, kde došlo k výbuchům, jsou nej-

– 44 –

spíš docela skutečné.“

„Jasně!“ svitlo Bertiemu v očích. „Už rozumím, starouši, a plně

s tebou souhlasím.“

„Podle mne někdo na opačném konci jezera hodil do vody gra-

nát, nebo menší dynamitovou nálož.“

„Správně,“ tiše hvízdl Bertie. „Excelentní trefa! Dědula je mistr

hereckého řemesla.“

„Nebýt jeho, vůbec by mě to nenapadlo, ale podle jeho předvá-

dění to nemůže znamenat nic jiného.“

Stařec mezi tím vystoupil na břeh a jeho pohyby se změnily.

Teď naznačoval dobíjení něčeho, co leželo na zemi. Věcí, které bylo

nutno ubít, bylo zřejmě víc a tak čilý dědula poskakoval z místa na

místo.

„Všechny ty ryby by sežral,“ ušklíbl se Bertie. „Teď mi ještě

vysvětli, kde by dědulové jako on vzali dynamit?“

„Nemám nejmenší představu, a i kdyby ho někde sehnali, neu-

měli by s ním zacházet. Takže u jezera musí být někdo, kdo má trha-

viny a umí si s nimi poradit! O tom není sporu. A máme to tu zase!“

dodal Ginger chraptivě, když zaduněl další výbuch. „Přichází to z

tohoto směru!“ Ukázal přes jezero. „Mrzí mě, že nevidíme, co se tam

děje, ale ohyb břehu nám brání ve výhledu. Potřebovali bychom leta-

dlo.“

„Jak daleko to může být?“

„Těžko říct. Podle mne pár mil. Při bezvětří se nad vodou zvuky

nesou daleko. Musí to být někde na druhém konci jezera. Z ohybu

bychom dalekohledem zahlédli kouř.“

„Jaký smysl má bombardovat ubohé rybičky?“

„Ale Bertie, myslel jsem, že ti to pradědeček vysvětlil. Výbuch

omámí ryby, ty vyplavou na hladinu a Zinnové mají co jíst Možná

právě proto opustili osadu. Tenhle chlapík by nám o tom zaručeně

pověděl víc. Možná je sám trochu staromódní a neschvaluje moderní

způsoby rybaření. Jeho radost tomu sice nenasvědčuje, ale možné je

všechno. Zjistili bychom víc, kdybychom došli za ohyb. Jak je to asi

daleko?“

„Dvě nebo tři míle. Ale Biggles nás žádal, abychom neopouštěli

tábor.“

– 45 –

„Nemusíme přece chodit oba,“ namítl Ginger. „Mohu tam zajít

sám a budu zpátky nejpozději za hodinu. Ty tu můžeš zůstat, pohlídat

naše věci a pradědečka, ačkoli nemám dojem, že by se nás chystal

opustit.“

„Biggles bude zuřit, jestli ho ztratíme,“ řekl Bertie nejistě. „A

možná budeš muset jít mnohem dál, než si myslíš, abys pořádně vi-

děl za ohyb. Je to ovšem na tobě, milý příteli.“

„Neztratím se ti z dohledu. Pořád na mně uvidíš,“ řekl zrzek a

pak ho ještě něco napadlo. „Myslíš, že bych viděl za ohyb, kdybych

použil tu kánoi?“

Bertie se zatvářil zděšeně. „Měj rozum, starouši. To vážně není

plavidlo vhodné k pádlování mezi krokodýly. Některý z nich do něj

trochu drcne hlavou a budeš lokat vodu, dokud tě nesežere. Dej na

moji radu a zapomeň na kánoi.“

„Dobrá,“ umoudřil se Ginger. „Zůstaneš tedy na místě a já se

tam dojdu podívat pěšky. Nezmizím ti z dohledu. Bez ohledu na to,

zda něco uvidím nebo ne, se hned vrátím. Myslím si, že to stojí za

pokus.“

„Rozumím, starouši. Když myslíš. Dávej si ale pozor a nepo-

koušej osud,“ řekl Bertie vážně. „Nebylo by třeba nejchytřejší, pustit

se do křížku s hladovým lvem.“

„Jasně,“ ušklíbl se zrzek. „Napřed ho nakrmím.“

Vrátili se do stanice. Ginger si hodil přes rameno dalekohled a s

velkorážnou loveckou kulovnicí v ruce svižně vykročil po plochém a

písčitém břehu jezera. „Uvidíme se asi za hodinu,“ zavolal přes ra-

meno.

První tři čtvrti míle ušel poměrně rychle, protože pochodoval

otevřeným a snadno schůdným terénem. Občas před ním sjel do vody

krokodýl, který se vyhříval na slunci a vyplašil i několik párů vod-

ních ptáků. Jinak neviděl žádné známky života. Když míjel les,

ostražitě si ho prohlédl, protože řídký porost mu umožňoval vidět

daleko do jeho hloubky. Nespatřil v lese nic zajímavého a kráčel

proto odhodlaně dál.

Půda se mu nyní začala pod nohama bořit, takže musel postupo-

vat dále od břehu. Jeho postup to příliš nezpomalilo. Občas se ohlédl

přes rameno a viděl zmenšující se postavu Bertieho, jak stojí před

– 46 –

stanicí a sleduje ho.

Málem by však zapomněl, že je v Africe, a tak ho jedno ohléd-

nutí mohlo stát život. Nedíval se před sebe a málem by šlápl na jed-

noho z nejjedovatějších afrických hadů, písečnou zmiji. Zahlédl pla-

za až v poslední vteřině a protože nemohl uhnout, přenesl se zoufa-

lým skokem přímo přes hlavu statného a dlouhého zabijáka a pro

jistotu se rozběhl. Když se konečně zastavil, cítil, jak se mu rozbušilo

srdce. Z úleku se vzpamatovával pomalu. Ohlédl se, ale zmije byla

pryč, patrně se vylekala stejně jak on. Setřel si z čela pot a pokračo-

val dál mnohem opatrněji.

Po další čtvrthodině usoudil, že má za sebou polovinu cesty k cí-

li, kterým bylo samozřejmě místo, kde se břeh, jenž mu překážel ve

výhledu, stáčel. Všude kolem byl klid. Až zlověstný klid. Stále ještě

viděl Bertieho před stanicí. Po příhodě se zmijí mu to bylo dvojnásob

příjemné. Jako mnohokrát předtím si znovu ověřil, jaký je rozdíl me-

zi výpravou ve dvou a cestou bez partnera. Zatím neměl důvod, lito-

vat svého rozhodnutí k výletu.

Jeho pozornost upoutaly hlasité skřeky supů, poskakujících ko-

lem něčeho, co leželo před ním, trochu stranou od jeho trasy v místě,

kde les ustupoval sušší a plošší krajině posázené pouze vysokými

termitišti. Když se přiblížil, šerední ptáci mu vyklidili cestu. Někteří

z nich měli tak nacpaná volata, že měli potíže vznést se do vzduchu.

Odskákali opodál a čekali, až rušitel zmizí.

Na okamžik se zastavil a věnoval letmý pohled předmětu zájmu

mrchožravých ptáků. Už se chystal jít dál, když jej cosi přimělo zů-

stat stát u hromady kostí, neboť kromě nich již z mršiny mnoho ne-

zbylo. Mrtvé zvíře ho zprvu zajímalo tak málo, že ani neuvažoval

nad tím, o jaký druh se jedná. Teď si však všiml, že mezi kostmi

chybí lebka. Rozhodně ji neviděl. Kostra dosud držela pohromadě a

ptáci ji téměř očistili, kde však byla lebka? Rozhlédl se, zda ji někte-

rý sup neodvlekl o kus dál. Nebyla nikde! Zarazilo ho také to, že

nikde neviděl ani jediný chumáč chlupů nebo kus kůže, podle něhož

by mohl určit, o jaké zvíře jde.

Zamyslel se nad tou záhadou. Nejdříve jej napadlo, že může jít o

lva, ale rychle si uvědomil, že kostra je příliš malá. Velikostí spíš

odpovídala leopardu nebo gepardu. Ale nikde nebyly ani drápy! Le-

– 47 –

opard? Nemohl to snad být právě ten, kterého zastřelili a který do

rána záhadně zmizel? Bylo to možné. Považoval za samozřejmé, že

zvíře nemohli zabít mrchožraví supi. Kdo tedy? Leopard, jehož tělo

provrtalo tolik střel se záhadně ztratil, takže nebylo divu, že se zrzka

zmocnilo podezření, že ztracenou zdechlinu, či spíše to co z ní zbylo,

vidí před sebou. Kdo ji sem ale přenesl? Proč? A kde je hlava a drá-

py?

Podezření se stále víc měnilo v jistotu, Gingera prostě jiné vy-

světlení nenapadalo. Kdyby se jednalo o antilopu, našel by rohy,

kdyby o leoparda, našel by drápy a lebku! Ne! Tady došlo k něčemu

zvláštnímu! Mrtvému zvířeti někdo stáhl kožich, odřízl mu hlavu a

tlapy a zbytek ponechal supům, nebo ostatním mrchožroutům, kteří v

Africe vykonávají práci zdravotní policie. Když Ginger dospěl k to-

muto závěru a uvědomil si, že další prohlídkou zbytků zvířete víc

nezjistí, vyrazil znovu na cestu a neušel ani dvacet kroků od místa,

když se supi vrátili. Dalekohledem vyhledal Bertieho, který stále

hleděl jeho směrem.

Kráčel co možná nejrychleji, aby dohnal ztracený čas. Ke svému

zklamání zjistil, že musí pokračovat ještě pěkný kus cesty dál, než

dojde k výhledu, který potřeboval. Brzy nato minul opuštěnou osadu

Zinnů, v níž se nic nehýbalo, a pak dorazil do míst, kde se břeh stáčel

v ostřejším úhlu. Ginger došel k závěru, že chodit dál nemá smysl.

Vyšplhal na vrchol termitiště vysokého asi deset stop a rozhlédl se.

Před ním se otevřel výhled na jezero, které se zužovalo a stáčelo ke

svému zašpičatělému konci.

Přiložil dalekohled k očím a spatřil ve vzdálenosti asi dvou mil

obraz, na který byl připraven díky hereckým schopnostem starého

domorodce. V pobřežní vodě, která nemohla být příliš hluboká, viděl

řadu pohybujících se lidí. Byli to domorodci, téměř jistě Zinnové. Z

dálky to vypadalo, že ve vodě něco hledají, chvílemi se sehnou k

hladině a občas do ní bodnou kopím. Rojnice vytvářela přibližně

půlkruh, jehož konce již dosáhly souše. Brodící se lidé vyhazovali na

břeh předměty, o nichž byl zrzek přesvědčen, že jde o ryby. Trochu

dál od břehu stál člověk ve světlém obleku, který měl na hlavě klo-

bouk. Ten muž nejspíš řídil lov.

„Tak tady vás mám,“ zavrčel Ginger. „Tak snadné rybaření se

– 48 –

hned tak nevidí. Proto tedy Zinnové opustili svou starou osadu.“

Zrzek rychle pochopil, co se to odehrává před jeho zraky. Způ-

sob lovu mu přece předvedl pradědeček. Teď viděl, jak domorodci

loví, či spíše sbírají ryby pod vedením Evropana. Téměř jistě to byl

muž s kloboukem, který jim dal trhaviny a předvedl jim, jak na ryby

působí výbuch pod vodou. Ryby omráčené výbuchem vyplují na

hladinu a lovcům stačí posbírat je a vyházet na břeh. Potud bylo Gin-

gerovi všechno jasné.

Jenomže právě tady jeho chápání končilo. Chlapíka s klobou-

kem považoval za Evropana a nešlo mu do hlavy, proč to ten chlap

dělá. Nějaký důvod přece musel mít, a zrzkovi se nezdálo pravděpo-

dobné, že by někdo vážil cestu z veliké dálky jen proto, aby učil Zin-

ny, nové a pohodlné metodě lovu ryb. Proč jim usnadňuje to, co si po

celá staletí dokáží sehnat sami? Díky novému způsobu lovu sice pře-

chodně získají větší úlovky, ale konečným důsledkem nebude nic

jiného, než vybití všech ryb v jezeře. Ty, které Zinnové nevyhodí na

břeh, zhltnou vodní ptáci. Postihne to všechny drobné rybky. Ne,

pomyslel si Ginger, tohle barbarství má docela jiné pozadí, než rych-

le a pohodlně naplnit žaludky Zinnů. Zdálo se mu mnohem pravdě-

podobnější, že Evropan chce, aby domorodci získali tolik potravy,

aby měli dostatek energie, využitelné k jinému účelu.

Samozřejmě se v tom mohu mýlit, uvažoval dál Ginger. Ale

když už nic jiného, tak z dlouhodobého hlediska je tenhle druh ryba-

ření ohavný hospodářský zločin, který by měly britské úřady co

nejdřív zarazit. Jestli totiž Zinnové vybijí ryby v jezeře, ztratí jediný

zdroj své obživy, a co budou jíst potom? Zvěře v okolí není mnoho a

jinou potravu tu nenajdou. Byla tu navíc otázka, jak by si právě ne-

zkušení Zinnové s lovem zvěře poradili.

Gingera to znepokojilo, ale současně si uvědomoval, že výprava

kterou podnikl, měla úspěch. Až se vrátí Biggles, dostane od něj po-

zoruhodné hlášení. Dospěl k závěru, že tady se už víc nedozví, a slezl

ze svého vyvýšeného stanoviště. Začal si oprašovat z oděvu narudlý

prach, když vtom se kolem něj přehnal párek vodušek, které prchaly

v takovém chvatu, až to bylo podezřelé. Zrzek se zarazil a tiše čekal,

co bude dál. Bylo jasné, že zvířata něco vyrušilo. Co to mohlo být?

Nejdříve ho napadlo, že se v okolí pohybují lvi nebo jiní dravci. Sám

– 49 –

tu ještě žádného lva neviděl, avšak během noční hlídky slyšel hlas

krále pouště z dálky, takže věděl, že někde v okolí lvi být musí.

Pozorně naslouchal a rozhlédl se. Připravil si pušku a vyhlédl

zpoza termitiště k místu, odkud poplašené antilopy vyrazily. Byl

prostě opatrný. Nestál o potíže se lvy nebo jinými nebezpečnými

zvířaty. Nešlo mu o nic jiného, než se dostat zpátky k Bertiemu a ani

ve snu by ho nenapadlo uspořádat si tu své soukromé safari. Z napa-

dení lvem neměl strach, ani kdyby tu obrovskou kočku uviděl poblíž,

neboť počítal s tím, že by lva nejspíše zajímaly antilopy nebo neda-

leké napajedlo. Přesto Ginger nehodlal ponechat nic náhodě.

Zpočátku sice nic nezpozoroval, ale protože věděl, jak dokonale

dokáže lev splynout s pozadím, nebo se přitisknout do suché trávy,

která má téměř stejnou barvu jako jeho srst, nikam nespěchal. Ne-

hybně stál přitisknut zády k termitišti a rozhlížel se po okolí, pře-

svědčen o tom, že vodušky by rozhodně tak zběsile neprchaly, kdyby

k tomu neměly dobrý důvod.

Když mu konečně svitlo, o jaký důvod jde, zcela ho to vyvedlo z

míry. Okolní ticho náhle narušil zvuk lidských hlasů, a o vteřinu

později se za trsem trnitých křovisek směrem z vnitrozemí vynořila

skupina čtyř mužů.

KAPITOLA ŠESTÁ

VELKÝ ZÁJEM O DĚDULU

Když se muži přiblížili k termitišti, Ginger se pomalu přikrčil,

aby se ukryl před jejich pohledy.

Skupinu vedl chlapík snědé pleti, která však zdaleka nebyla tak

tmavá, aby se mohlo jednat o afrického černocha. Byl to nepochybně

Evropan, který strávil mnoho let pod žhavým sluncem, a také tak byl

oblečen. Měl na sobě košili rozhalenou u krku, krátké kalhoty a na

hlavě klobouk s klopenou střechou, vše v barvě khaki. Za ním kráčel

vysoký svalnatý černoch s puškou přes rameno. Nejspíše jeho nosič

zbraní. Jako třetí kráčel další dobře stavěný černý chlapík ozbrojený

kopím. Ginger zatím viděl jen jediného Zinna, jímž byl pradědeček,

ale podle toho, co o kmeni slyšel, žádný z dvojice černochů nemohl

patřit mezi jeho příslušníky. Zinnové byli mnohem drobnější.

– 50 –

Ani poslední člen skupinky nebyl Zinn. Byl sice trochu menší

než ostatní, ale dědulovi se nepodobal. Zrzek viděl z jeho postavy jen

málo, protože muž byl zahalen do jakýchsi sešitých zbytků kůží či

kožešin. Jeho podivný háv zdobily rozmanité ozdoby, které nebyly

na dálku k rozeznání. Nesl krátké kopí. Skupina kráčela ráznými

kroky, z nichž bylo patrné, že spěchají.

Zrzek nejprve pocítil úlevu z toho, že pár antilop vyrušili lidé a

ne zvíře s dlouhými zuby a drápy. Nebál se ani lva ani leoparda, ale

byl si jistý, že kdyby se takový dravec ukázal, mohlo by mu to

zkomplikovat zbytek dopoledne. Kdyby musel střílet, vyburcoval by

tím dynamitníky od jezera a o to vůbec nestál. Pokud šlo o tyto mu-

že, domníval se, že narazil na loveckou skupinu. Připadalo mu na-

prosto přirozené, že sem chodí lovci, ačkoli okolí jezera Jumu sotva

patřilo k loveckým rájům. Podle vzhledu statných černochů se zbra-

němi soudil, že přicházejí z druhé strany hranice, z Konga.

Že by šlo o pytláky? napadlo ho.

Nápad, že může jít o lotry, ho přiměl zůstat bez hnutí v úkrytu, a

zatímco se tiše krčil a sledoval, co bude dál, vloudily se mu do mysli

další pochybnosti. Ti lidé se jistě pohybovali poblíž jezera dost dlou-

ho a museli tedy slyšet výbuchy způsobené rybáři. Proč je detonace

nepřilákaly? To bylo podivné. Co když se o ně nezajímali právě pro-

to, že dobře věděli, oč jde? Bylo to dost pravděpodobné a nezname-

nalo by to nic jiného, než že sami k rybářům patří!

Skupina přešla nedaleko Gingera, a nikdo z mužů k termitišti ani

nepohlédl.

Kam tak spěchají? zeptal se Ginger sám sebe. Namířil daleko-

hled na chlapíka, který kráčel jako poslední, a napadlo ho, že spíš než

lovec vypadá jako domorodý kouzelník. Nevěděl však, zda je oprav-

du šaman, netušil, zda patří k Zinnům, a neměl ani zdání, zda Zinno-

vé vůbec nějakého šamana mají. Bylo to příliš mnoho otázek a tak se

Ginger nakonec rozhodl, že o své přítomnosti nedá příchozím vědět,

ačkoli to zpočátku hodlal udělat. K rozhodnutí ho přimělo hlavně to,

že muži patrně přišli od nejvzdálenějšího cípu jezera, z místa, kde

třaskaly výbuchy. Napadlo ho, že bude rozumnější, když bude ještě

chvíli nepozorovaně sledovat, kam míří a co mají v úmyslu.

Skupina kráčela dál stále stejným směrem, aniž by si některý z

– 51 –

jejích členů zrzka všiml. Ginger si uvědomil, že když muži nezmění

směr, dojdou ke stanici a narazí na Bertieho. Nechal jim menší

náskok, a pak se vydal za nimi. Využíval každou možnost, kde se

mohl ukrýt, a snažil se nespustit je z očí.

Jejich první zastávkou byla opuštěná osada. Zatímco tři z mužů

zůstali mlčky stát, chlapík připomínající domorodého šamana se jal

pobíhat od jedné chatrče ke druhé, mával rukama a vykřikoval věty,

jimž zrzek, schovaný za termitištěm vzdáleným asi padesát yardů,

vůbec nerozuměl. Nejdřív si myslel, že tam šaman něco hledá, po

chvíli se ho zmocnil dojem, že jde o jakýsi obřad se zaklínáním, kte-

ré snad mělo vypudit zlé duchy, kteří se tam podle kouzelníka usadi-

li.

„Nemohli Zinnové opustit osadu právě proto?“ sykl tiše Ginger

sám pro sebe.

Ta domněnka ale asi nebyla správná. Z dalšího šamanova cho-

vání zrzek nabyl dojmu, že pokud s osadou něco není v pořádku,

duchové v tom nemají prsty. Když šaman oběhl všechny chaty, pře-

stal křičet a se zklamaným výrazem se vrátil ke svým společníkům.

Začal jim vysvětlovat či navrhovat něco zcela zásadního. Soustavně

při tom rozhazoval rukama a trhal hlavou sem a tam.

Když to vůdce skupiny přestalo bavit, mávl rukou vpřed a

všichni se znovu vydali na pochod. Cíl jejich cesty byl tentokrát na-

prosto zřejmý. Nemohlo jím být nic jiného, než stanice britské sprá-

vy. Od přímého směru se skupina odchýlila jen jednou, ve chvíli, kdy

šaman náhle uskočil stranou a kopím ukázal na zbytky ohlodaných

kostí, které upoutaly Gingerovu pozornost při první části výzvědné

pouti. Supi již dokončili svoji očistnou práci a zmizeli. Šaman bodal

kopím k hromádce kostí a něco drmolil tak samozřejmě, až v zrzkovi

vznikl dojem, že o zdechlině leoparda věděl!

To podstatně měnilo situaci, a Gingerovi nyní všechno připadalo

ještě zlověstnější. Byl spokojen sám se sebou, že se té čtveřici neu-

kázal. Jeho výprava bude nejspíš větším přínosem, než očekával, byť

dosud nepochopil, co muži sledují.

Vyrazili dál a Ginger je s určitým odstupem neustále sledoval.

Spěchali. Zrzek zahlédl Bertieho, jak se pohybuje po písčité pláži

před stanicí, aniž by se zabýval něčím pořádnými. Zjevně jen čekal,

– 52 –

až se vrátí jeho přítel. Starý Zinn, který se podle všeho konečně po-

řádně nacpal, dřepěl na bobku opřen zády o stěnu chaty. Kdy si ho

muži ze skupiny všimli, zastavili se. Pak mezi nimi padlo pár slov a

vyrazili dál, aniž by se pokoušeli nějak skrývat, což by bylo vzhle-

dem k otevřenému terénu stejně obtížné. Zrzka napadlo, že podle

způsobu, jakým se přibližují, jsou si zcela jisti sami sebou. Popravdě

řečeno, ho to nepřekvapilo.

Překvapilo ho však chování starého Zinna poté, co si příchozích

všiml. Až později si zrzek uvědomil, že se jeho strach dal čekat. Pra-

dědeček zahlédl čtveřici dříve než Bertie a vyskočil na nohy, jako by

ho někdo bodl. Vzápětí zmizel v chatě s rychlostí zajíce prchajícího

do nory před liškou.

Ten projev úleku či spíše strachu samozřejmě Gingerovi neušel,

ale ani v této chvíli ještě nechápal důvod. Ani teď ho nenapadlo, že

cílem celé čtveřice mohl být právě starý Zinn! Brzy se mu měly ote-

vřít oči.

Mezitím zpozoroval cizince i Bertie.

„Zdravíčko, pánové!“ zahlaholil vesele. „Pojďte dále! Co pro

vás mohu udělat? Nechcete se něčeho napít?“

Jedinou odpovědí mu bylo zachmuřené mlčení.

Ginger se přiblížil, ale stále se ještě neznámým návštěvníkům

neukazoval. Sílil v něm pocit, že tady není něco v pořádku, a že cho-

vání cizinců je značně podezřelé. Opatrnost mu velela sečkat, až se

projeví sami, a pak se teprve ukázat. Ukryt za stavením se kradmo

připlížil tak blízko, aby dobře slyšel, a aby mohl všechny sledovat,

aniž by ho spatřili. Nikdo ze čtyř mužů zatím nejevil mnoho zájmu o

dohovor s Bertiem, ale pak to udělal jejich vůdce, a hned jeho první

věta prozradila důvod té podivné netečnosti.

„Jste tu sám?“ zeptal se, a tón jeho hlasu ani trochu neladil s je-

ho předstíranou lhostejností.

Až nyní si Ginger mohl chlapíka lépe prohlédnout. Měl evrop-

ské rysy, ale pleť měl tmavší. Byla to barva, prozrazující nejen vliv

afrického slunce, ale i příměs arabské nebo indské krve. Mužova

angličtina měla cizí přízvuk, jenž byl tak slabý, že se podle něj nedal

odhadnout jeho původ. Jasné však bylo, že do škol v Anglii nikdy

nechodil.

– 53 –

„Ano, ovšem,“ usmál se Bertie a s bezelstnou upřímností hovořil

dál. Jsem tu absolutně sám, pánové. Moji společníci odešli, ale, už

brzy by se měli vrátit. Hledáte něco?“

„Přišli jsme si pro starého muže!“

„Vážně?“ vyhrkl Bertie. „Jakého starého muže?“

„Pro starého negra, kterého jsem viděl před minutou vběhnout

do domu.“

„Jemináčku,“ užasl Bertie. „Kvůli tomu ušatému dědulovi jdete

takovou dálku?“

„Ano, právě kvůli němu! Ale nešli jsme zase tak daleko.“

„K čemu vám bude, pánové?“

„Odvedeme ho domů!“

„Kam domů?“

„Do jeho vesnice. Za jeho lidmi. Tam patří.“

„Tady je mu ale docela dobře.“

„S námi bude spokojenější.“

„Kdo to tvrdí?“

„Já!“

„Jste si tím zcela jist?“ mile se usmál Bertie. „Podle toho, jak

zmizel, když vás viděl přicházet, mi to nepřipadá pravděpodobné.“

„Nechtě těch řečí! Chci ho!“

Bertie se stále usmíval, ale jeho hlas ztvrdl. „Velmi se obávám,

že to nebude možné, vážený pane.“

„Proč ne?“

„Protože je to náš dědula.“

„K čemu vám bude?“

„Máme ho rádi. Je to náš maskot.“

„Zbláznil jste se?“ zavrčel cizinec. „Děláte si ze mne legraci?“

„To rozhodně ne,“ ohradil se zdvořile Bertie. „Nemám ve zvyku

zesměšňovat hosty. Ale dědula patří k nám!“

„Jak by k vám mohl patřit?“

„Protože jsem vám to řekl.“

„Protože jste to řekl vy?“

„Ovšem,“ potvrdil Bertie. „Dávám si pozor na to, co říkám.“

„Soudím, že nejste v Africe dlouho,“ řekl cizinec a v očích mu

zablesklo.

– 54 –

„V tom se moc nemýlíte.“

„Takže asi ani nevíte, že nemůžete držet domorodce proti jeho

vůli!“

„Dědula projevil vůli být s námi!“

„Nesmysl! Patří k nám!“

„Tak jste se o něj měli pořádně starat a nenechat ho o samotě.

Teď si může jít, kam se mu zlíbí. A protože se mu zalíbilo u nás,

zůstane u nás. To je všechno.“ Bertie si vyjmul monokl z oka a jal se

ho leštit.

Návštěvník zjevně ztrácel trpělivost a nejspíš došel k názoru, že

Bertie je úplný blázen. „Tak dost!“ vyjel ostře. „Předejte nám ho!“

„Takhle se mnou nemluvte,“ odvětil Bertie důrazně.

Jenomže cizinec už nehodlal dále ztrácet čas. Ostře něco řekl

muži, který nesl kopí. Chlapík vykročil ke vstupu do chaty.

„Stát!“ řekl Bertie a zastoupil mu cestu. „Kam si myslíte, že jde-

te?“

Domorodec se ho pokusil obejít, ale Bertie mu znovu vstoupil

do cesty, „Zmizte!“ nařídil tichým, pevným hlasem.

Domorodec se nepokoušel vynutit si volný průchod. Ohlédl se

po svém veliteli, jako by čekal další pokyny.

„Jdi pro něj!“ vyštěkl vůdce skupiny, a sám pokročil vpřed.

„Toto je majetek britské vlády,“ slavnostně prohlásil Bertie.

„Chápete vůbec, k čemu toho člověka navádíte?“

Vůdce skupiny vetřelců zvedl pravici, aniž by se ohlédl. Nosič

zbraní však věděl, co má dělat a vložil mu do dlaně pušku. Ozvalo se

zlověstné cvaknutí uvolněné pojistky, jak si vůdce připravoval zbraň

k výstřelu. „Jděte mi z cesty!“ zavrčel.

Bertie se nepohnul.

„Sám jste si o to řekl.“ Vetřelec pozvedl hlaveň o něco výš.

Zda to byla jen výhrůžka, nebo zda to ten chlapík myslel vážně,

se Ginger nikdy nedozvěděl. Došel k závěru, že nastal čas, aby se do

věci vložil. Vykročil vpřed a ostře vyštěkl: „Tak dost! To by stačilo!“

Břitký a nesmlouvavý tón jeho hlasu přinutil vetřelce, aby se

otočili. Vzápětí na Gingera zíraly čtyři páry vytřeštěných očí.

„Kde jste se tu k čertu vzal?“ zavrčel vůdce.

„Co je vám po tom!“ řekl ostře Ginger. „Zmizte! A koukejte se

– 55 –

držet co nejdál od nás!“

Bertie se spiklenecky usmál a využil příležitosti, aby vylovil z

kapsy revolver. Nikoho s ním neohrožoval, ale hlaveň jeho zbraně

mířila na zem těsně před špičky cizincových bot.

Nikdo nepromluvil. Po několik vteřin vládlo před stanicí napětí,

než si vůdce vetřelců promyslel situaci. Konečně dospěl k názoru, že

nenastala pravá chvíle na prosazení síly, protože kývl na muže s ko-

pím, aby se stáhl od vchodu. Sám vrátil pušku nosiči, otočil se k ne-

ohroženým obráncům pradědečka zády a vykročil pryč. Ostatní ho

následovali, nikdo z nich se ani neohlédl.

Bertie s Gingerem sledovali odchod skupiny beze slova, dokud

neodešla dostatečně daleko.

„To je ale excelentní padouch,“ ozval se konečně Bertie.

„Čekal jsem, až mi to řekneš,“ ušklíbl se zrzek.

„Viděl jsi, co se tu dělo?“

„Všechno jsem viděl a slyšel. Sleduji ty lotry už půl hodiny.“

„Už jsem si říkal, kde se tak dlouho touláš. Chtěli nám ukrást

chudáčka dědulu.“

„Já vím. Prohledávali kvůli němu osadu.“

„Co si o tom myslíš?“

„Sám nevím. Jsem ale přesvědčen o tom, že tihle čtyři patří k

tlupě, která působí na druhém konci jezera. Přišli odtamtud. Ten mí-

šenec, rozhodně tedy na míšence vypadá, věděl, že jsme tady. Patrně

viděl přistávat letadlo. Podle mého názoru má pradědeček mnohem

větší cenu, než nás mohlo napadnout. Asi na ně něco ví a tak nechtě-

jí, aby to někomu vyprávěl. Dokud jsme tu nebyli, nijak jim nevadi-

lo, že je v osadě sám. Když jsme ale přiletěli, dostali strach, že ho

najdeme. Proto se rozhodli, že ho odvedou.“

Bertie přikývl. „Vyjádřil ses absolutně přesně, starouši. A co dě-

lají kamarádi toho lotra na konci jezera?“

„Víš to stejně dobře jako já. Rybaří dynamitem!“

„Jemináčku. Těm ale musí ryby chutnat.“

„Aby nakrmili všechny Zinny, potřebují jich opravdu hodně.

Ale já ti odpřísáhnu, že nepřišli do Afriky na ryby!“

Bertie nastražil uši, protože zaslechl z dálky hukot leteckých

motorů. „Zní to, jako by se vracel Biggles,“ poznamenal.

– 56 –

„To znamená, že do Nabuly nedoletěl,“ zamračil se zrzek. „Za

tak krátkou dobu by to nestihl.“

Oba chvíli naslouchali.

„Motory běží podle zvuku normálně, takže v tom potíž není,“

řekl Ginger.

„Ano, náš ptáček se vrací,“ prohlásil Bertie, když se na obloze

objevil gadfly.

Sledovali, jak stroj přistává na jezeře, brázdí hladinu ke břehu a

po vysunutí podvozku vyjíždí na místo, kde stál před odletem. Moto-

ry utichly a z kabiny vyskočil Biggles. Jeho pohled spočinul na Gin-

gerově pušce a Bertieho revolveru.

„Copak se tu dělo?“ vyhrkl.

„Měli jsme tady hrstku drsných chlapců z druhého konce jeze-

ra,“ odpověděl Ginger.

„Co chtěli?“

„Přišli si pro našeho hodného pradědečka. Zvláštní bylo, že jen

jeden z nich uměl mluvit.“

„A dali jste mu ho?“

„Kdepak. Měl bys vidět Bertieho, jak ho bránil. Když pak šlo do

tuhého, ti skunci odešli. Za chvíli se o tom dovíš víc.“

V té chvíli vystoupil z letounu Algy a otočil se, aby pomohl dal-

šímu muži, který seskakoval za ním.

Ginger vytřeštil oči, neboť s výjimkou ušatého děduly ještě ni-

kdy neviděl vystupovat z letadla tak podivného člověka.

KAPITOLA SEDMÁ

BIGGLESOVO ROZHODNUTÍ

Nebylo nejmenších pochyb o tom, že třetí muž, který vystoupil z

letadla, byl Afričan. Podle šedivého strniska vousů na bradě a sítě

vrásek pokrývajících obličej měl už ledacos za sebou. Na tom všem

by nebylo nic tak pozoruhodného. Gingera ohromil jeho oděv a cho-

vání.

Na hlavě měl nakřivo posazené zbytky čehosi, co kdysi bývalo

fezem. Původně byl asi červený, ale dlouhým používáním téměř zce-

la zčernal. Blůza a krátké kalhoty nejspíš původně patřily k nějakému

– 57 –

stejnokroji, to už však muselo být hodně dávno. Neustálým nošením

za každého počasí ztratily původní barvu, tkanina častým praním

prořídla a na mnoha místech ji udržovaly vcelku záplaty různých

barev. Na nohy si chlapík obul něco, co kdysi bývalo bílohnědými

golfovými střevíci,

Z mužova chování bylo zřejmé, že své odění považuje za na-

prosto normální. Pohyboval se v něm stejně rázně a odhodlaně, jako

by byl nažehleným členem královské gardy na přehlídce. Ušel po

břehu pár kroků, když si všiml cárů státní vlajky, splývající ze stožá-

ru. Zastavil se, vypjal se do pozoru, zasalutoval a plynule přešel do

pohovu.

„Jemináčku,“ zašeptal Bertie, když se nově příchozí vydal na

obchůzku tábora a nemohl ho slyšet. „Kde jsi ho našel?“

„Cestou do Nabuly.“

„Býval to voják?“

„Rozhodně. A řekl bych, že dobrý.“

„Jak se jmenuje?“

„Charlie.“

„A dál?“

„Jenom Charlie. Tak se mi představil a mně to stačí.“

„Jak ses k němu dostal? Nemohl jsi přece doletět až do Nabuly,“

přidal svou otázku Ginger.

„Ne. Tak daleko jsem se vážně nedostal. Asi v polovině letu do

Nabuly jsem dole spatřil skupinu pochodujících mužů. Podle směru

jímž šli mně napadlo, že to může být doprovod seržanta Abdullaha,

vracející se na základnu. Nemýlil jsem se. Nedaleko skupiny jsem

zahlédl příhodný terén a tak jsem přistál, abych si u nich několik věcí

objasnil. Jak sami vidíte, jednoho z nich jsem vzal s sebou, protože

zná jazyk Zinnů. Nemá v Nabule stálé zaměstnání, ale rád vyráží do

pustiny s výpravami jako člověk pro všechno. Prý ho to baví.“

„Kde sloužil?“

„U Královských afrických střelců. Když odešel do výslužby, dě-

lal několik let nosiče plukovníku Blackovi, kterého, jak možná víte,

zabil poblíž Čadského jezera před pár měsíci postřelený buvol. Po

jeho smrti, Charlie pracuje jako průvodce a tlumočník. Hovoří docela

slušně anglicky a ovládá celou spoustu domorodých jazyků a nářečí.

– 58 –

Napadlo mně, že nám může být v mnoha směrech užitečný, tak jsem

ho vzal s sebou. Patří k nám, pánové.“

„Rozumím,“ kývl Ginger a vrátil se k otázkám. „Proč jsi hned

po startu kroužil?“

Biggles si nabral vodu a zhluboka se napil. „Skvělé,“ vydechl.

„Pamatuješ si na díru, kterou nám dnes ráno ukazoval dědula? Na

jámu vydlabanou rýčem?“

„Samozřejmě.“

„Zahlédl jsem další. V okolí jezera je jich několik. Vypadá to,

jako by tu někdo vyznačoval nějaké hraniční body, nebo hloubil do

země sondy. Kde je náš dědula?“

„Tamhle vykukuje z chaty.“

„Povídej, co se tu stalo.“

Ginger mu vyprávěl celý příběh. Začal u výbuchů, které se vy-

dal prozkoumat až ke druhému konci jezera a skončil příchodem

cizinců, kteří si chtěli odvést ze stanice starého Zinna.

„Podívejme,“ řekl Biggles zamyšleně. „Pár hodin jsem tu nebyl

a potíže jsou tady. Ti lidé něco u jezera urputně hledají. Může to být

cokoli, takže je zatím marné hádat, oč jim jde. Vedle toho se záměrně

snaží rozdráždit Zinny a vyvolat potíže. Totéž se dnes děje skoro po

celé Africe. Jestli ale při tom někoho nachytám, hodně dlouho na mě

nezapomene. Nemám rád lidi, kteří považují za svou povinnost ško-

dit ostatním.“

„Je ostuda, když nedokážeme místním lidem zajistit, aby mohli

žít, jak chtějí, a dělat co chtějí, starouši,“ ozval se Bertie. „Podle to-

ho, co jsme slyšeli, se Zinnové vždycky chovali slušně. Jejich potře-

by jsou skromné. Chtějí jen klidný život a trochu ryb. Vsadil bych se,

že za všemi potížemi stojí ten lotrovitý šaman, co tu byl. Určitě zná

řadu způsobů, jak přimět Zinny, aby dělali to, co si zamane. Proč jen

se všechny tyhle barevné kmeny nechávají ovládat pověrami?“

„Proč?“ Biggles se útrpně ušklíbl. „Ze stejného důvodu, pro kte-

rý podléháme pověrám my. Naše bílé kmeny mají čarodějnice, upíry

a bludné Holanďany. Kde je rozdíl? Pověry nás provázejí po staletí a

nejsme schopni se jich zbavit. Spousta lidí podléhá pověrám, podle

nichž různé věci přinášejí neštěstí. Mnohý běloch si nesedne ke stolu,

kde by byl třináctým, jiný se zas vrátí domů, když mu přeběhne přes

– 59 –

cestu černá kočka. Neptej se mě proč. Mnohý ostřílený námořní ka-

pitán odmítne vyplout z přístavu, když je pátek třináctého, a mohl

bych pokračovat. V Londýně mají kartářky a věštci zlaté časy. Hum-

buk. Obyčejné pověry. Jestliže se takhle chovají lidé, kteří se chlubí

civilizací a vzděláním, jak chceš soudit kmeny, které nemají ani po-

řádné školy?“

„Máš absolutní pravdu, starouši,“ potvrdil Bertie. „Souhlasím s

tebou. Četl jsem, že dřív než se slavný Julius Caesar pustil do války,

probral to s věštci. Ani to ho ale neuchránilo před dýkou do žeber.

Drátěná košile by mu byla užitečnější, než všichni ti, co četli bu-

doucnost z vnitřností zvířat, jestli rozumíš, co tím myslím.“

„Nechtě už řečí o pověrách a přejděme k faktům,“ řekl netrpěli-

vě Ginger. „Věděli ti lidé, kteří tady nechali seržanta Abdullaha, že

ho někdo zavraždil?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Biggles. „Když jsem jim to řekl, všichni

byli úplně ohromeni. Všichni s výjimkou Charlieho, což je jeden z

důvodů, proč jsem si vybral právě jeho. Kromě něj tam bylo dalších

sedm domorodců. Patřil k nim domorodý desátník se dvěma dalšími

vojáky a čtyři nosiči. Vyprávěli mi, že ve stanici strávili noc. Nic se

nedělo, takže jim Abdullah ráno řekl, že tam nemají co na práci a

mohou se vrátit do Nabuly. Vyrazili okamžitě, a když jsem na ně

narazil, byli na cestě třetí den. Zeptal jsem se jich, zda se někdo z

nich chce vrátit se mnou k jezeru, a prvním kdo se dobrovolně při-

hlásil, byl Charlie. Vybral jsem si ho i proto, že se mi zdálo, že se

hned tak něčeho nelekne. Desátníkovi jsem oznámil, co jsme tady

našli a předal mu Abdullahův identifikační štítek. Napsal jsem také

krátkou zprávu vládnímu komisaři, ve které jsem mu sdělil, že tady

hodlám všechno prošetřit a že si vypůjčuji Charlieho jako tlumoční-

ka, abych se dokázal domluvit se Zinny, až je najdu. Připadalo mi

zbytečné plýtvat benzínem na další cestu do Nabuly. To je všechno.“

„Do čeho se dáme dál?“ zeptal se Ginger.

„Vydám se k jezeru a pozeptám se těch vrhačů bomb, co jsou

zač, odkud přišli a co tu dělají. Nehodlám mařit čas dalším pozoro-

váním zpovzdálí. Nejdřív bych byl ale rád, kdyby si Charlie promlu-

vil s dědulou, který nám má jistě co říci. Proč je pořád uvnitř?“

„Schoval se před vetřelci, sotva se objevili.“

– 60 –

„To znamená, že se jich bál?“

„A jak. Bylo to jasně vidět. Dokud tu byli, nevystrčil nos.“

„Jak vypadal vůdce té skupiny?“

„Rozhodně nebyl Angličan. Přesněji řečeno, určitě se nenarodil

v Anglii. Anglicky mluvil docela dobře, ale s přízvukem, který jsem

nedokázal nikam zařadit. Je to vysoký, statný chlapík a byl jsem z

něj trochu rozpačitý, protože jako zloduch nevypadá. Ani u jeho pů-

vodu si nejsem jistý. Připadal mi jako poloviční Arab nebo Ind.“

„Dobrá. Brzy si ho prohlédnu. Teď ale dojděte pro dědulu. Rád

bych se konečně dozvěděl, co si myslí.“

Starému domorodci se ale stále nechtělo ven a nakonec ho Ber-

tie s Gingerem museli z chaty ohleduplně vystrkat. Neustále ustraše-

ně těkal očima po okolí a jeho chování se po příchodu čtveřice doce-

la změnilo. Působil vyplašeně, jeho breptavost se vytratila a trvalo

dlouho, než z něj Charlie něco vypáčil.

Nakonec se od něj přece jen dověděli, že od západu přišli do

osady dva běloši se dvěma černochy a s nesmírně mocným čarodě-

jem. Všichni pocházeli z jakéhosi neznámého kmene. Pobili spoustu

ryb a dělali přitom velký hluk. Ryby dávali Zinnům, od kterých za to

chtěli, aby kopali díry v zemi. Pak chtěli běloši odejít na jiné místo,

ale Zinnové odmítli opustit svou vesnici. Nakonec museli odejít, pro-

tože čaroděj přivolal v noci z lesa vraždící leopardy. Pradědeček ne-

chtěl z osady odejít, utekl a schoval se v lese. Když pak cizinci vy-

strašené Zinny odvedli, vrátil se do vesnice.

Zprávy tlumočené z dědulova kmenového jazyka do Charlieho

zpěvavé angličtiny, typické pro domorodé Afričany, potvrdily téměř

přesně to, co letci předpokládali. Mnoho nového se od starého muže

nedozvěděli, jak však řekl Biggles, obrysy toho, co se kolem děje, se

začínaly vyjasňovat. Bylo jasné, že cizinci využívají Zinnů ke hledá-

ní nějakých surovin, ale dosud chyběl nejmenší náznak, podle něhož

by se dalo odhadnout, o jaké suroviny jde. Když se hovořilo o šama-

novi a vraždících leopardech, Charlie vypadal téměř stejně vyděšeně

jako dědula. Bylo mu to vidět na očích.

„Hrůzu z černých kouzel čarodějů mají domorodci v krvi. Ne-

mohou si pomoci,“ řekl Biggles chápavě.

„Je otázkou, co s tím můžeme udělat?“ zamumlal Bertie, dýchl

– 61 –

na svůj monokl a chvíli ho vášnivě leštil.

„Pověrčivost je nevyléčitelná, jestli máš na mysli tohle.“

„A co hodit toho kouzelníka krokodýlům? Hned by se zjistilo,

zda jeho kouzla zaberou.“

„Nežertuj, lorde! Nehodí se to,“ odvětil mrzutě Biggles. „Tady

nemáme právo brát zákon do vlastních rukou a dokonce ani nemů-

žeme na ty cizince zaútočit, i kdybychom tím řadě lidí prospěli. Mů-

žeme jen ohlásit na vyšší místa to, co jsme zjistili, a nechat řešení na

nich. Nejdříve bychom však měli ověřit, co se tady přesně děje. Proto

nás sem poslali. Dokud nebudeme znát všechna důležitá fakta, úřady

se budou zdráhat zasáhnout ze strachu, že tím vývoj ještě zhorší. Ví-

te, jak to chodí. Vlastně jsem takovou situaci předem očekával a

chtěl slyšet od Raymonda, co udělat potom. Bohužel mi nedal jasné

rozkazy a vyzval mě, abych jednal podle vlastní úvahy. Když tedy

nastanou vážné potíže, nebude odpovědnost padat ani na jeho hlavu,

ani na Koloniální úřad. Přesněji řečeno: když se nám něco nevydaří,

lavina se sesype na nás!“

„Ti vetřelci už ale projevili vůči nám nepřátelství,“ rozhorlil se

Bertie. „Kdyby se tu neobjevil Ginger, možná by mně zastřelili. To

ani nemáme právo se bránit?“

„Samozřejmě že ano, ale to neznamená, že jim vyhlásíme válku

a stanné právo.“

„A co ty vraždy?“

„Můžeš jim dokázat, že vraždili?“

„Měl bys vidět, jak se tu ten chlap choval,“ vložil se vzrušeně do

hovoru zrzek. „Moc nechybělo a došlo by k přestřelce. Kdybychom

tomu nezabránili, odvedl by dědulu násilím a jestliže dostane novou

možnost, zkusí to znovu. Bojí se, že bude mluvit.“

Biggles si zapálil cigaretu a zamyslel se.

„Jsem už ve věku, kdy spory nevyhledávám,“ řekl pak. „Teď

mám ale dojem, že se podstaty věci nedobereme, dokud se nevypra-

víme na místo a nepodíváme se, co ti lidé dělají. Musíme prostě zjis-

tit, oč jim jde. Může to být ropa, zlato, diamanty nebo sto dalších

zajímavých věcí.“

„Ale oni ti to asi nebudou chtít říct,“ namítl Algy. „Zrovna tak

asi nebudou mít zájem pokračovat ve své práci, když poznají, že je

– 62 –

sledujeme. Půjde jim hlavně o to, aby se nás zbavili a uvolnili si ru-

ce. Právě tak, jako se snaží zmocnit se děduly ze strachu, aby něco

neprozradil.“

„Půjdu za nimi a rovnou se jich zeptám, co tu dělají,“ rozhodl se

Biggles. „Pokud jim nejde o nějakou špinavost…“

„Lotrům jde vždycky o lotrovinu! To je přece jasné.“

„O tom není sporu, ale zatím nemůžeme vyloučit, že mají povo-

lení k prospektorské práci. Pak by jim stačilo zamávat na nás dokla-

dy a my se můžeme sbalit a letět domů. Pokud mají povolení k prů-

zkumu oblasti, mohou rozkopat celé okolí, když se jim bude chtít.“

„Nechte těch řečí. Byli bychom blázni, kdybychom pro ně ještě

hledali omluvy,“ řekl netrpělivě Algy. „Podle mého tu nemají co

dělat. Důkazem je to, jak se chovali, když ráno vtrhli do našeho tábo-

ra. Oni prostě nechtějí, aby jim někdo koukal na prsty. Nebohé Zinny

dostali tam, kde je chtěli mít, pomohl jim v tom čaroděj a jeho leo-

pardí kouzla. Nevíme, oč jim jde, ale musí to stát za to, protože kvůli

tomu už začali vraždit!“

„Řekl jsem ti přece, že jim nemůžeme nic dokázat,“ prohlásil už

dost podrážděně Biggles.

„Ano. Nemůžeme ještě dokázat, že nezabíjel leopard, ale vraždi-

li lidé.“

„Správně. Nejzákeřnější na věci je, že všechno nasvědčuje tomu,

že zabíjení mají na svědomí leopardi. Nezapomeňte, že jsme jednoho

sami zastřelili. Způsob jeho útoku nasvědčoval, to mohl být docela

dobře lidožrout.“

„Nesmysl! To zvíře bylo zraněné a v tom stavu by zaútočilo

snad i na hrocha. Přece vážně nevěříš tomu, že mrtvé lidi v okolí

Jumu zabili leopardi?“

„Ovšemže ne. To, že leopard zaútočil na nás, byla pouhá shoda

náhod. Přemýšlím ale o tom, jak se budou jiní dívat na nás, pokud

zaútočíme jako první. Domorodci by měli znát pravdu, jenže žádné-

ho z nich nepřesvědčíme, aby svědčil proti šamanovi. Bylo by to

něco podobného, jako vyzvat ho k sebevraždě. Takový chudák by

zemřel hrůzou dřív, než by otevřel ústa.“

„Mohli bychom ho odhalit.“

„Koho?“

– 63 –

„Přece šamana. Toho kouzelníka.“

„To by dalo hodně práce.“

„Poslouchej mě starouši,“ vložil se do hovoru Bertie. „Nechceš

mi přece tvrdit, že na nás stačí nějaký domorodý podvodník. Já se ho

nebojím a vůbec se mi nelíbí dívat se na ty nebohé Zinny, jak na ně

pouští hrůzu jeden absolutní šarlatán a hrstka ozbrojených cizáků.

Než tohle snášet, raději bych tu ani nebyl.“

„Zadrž, lorde,“ ohradil se Biggles. „Neřekl jsem přece ani slovo

o návratu domů. Snažím se jen vymyslet nějaký způsob, jak věc co

nejlépe vyřešit, aniž bychom ublížili lidem, kteří za nic nemohou. Co

bys na mém místě udělal ty?“

„Udělal bych to, co jsi řekl. Šel bych rovnou za nimi, vyložil

karty na stůl a počkal, jaké eso vytáhnou.“

„Jak to myslíš?“

„Myslím, že se vynasnaží udělat nám nebo dědulovi přesně to-

též, co už udělali jiným.“

„Opravdu věříš, že vyšlou leopardy, aby nás čtyři rozdrásali a

zadávili?“

„Čtyři? Už je nás šest! Určitě se pokusí dostat také dědulu, a až

se dozví, že je tu Charlie, tak i jeho. Řekl bych, že budou potřebovat

víc leopardů.“

„Myslím si, že Zinnům, kteří si tu mírumilovně žili, dokud sem

nepřitáhla ta banda, dlužíme ochranu,“ ozval se zrzek.

„Ta banda jim obstarává spoustu ryb.“

„Ryby? Pche! Když chtějí, aby domorodci kopali díry, nemohou

je nechat o hladu.“

„Dobrá,“ souhlasil Biggles. „To stačí. Dnes už je dost pozdě, ale

zítra ráno vyrazíme za nimi a položíme jim pár otázek. Během něko-

lika dnů by měl vládní komisař dostat moji zprávu, ze které se dozví,

jaké mám podezření. Možná něco podnikne sám. Mezi tím možná

nepřítel zkusí nějakou lest, aby dostal našeho dědulu. Byl bych radě-

ji, kdyby s prvním úderem přišli oni.“

„Ty si vážně myslíš, že se pokusí dědulu unést?“ zeptal se Gin-

ger. „Vždyť už nám řekl všechno, co ví.“

„Nevědí, že máme tlumočníka, takže by mě to nepřekvapilo.

Ten starý chudák si to asi ani neuvědomuje, ale v jejich špinavé hře

– 64 –

hraje dost významnou roli hlavně proto, že ví víc, než je pro něj

zdravé. Bude dobré mít se na pozoru, zvláště po setmění. Leopard,

kterého jsme zastřelili, určitě nebyl jedinou hladovou šelmou v okolí.

A konečně je tu ještě jeden hladový masožravec. Já. Moc rád bych

teď něco snědl.“

KAPITOLA OSMÁ

NOČNÍ HLÍDKA

Po zbytek dne byl všude klid. Hroši vytvářeli hloučky hodně da-

leko od břehu. Dlouhonozí vodní ptáci postávali nebo kráčeli po

mělčině. Z vody vylezlo několik krokodýlů, kteří se vyhřívali na bře-

hu, ale žádný z nich nebyl tak velký a hrozivý, jako ten, jehož zastře-

lil Biggles. Skleslý dědula seděl opřen zády o stěnu stanice a pozoro-

val Charlieho, který se skoro nezastavil a stále pracoval. Sbíral třeba

dřevo na otop, které sotva kdy použijí. Zvuky dalších výbuchů již

sem přes jezero nedolétly a rovněž se neukázal nikdo z lidí působí-

cích na jeho druhém konci. Algy s Gingerem doplnili nádrže letounu

až po hrdlo z rezervních kanystrů, přičemž po celou dobu práce držel

Bertie hlídku, ale, jak poznamenal, jako by měli celé jezero pro sebe.

Pak nastala chvíle, kdy se slunce váhavě dotklo západního obzo-

ru, a po celodenním žáru nastala vytoužená úleva. Po soumraku, kte-

rý bývá v rovníkové oblasti krátký, stáhla nad krajinou svoji temnou

oponu noc.

Po večeři se dědula s Charliem stáhli do přístřešku a ostatní se

ujali noční hlídky. Protože byla dnes řada na Bigglesovi a Algym,

nastoupili do stráže jako první. Když pak ve stanovený čas budili

Bertieho a Gingera, neměli jim co ohlásit až snad na to, že moskyti

jsou dnes mimořádně vyhládlí, takže se oba probuzení muži důklad-

ně natřeli přípravkem k odpuzování hmyzu, než vůbec vyšli ven.

Když nastoupili na hlídku, první, co spatřili, byl jasně zářící africký

měsíc, který, ačkoli se vznášel nízko nad obzorem, zaléval celý kraj

přízračným svitem.

Po krátkém rozhovoru zaujali místa. Bertie zůstal v blízkosti

dveří do chaty, které zůstávaly otevřené, aby dovnitř mohl proudit

chladný noční vzduch. Usadil se na prázdný kanystr od benzínu tak,

– 65 –

aby mu nemohl uniknout nikdo, kdo by se snažil nepozorovaně do-

stat k verandě nebo k letounu. Uhlídat letadlo bylo životně důležité.

Byl to jejich jediný prostředek pro spojení s civilizací a Biggles tvr-

dil, že nepříteli to musí být také jasné. Mohl se proto pokusit letadlo

poškodit či zničit, takže velitel trval na tom, že letoun nesmí zůstat

ani na vteřinu bez dohledu. Bertie seděl s nabitou kulovnicí na kole-

nou.

Při večerním rozdílení hlídek se ozvaly hlasy, podle nichž by

měl být k hlídkování využit i Charlie, ale Biggles nápad odmítl. Tvr-

dil, že za normálních okolností by starému vojákovi důvěřoval, ale

právě zde, kde hrál záhadnou úlohu čaroděj a vraždící leopard, ne-

chtěl pokoušet jeho strach a hlavně pověrčivost. Bylo by opravdu

velice troufalé očekávat od starého vojáka, že si zachová chladnou

hlavu za úplné tmy, která nastane po západu měsíce.

Rovněž Ginger se posadil na prázdný kanystr. Vybral si místo v

blízkosti otevřeného vchodu do přístřešku tak, aby do něj nikdo ne-

mohl nepozorován vejít, a přitom aby on sám měl na očích břeh jeze-

ra směrem k opuštěné vsi Zinnů. Pro případ, že by potřeboval střílet,

si vybral brokovnici ráže 10. Velký rozptyl broků z ní dělal dokonalý

prostředek pro boj zblízka za malé viditelnosti. Zrzek nebyl od Ber-

tieho dál než třicet kroků, a tudíž dostatečně blízko, kdyby k něčemu

došlo a potřebovali by vzájemnou podporu. Dokázal dokonce roze-

znat ve tmě Bertieho obrysy, ale protože sám seděl opřen o temnější

stěnu přístřešku, předpokládal, že Bertie nemůže vidět jeho. Byli si

však na doslech.

U zdvojené hlídky je nejdůležitější vědomí, že člověk není sám.

Ví to každý voják. Tomu, kdo nikdy takovou službu nevykonával, se

může noční stráž zdát jednoduchou záležitostí. Je to však omyl. Na

území, které sousedí s postavením nepřátel nebo na jinak ohroženém

místě, je doba noční hlídky vždy obdobím napětí. Strážný může mít

spoustu zkušeností a může to být tvrdý chlapík, přesto jeho nervy

pracují tak, jak se za denního světla nestává. Je dokonce možné, že v

lidech zůstal strach z toho, co může přijít ze tmy, po našich pradáv-

ných předcích. Většina z nás se ho nezbavila, takže zvuky, které za

dne nemají velký význam, nebo kterých si dokonce vůbec nevšim-

neme, zní v noci více než zlověstně.

– 66 –

Neživé předměty se nám ve tmě mění před očima, přesouvají se

z místa na místo nebo mizí a opět se zjevují. Květině nebo makovici

na dlouhém stonku stačí pouhý závan větru, aby se rozkývala. Oko to

zaznamená, a pochybnosti už pracují samy. Upřeně hledíme do tmy,

mrkáme a znovu napínáme zrak, abychom rozluštili záhadnou tajen-

ku. Většinou však dosáhneme jen toho, že předmět, který nás upou-

tal, vidíme ještě nejasněji.

A když se naopak nic neděje, je třeba překonat úklady spánku.

Přes všechny osvědčené způsoby používané proti usnutí není nic

snazšího, než uniknout ze strážního stanoviště do říše snů. Stačí jed-

nou přivřít oči a s hlídkováním je konec. Strážce spí. Dá se dokonce

na několik vteřin usnout, aniž bychom si to uvědomili. Jen prvý

záblesk snu může strážce varovat, že na chvíli zanedbal svou povin-

nost. Během noční hlídky se čas zdánlivě nekonečně vleče. Stále

častěji a častěji se díváme na hodinky, abychom zjistili, kolik času

ještě zbývá do konce hlídky. To jsou skutečnosti, které nepopře ni-

kdo, kdo někdy poznal noční stráž.

Ginger, pro kterého nebyla noční hlídka ničím novým, si to

velmi dobře uvědomoval. Věděl, že při prvním náznaku usínání musí

udělat jedinou věc, vstát a tiše chodit. Pomohlo mu to už mnohokrát.

Záměrně se také vzdával pohodlí, protože by se mu mohlo stát

osudným. Vždy se potom posadil až tehdy, když si byl jist, že je zce-

la bdělý. Stále viděl na Bertieho, který rovněž chvílemi stál a chví-

lemi seděl.

Z noční tmy občas zazněly zvuky. Jednou zahřměl ze značné

dálky řev lva, avšak nejčastějším zvukem bylo ovšem šplouchání

vody od břehu, které znamenalo, že na souš vychází hroch nebo kro-

kodýl. Všeobecně však po zmizení měsíce vládl klid.

Asi ve čtyři hodiny ráno, kdy je pozornost člověka nejnižší,

zpozoroval Ginger unaveným zrakem malou tmavou skvrnu nízko u

země nedaleko opačné strany přístřešku. Nebyla jasně ohraničená,

byla to prostě skvrna. Neuvědomoval si, že by ji tam ještě před chvílí

viděl. Nebo se snad mýlil? Zmítán pochybnostmi a nerozhodností

civěl do tmy, ale víc než nejasnou skvrnu nedokázal rozeznat. Na

okamžik zavřel oči, aby si trochu odpočaly, a znovu se zahleděl do

temnoty. Ta věc tam byla stále. Byla však přesně na stejném místě?

– 67 –

Neviděl, že by se pohnula, ale měl pocit, že je blíže k přístřešku než

v okamžiku, kdy si jí všiml poprvé. Dobře věděl, co s člověkem udě-

lá v takovýchto podmínkách vlastní představivost a zaváhal, zda ne-

má zavolat na Bertieho. Pocítil však, že mu srdce tluče rychleji a

instinktivně si posunul pušku poněkud výš a ukazovákem obemkl

obě spouště. Na chvilku se zamyslel nad možností dojít se podívat,

oč tam jde, a zbavit se tak pochybností. Vzápětí to však zavrhl proto,

že si nedokázal představit možnost, že by se do přístřešku něco pro-

plížilo kolem jeho hlídkového stanoviště. Byl si jistý, že neusnul ani

na okamžik.

Přesto se plně soustředil na neznámý předmět, který se mu nyní

zdál o něco delší. Nemohl být i tenhle jev jen hrou jeho představ?

Nepohnula se ta skvrna znovu? A co teď?

Zrzek se nedokázal rozhodnout. Potíž byla v tom, že chabé a

mdlé měsíční světlo rychle sláblo. Ostré stíny, které měsíc vrhal,

když byl ještě vysoko, dávno zmizely, a jak klesal k obzoru, celé

okolí bylo stále rozmazanější, neurčitější a mlhavější. Zmatený Gin-

ger znovu zauvažoval o tom, že zavolá Bertieho, ale přirozeně ne-

chtěl probudit všechny v táboře kvůli něčemu, z čeho se mohl vyklu-

bat falešný poplach.

Dál sledoval onu temnější skvrnu. Začínaly ho už z napjatého a

soustředěného pohledu bolet oči, ale přesné obrysy věci si stále ne-

dokázal vybavit. Jediný pohyb, ke kterému se odhodlal, spočíval v

pevném obemknutí spouští ukazovákem. Opět se ho zmocnil pocit,

že se záhadná skvrna pohnula. Bylo to něco mimořádného. Nemohl

by přísahat, že skutečně viděl pohyb, ale byl si již téměř jist, že skvr-

na spočívá mnohem blíže ke krytému prostoru, v němž spali oba Af-

ričané. A byl si také téměř jist, že je delší.

Téměř jist, blesklo mu hlavou. Téměř nebo zcela?

Mohl se snad tyčovinou obklopující přístřešek vloudit dovnitř

krokodýl? Biggles mnohokrát hovořil o krokodýlech, kteří za noci

vylézají na břeh a unášejí domorodce z jejich chatrčí. Rozhodně to

nebyl šakal ani hyena, protože ta zvířata by se pohybovala snadno

rozpoznatelným způsobem. Pokud to ale bylo divoké zvíře, proč pak

nenapadlo jeho?

A potom měl Ginger toho tápání dost.

– 68 –

Nebyl schopen dále snášet napětí, a tak se rozhodl, že se na

skvrnu dojde podívat zblízka. Jedině tím ukončí své pochybnosti.

Právě ve chvíli, kdy se rozhodl vstát, zaslechl zvuk, který do té doby

nevnímal. Připomněl mu kňučení štěněte vyděšeného až k smrti. Při-

cházel poměrně zblízka, a Ginger si uvědomil, že vychází zpod pří-

střešku, v němž spali dědula s Charliem. Zvuk neustával, naopak sílil

a nic jej nepřerušovalo. Zrzkovy nervy už byly napjaté k prasknutí a

v ústech mu začínalo vysychat. Co to bylo? Nedokázal si představit

žádné zvíře, které by mohlo vydávat takový zvuk, vyvolával v něm

však mrazivý pocit hrůzy.

Nyní už byl Ginger skálopevně přesvědčen, že tady něco není v

pořádku, stále však netušil, oč přesně jde. Pomalu, velice pomalu

vstal, a chystal se písknout, aby přivolal Bertieho. Vzápětí si to roz-

myslel, protože v témže okamžiku jasně spatřil, jak se skvrna pohnu-

la. Bez jediného zvuku se posunula po zemi vpřed jako tlustý had.

Mířila přímo pod přístřešek, kde spali oba domorodci.

Déle nečekal. Opřel si pažbu pušky do ramene a zalícil. Asi tři

vteřiny se snažil zamířit hlavně tak, aby se jejich ústí krylo ve špat-

ném světle s onou neurčitou skvrnou, odlišnou od pozadí stěny jen o

něco tmavší barvou. Pak se odhodlal a stiskl spoust pravé hlavně

brokovnice.

Ohlušující výstřel zbraně velké ráže přerval noční ticho tábora,

jako by ohlašoval konec světa. Ještě ani nedozněl, když se ozval ost-

rý bolestný výkřik. Oheň výstřelu Gingera téměř oslepil, ale přece

jen mu umožnil poznat, že se na zemi před přístřeškem zmítá jakýsi

muž v křečích. Trvalo to jen zlomek vteřiny, viděl ho jako nasvíce-

ného fotobleskem. Potom se zasažený vzpamatoval, vyskočil na no-

hy a rozběhl se ke vzdálené straně přístřešku, kde se ztratil v tem-

ných stínech noci. Zrzek namířil zbraň na místo, kde zmizel, vypálil

z druhé hlavně a rychle zasunul do nábojové komory další dva nábo-

je.

Udělal to naprosto mechanicky, novou příležitost ke střelbě už

nemohl očekávat. Měl však tak napjaté nervy, že poznal Charlieho,

který náhle vyrazil z přilehlé strany přístřešku, až na poslední chvíli.

Měl ho již na mušce a mnoho nescházelo, aby nestiskl spoušť potřetí.

„To je, Charlie,“ vydechl Ginger a sklonil hlaveň dolů.

– 69 –

„Co se tu děje?“ křičel Bertie, přibíhající ze svého strážního

místa a k zrzkovi se již hnal i Biggles s Algym, oba v pyžamech, a s

revolvery v rukou.

„Co se stalo?“ vyštěkl Biggles a namířil světlo baterky do pří-

střešku.

„Vystřelil jsem na člověka,“ odpověděl Ginger. „Zasáhl jsem

ho, ale nezabil, ačkoli to nemusí přežít. Mířil jsem dobře, ale byl dost

daleko ode mne. Když potom vyskočil na nohy, vypálil jsem podru-

hé.“

„Jak se to stalo?“

„Všiml jsem si, že se před přístřeškem něco pohybuje. Nedoká-

zal jsem rozeznat oč jde, ale blížilo se to ke vchodu, kde spal dědula

a Charlie. Potom uvnitř někdo začal sténat. Myslím, že to musel být

dědula, který nějak vycítil, jak se k němu blíží nebezpečí. Pak jsem

vystřelil.“

„Dědula je v pořádku?“

„To nevím. Neviděl jsem ho, ale dovnitř se ten chlap nedostal.

Charlie je tady.“

„Raději se tam podíváme,“ řekl starostlivě Biggles a přikročil k

přístřešku.

Starého muže našli sice nezraněného, avšak téměř v bezvědomí.

Ležel na zádech, těžce lapal po dechu a z očí mu byla vidět pouze

bělma. Biggles si ho prohlédl a pak ho popleskal po tváři.

„Brzy bude zase v pořádku,“ usoudil. „Tady vidíte, co dokáže

pověra. Cítil, jak se k němu blíží smrt, ale hrůza mu nedovolila ani se

pohnout. Nedokázal si pomoci o nic víc než králík, před kterým se

objeví kolčava. Ten hnusný lotr šaman za ním vyslal jednoho ze

svých vrahounů. Rozhlédneme se kolem. Kde byl ten muž, když jsi

po něm střelil?“

„Tady!“ ukázal Ginger. „Plazil se po zemi.“

Světelný kužel baterky odhalil krvavou skvrnu, hrubě opracova-

ný domorodý nůž s úzkou čepelí a něco, co na první pohled vypadalo

jako leopardí pracka. Biggles ji podržel mezi palcem a ukazovákem.

„Takže opravdu leopardí muž,“ zamumlal. „Konečně máme důkaz.

Chlap by použil nejdřív nůž a pak teprve drápy šelmy. Těmi by roz-

drásal ránu a tělo oběti, aby vypadalo jako po útoku leoparda. Podí-

– 70 –

vejte se, jak si tlapu přizpůsobil, aby mu sedla na ruku jako rukavice.

Ten odporný zloduch nosil pravděpodobně dvě, a když prchal, jednu

tady upustil. Leopardí kůže je docela čerstvá. Vsadil bych se, že to je

tlapa šelmy, kterou jsme zastřelili. Pokud to tak je, víme už, proč

odnesli zdechlinu a stáhli ji kůži. Sledovali nás, když jsme zvíře za-

střelili.“

„Na kraji lesa jsme přece viděli hýbat se ještě něco,“ připomněl

Algy.

„Někdo nás tady sleduje od chvíle, kdy jsme přistáli. Jakým

směrem utekl, Gingere?“

„Tamhle,“ ukázal zrzek a vykročil.

Záhada spočívající v tom, jak se vetřelec dostal do přístřešku,

aniž by prošel vchodovým otvorem, byla okamžitě vysvětlena. Chlap

si vyřízl při zemi v tyčovině, tvořící stěnu, díru dostatečně velkou k

tomu, aby se jí protáhl.

„Měl jsem z toho výčitky svědomí. Myslel jsem, že se proplížil

někde kolem mě a vůbec jsem nechápal, jak se mu to mohlo povést,“

řekl Ginger. „Chceš to teď obejít a zjistit, jestli je venku?“

„Ani mě nenapadne,“ odpověděl důrazně Biggles. „Nebudu si

říkat o ránu kopím do zad. Jestli tam leží, bude tam ležet i za světla.

Potom uvidíme, s kým máme tu čest. Navíc si jsem zcela jistý, že ho

doprovázel alespoň jeden další vrah, který mu teď možná pomáhá

dostat se pryč. Dobře, že jsi měl oči na stopkách, Gingere, jinak by

měl dědula kůži na cáry, tenhle nůž pod žebry a zítra pohřeb. Pojďme

se podívat, jak mu je. Tady vidíte, jak zhoubné následky může mít

pověrčivost.“

Starého Zinna našli zachváceného třesavkou, ale už byl schopen

se posadit. Charlie mu pomohl na nohy a odvedl ho do stanice, kde

jeho zotavení urychlila sklenka brandy z lékárničky. Zuby mu však

stále jektaly tak, že nebyl schopen mluvit. Stejně by nemohl říci nic,

co by už letci nevěděli.

„Jdeš ještě spát?“ zeptal se zrzek Bigglese.

„To už nestojí za to. Za hodinu bude světlo. Vyspal jsem se dost.

Dej vařit vodu na kávu. Nemyslím si, že milovníci leopardí kůže se

dnes ještě o něco pokusí, ale ty, Bertie, bys měl dokončit hlídku.

Člověk nikdy neví…“

– 71 –

KAPITOLA DEVÁTÁ

TVÁŘÍ V TVÁŘ

Jakmile se rozednilo, začali hledat stopy po muži, jehož kůži

provrtaly na několika místech Gingerovy broky. Leopardího vraha

nenašli, objevili však několik zaschlých skvrn od krve v místě, kde

opouštěl přístřešek. Další skvrny táhnoucí se směrem od tábora do-

kazovaly, že se mu podařilo utéci.

Biggles řekl, že ho nijak nepřekvapuje, že chlapík zásah přežil.

Ginger střílel na příliš velkou vzdálenost, takže broky člověka ne-

mohly usmrtit. Dokázaly prorazit kůží, ale nezpůsobily hlubší nebo

vážnější zranění. Kromě toho střelba na dálku znamená, že se značně

zvětší rozptyl broků, takže i při přesném namíření jejich větší část

vetřelce vůbec nezasáhne. Přesto však byly zásahy velmi bolestivé,

což vysvětlovalo křeče, v nichž se muž zmítal poté, co byl zasažen.

Po rychlé snídani se vrátili na místo, kde našli poslední skvrnu

zaschlé krve a Charlie začal znovu slídit. Stopu však brzy ztratil a

musel přiznat, že neví, kudy dál. Byl si jistý jedině tím, že vetřelec

nebyl sám. Pohybovali se tam nejméně dva lidé. Znamenalo to, že se

Biggles v odhadu nemýlil a že druhý lotr čekal na vraha venku.

„Připravili se na vraždění dobře,“ zamumlal Biggles. „Je štěstí,

že jsme postavili hlídky, co?“ dodal a ušklíbl se.

„Ještě pořád chceš jít k jezeru a ptát se těch vrahounů, oč jim ta-

dy jde?“ zeptal se Ginger. „Vždyť to už víme.“

„Ne tak docela,“ prohlásil Biggles. „Po tom, co se v noci stalo,

mi jde o zjištění jejich skutečného cíle ještě víc, než předtím. To, že

chtěli zabít našeho milého dědulu, je jenom prostředek, který by je

měl k cíli dovést.“

Právě se vraceli zpátky ke stavení, když k nim dolehl třesk vý-

střelu z pušky. Vzápětí se ozval pokřik Algyho, který zůstal po sní-

dani v táboře, aby uklidil. Biggles se dal do běhu, protože ke stanici

jim ještě chyběl kus cesty. Než však doběhl k rohu chaty, zazněl dal-

ší výstřel a další výkřik. Uviděl Algyho, jak právě vstupuje do leta-

dla.

„Střílejí na letoun!“ vzrušeně křičel. „Hned první střela stroj za-

sáhla.“

– 72 –

„Vezmi letoun pryč!“ vyjekl Biggles. „Někam, kde na něj nebu-

dou vidět! Třeba za ohyb jezera.“

Motory naskočily, ale vzápětí třeskl další výstřel. Pod letounem

zavířil prach. Algy rychle obrátil gadfly nosem k jezeru a během

další minuty sklouzl s letounem na hladinu a podél břehu mířil do

bezpečí. Pak ostatní slyšeli, jak utichly motory, a věděli, že se letoun

zastavil mimo dohled.

Biggles pohlédl k lesu a jeho tvář byla bledá vztekem.

„Nikoho nevidím,“ řekl Ginger.

„Jsou tam! Musí být někde v lese.“

„Co chtějí dělat?“

„Vystrašit nás. Je jim jasné, že si nemůžeme dovolit přijít o leta-

dlo.“

„Ale co by získali tím, kdyby náš stroj poškodili? Jaké by jim to

přineslo výhody?“

„Zůstali bychom uvězněni. Do Nabuly se s letadlem dostaneme

za hodinu, ale bez něj bychom mohli mluvit o štěstí, kdybychom se

tam dostali za týden. Ti lotři si snad dokonce představují, že nás mo-

hou během té doby povraždit.“

„Excelentní vyhlídka, starouši,“ ušklíbl se Bertie. „Jde o to, co s

tím uděláme? Nepotřebuji, aby mi někdo drbal záda leopardí prac-

kou.“

„Střelbu na letadlo jim neodpustím. Teď rozehráli tvrdou hru, a

budou ji tedy mít! Algy už jde. Než rozhodnu, co uděláme, počkám,

co nám poví.“

„Ještě chceš za těmi lotry k jezeru?“

„Nezměnil jsem názor.“

Počkali, až k nim doběhl Algy.

„Co jsi udělal s letadlem?“ zeptal se Biggles.

„Vyvezl jsem ho na pláž. Myslím si, že tam bude v bezpečí.“

„Jsi si jist, že stříleli na něj?“

„Hned první rána letoun zasáhla. Slyšel jsem náraz střely do

krytu motoru. Nezdá se ale, že způsobila nějakou škodu.“

„Dobrá. Takže se jich dojdu pozeptat, co to tu vyvádějí. Vezmu

si s sebou Gingera a měl by s námi jít i Charlie. Je skoro jisté, že u

jezera najdeme kmen Zinnů. On jediný se s nimi dorozumí. Až uvidí-

– 73 –

te, že jsme zašli do lesa, ačkoli pochybuji, že ještě nějaká rána padne,

můžete vrátit letadlo zpátky. Postavte ho na opačnou stranu stavení,

aby na něj nebylo z lesa vidět. Pak ho hlídejte, dokud se nevrátíme.

Bertie tu s tebou zůstane.“

„Takže ty tam vážně jdeš?“

„Neřekl jsem to dost jasně?“

„Koleduješ si o potíže. Co když po vás budou střílet a nevrátíte

se?“

„Kdybychom nepřišli zpátky do čtyř odpoledne, odletíte do Na-

buly a ohlásíte, co se tu stalo. Jdeme, Gingere. Charlie, ty půjdeš s

námi. Potřebuji tě.“

Biggles se obrátil k odchodu.

„To si ani nevezmeš pušku, starouši?“ vyhrkl Bertie.

„Mám revolver.“

„Když potkáš rozčíleného lva, revolver ti nepomůže.“

„Dobrá. Vezmu si ještě kulovnici. Může ji nést Charlie. Ten s ní

jistě umí zacházet.“

„A co my? Mohou na nás zaútočit. Máme vzít pušky a rozdat si

to s nimi, nebo si máme dát nohy na stůl?“

„Vždyť tu ani pořádný stůl není,“ zavrčel Biggles. „Rozhodně

nedovolte, aby se někdo dostal k letadlu. Když to bude nutné, pak

samozřejmě střílejte. Počítejte raději s tím, že každý cizinec, který se

objeví, je nepřítel. Nemyslím si ale, že by opakovali návštěvu, proto-

že jestliže odtamtud někdo půjde, měl by se nejdřív střetnout s ná-

mi.“

„Stejně moc riskuješ,“ řekl starostlivě Bertie.

Biggles se chabě usmál. „Až se začnu bát rizika, bude nejvyšší

čas zažádat si o penzi.“

„To je pravda, starouši. Absolutní pravda.“

Biggles se ušklíbl a odvrátil se od něj.

„Jdeme! Musíme to konečně nějak vyřešit. Buď po dobrém nebo

po zlém.“

Vykročil po břehu. Charlie ho následoval v těsném závěsu s

puškou přes rameno, a zrzek malý oddíl uzavíral. Další výstřely se již

neozvaly, nikdo se neukázal, ale když se přiblížili k pásmu lesa, Gin-

ger se k němu zahleděl s hlubokou nedůvěrou. Les však byl nehybný

– 74 –

a tichý, a skupina nerušené pochodovala dál.

„Pozor na hady,“ varoval Ginger, když vstoupili do míst s měkčí

půdou. „Tady jsem málem šlápl na písečnou zmiji.“

Tentokrát se tu však neplazil žádný nebezpečný had a za chvíli

nerušeně prošli kolem opuštěné osady Zinnů.

Když dorazili k ohybu břehu, otevřel se jim výhled na zadní část

jezera. Notný kus cesty před sebou uviděli trojčlennou pochodující

skupinu, která mířila stejným směrem jako oni. Tvořil ji jeden muž

oblečený do evropského oděvu, a dva domorodci. Všichni měli puš-

ky.

„Viděli nás přicházet a rozhodli se k návratu do tábora,“ řekl

Biggles, aniž by zmírnil krok.

„Všimni si těch jam,“ rozhodil Ginger rukama kolem sebe. „Ta-

dy všude kopali.“

„Až zjistíme, proč to dělají, budeme mnohem moudřejší,“ odvě-

til Biggles.

Blížili se ke zužujícímu se konci jezera, kde se volná hladina

ztrácela v hustém rákosí. Tam kde končilo, krajina mírně stoupala ke

skutečnému rovníkovému pralesu, temnému a hrozivému. Zdálo se,

že na tomto konci jezera je půda úrodnější, neboť od okraje jezera se

k pralesu táhl svěže zelený porost.

Biggles pochodoval dál.

Když se přiblížili ke břehu, upocení ve vedru žhavého afrického

slunce, které neustále sílilo, mohli konečně rozeznat podrobnosti.

Nedaleko vodní plochy stál na zemi velký bílý stan, obydlí bílých

mužů. Opodál se pohybovalo několik domorodců, kteří pracovali pod

vedením muže v klobouku s klopenou střechou. Byli to zcela jistě

Zinnové, protože v okolí nežil jiný kmen než právě oni.

„Tak tady je máme,“ řekl klidně Biggles, aniž by zpomalil.

Právě v té chvíli dorazili do ležení tři muži, kteří pochodovali

před skupinou vedenou Bigglesem. Jejich vůdce se připojil k muži v

klobouku a společně se ohlédli k blížícímu se Bigglesovi a jeho dru-

hům. Za dvěma bílými muži stála malá skupina vysokých černochů

vyzbrojených oštěpy a o značný kus dál se tísnil mnohem početnější

houfec domorodců, které Ginger považoval za celý kmen Zinnů.

Před statnými černošskými bojovníky seděl na bobku čaroděj, ná-

– 75 –

padný v leopardí kožešině omotané kolem těla. Všichni tiše vyčkáva-

li věcí příštích.

Ginger si nyní poprvé mohl prohlédnout druhého Evropana. Byl

to opravdu běloch. Jeho věk odhadoval mezi padesáti a šedesáti lety.

Měl podsaditou postavu, široká ramena, větrem a sluncem ošlehanou

tvář a řídkou prošedivělou bradku. Jak tam stál s rozkročenýma no-

hama a s nahými pažemi založenými na hrudi, vypadal jako silná

osobnost. Výraz jeho obličeje byl tvrdý a vypočítavý. Mohl patřit k

jakékoli bělošské národnosti, ale když později promluvil, jeho ang-

ličtina byla zcela plynulá a čistá.

Vedle něj stál jeho společník s tmavší pletí, jenž před chvílí do-

razil se svými dvěma průvodci. Jeho výraz byl na první pohled nepří-

jemný. Ginger ho již znal, protože to byl chlapík, který se pokusil

odvést ze stanice dědulu.

Biggles zamířil přímo k nim, a aniž by čekal, až někdo promlu-

ví, spustil sám: „Co měla znamenat střelba na můj tábor?“

Běloch se obrátil na svého společníka.

„Tys na ně střílel?“ zeptal se s nelíčeným úžasem.

„Já? Ne. Proč bych to dělal? Asi třikrát jsem vystřelil po jedné

antilopě, protože jsem chtěl opatřit maso. Jestli střely dolétly až k

jejich stanici, byla to náhoda.“

„Nevěřím vám!“ prohlásil Biggles.

„Chcete říct, že jsem lhář?“ zeptal se zlověstně míšenec.

„To jste!“

V chlapíkově tváři se objevil vztek. Vykročil vpřed, jako by se

chtěl na Bigglese vrhnout, ale jeho společník ho zadržel.

„Než se váš přítel začne rvát, chtěl bych mít jasno,“ pokračoval

Biggles. „Co tu vy dva vlastně děláte?“

„Kdo k čertu jste, že si mě dovolujete vyslýchat?“ ohradil se

ostře běloch.

„Jsem důstojníkem britské policie, jestli vás to zajímá.“

„Nezajímá,“ ušklíbl se muž. „Ani trochu.“

„Dobrá. Jak myslíte, varoval jsem vás. Kdo jste?“

„To zase nemusí zajímat vás! Hleďte si svého!“

„Nic jiného nedělám! Povězte mi, jak se jmenujete a odkud jste

sem přišli!“

– 76 –

Běloch se zamračil. „Podívejte se, vážený pane, mně je jedno,

co jste zač, ale jedno vám řeknu. Moc se vyptáváte. Radím vám,

abyste se vrátil, odkud jste přišel.“

„Také vám dám jednu radu,“ řekl Biggles a ukázal na shromáž-

děné Zinny, kteří se tvářili zcela nezúčastněně a neproniknutelně

jako všichni domorodci, kteří mají před sebou něco, co přesahuje

jejich chápání. „Ale dříve se vás zeptám, proč jste sem přivedl tyhle

lidi? Proč jste je donutili opustit jejich osadu?“

„K ničemu jsme je nenutili.“

„Tak proč jsou najednou tady?“

„Nejspíš se jim tu líbí,“ ušklíbl se běloch.

„Proč by se jim mělo líbit právě zde?“

„Tady mají víc ryb, než viděli za celý život.“

„Dokáží si nalovit dost ryb i bez cizí pomoci. Vrátí se do své

vesnice!“

„Kdo to řekl?“

„Asi špatně slyšíte. Já! A teď tu radu. Bude pro vás lepší, když

se vrátíte i vy, odkud jste přišli.“

„A když to neuděláme?“

„Donutím vás k tomu!“

„Vy? A kdo ještě?“

„Jednotka afrických střelců.“

„Máme stejné právo, jako každý jiný,“ prohlásil běloch, ale tón

jeho hlasu se změnil.

„Vzhledem k tomu, jak se chováte, jste se o to právo připravil.

Pustil jste se do neoprávněného geologického průzkumu!“

„A co má být?“

„Kde je vaše licence? Ukažte povolení!“

„Žádné nepotřebujeme.“

„Nehodlám ztrácet čas dalšími dohady,“ řekl Biggles a rysy jeho

tváře ztuhly. „Máte čtyřiadvacet hodin na to, abyste se stáhl za hrani-

ce i s vašimi lidmi. Jestliže tu zůstanete, dostanu vás před soud pro

pokus o vraždu.“

„Nerozumím. O čem to mluvíte?“

„Vy to dobře víte.“

„Vy jste ten pravý, kdo tu může někoho obvinit z vraždy,“ odfr-

– 77 –

kl si neznámý běloch. „Dnes v noci jste vystřelili na jednoho z mých

lidí. Nejspíš to nepřežije. Jestli zemře, vrah jste vy.“

„Poslal jste ho do mého tábora, aby zabil starého černocha. To,

co se stalo jemu, potká každého, kdo se k táboru přiblíží. Vaše vraž-

dění, které svádíte na leopardy, vám možná projde u černochů, ale já

se šamanů a leopardů nebojím.“

„Vůbec nechápu, o čem to mluvíte.“

„Váš člověk, kterého jste poslal k nám do tábora, ztratil jednu

rukavici. Hádejte jak vypadá! Předložím ji soudu jako důkaz!“

Biggles se obrátil k starému Charliemu a ukázal na Zinny, kteří

vycítili, že mezi bílými muži není všechno v pořádku, a ustrašeně se

shlukli těsněji k sobě. „Vyzvi je, aby se vrátili do vesnice. Nemají se

čeho bát. Vypořádáme se s každým dalším leopardem, který by jim

dělal potíže.“

Charlie zasalutoval a vykročil k Zinnům. Promluvil k nim svým

zpěvavým hlasem a brzy bylo patrné, že jeho slova na ně dělají dobrý

dojem. Dokud Charlie hovořil, nikdo se ani nepohnul, až na jedno-

ho…

Domorodý kouzelník zřejmě usoudil, že starý voják by mohl se

svým řečněním uspět, a rozhodl se zakročit. Plíživým krokem k ně-

mu vyrazil, v ruce svíral krátké útočné kopí. Charlie ho neviděl, byl k

němu otočen zády.

Biggles stiskl rty a vyrazil. Přiskočil k šamanovi zezadu, povalil

ho tvrdým úderem do zad, a když ležel, přišlápl ho nohou k zemi.

Sehnul se, uchopil jeho leopardí kožešinu, serval ji kouzelníkovi z

těla a odskočil od něj.

Muž se pomalu zvedal a skučel přitom jako divoké zvíře. Obrátil

se s kletbami proti Bigglesovi, ale když viděl, že se jeho soupeř ne-

bojí a sleduje ho s mírným úsměvem, strnul. Patrně se mu ještě ne-

stalo, že by mu někdo odporoval. Pozvedl kopí, aby se vypořádal s

bílým hlupákem, který neuznává jeho kouzla.

Jistě ho nenapadlo, co přijde.

Biggles pokročil vpřed a švihl ho kožešinou tak silně, až mu ko-

pí vylétlo z ruky. Udeřil šamana podruhé a potřetí, a bil ho tak dlou-

ho, až omámený kouzelník zavrávoral dozadu a upadl na zadek. Pak

Biggles hodil kůži před Gingera a obrátil se k Charliemu.

– 78 –

„Pověz Zinnům, že tak jednám se všemi leopardími muži!“ vy-

zval ho.

Charlie zalapal po dechu a vteřinu vládlo ticho, které přerušil

Ginger.

„Tohle je úplně čerstvá kůže,“ řekl.

„Je to kožich z té útočné bestie, kterou jsem zastřelil,“ kývl Big-

gles.

Všechno se seběhlo tak rychle, že se oba Evropané nestačili ani

pohnout. Způsob, kterým se Biggles vypořádal se šamanem, je zcela

zaskočil. Muž s osmahlou pletí se vzpamatoval dřív a zvedl hlaveň

pušky, kterou držel v ruce.

„Nic takového bych nezkoušel,“ zavrčel Ginger, v jehož ruce se

náhle objevil revolver.

Kouzelník vstal. Zakrýval si paží obličej a zdálo se, že nemá da-

leko k pláči.

„Tohle budu hlásit!“ zabouřil běloch.

„Výtečně,“ kývl Biggles. „Kdybyste to neohlásil vy, udělám to

já.“

„Nemůžete přece jen tak vtrhnout do mého tábora a zmrskat ta-

dy jednoho z mých…“

„Tak proč jste toho darebáka nechal vraždit?“ skočil mu do řeči

Biggles. „Ne! Mlčte! Dobře vím, co říkám. Odvolejte tu skuhravou

lidskou kočku, než ztratím trpělivost a odstřelím ji!“

„Bude vás mrzet, že jste na šamana vztáhl ruku,“ řekl běloch.

„On vás za to dostane.“

„Tenhle plíživý lotr? Už se bojím! Jestli ho dopadnu v okolí na-

šeho tábora, pověsím ho na nejbližším stromě. Sbalte si své věci a

vypadněte, to je moje poslední slovo. A naposledy opakuji, že jestli

nezmizíte z britského území do čtyřiadvaceti hodin, vrátím se sem s

četou vojáků!“

Charlie se znovu obrátil k užaslým Zinnům a ukazoval jim smě-

rem k opuštěné vsi. Bigglesův zákrok ho velice povzbudil, hovořil

nyní s větší jistotou. Bylo více než pravděpodobné, že na to mělo

vliv zmrskání kouzelníka. A platilo to i na Zinny, neboť slova staré-

ho vojáka nyní padala na úrodnější půdu. Vzápětí se to prokázalo,

protože Zinnové začali sbírat svůj skromný majetek — oštěpy, koše,

– 79 –

harpuny a sítě. Po krátké chvíli první z nich vykročil a ostatní ho

následovali. Mířili k vesnici.

Ginger všechno napjatě sledoval a zůstával ve střehu, protože

očekával další násilí. Oba Evropané stáli vedle sebe bez jediného

slova, jako by si nebyli schopni srovnat v hlavě, co se tu děje. Oštěpy

jejich statných černochů zatím zůstávaly v klidu. Bojovníci se chova-

li jako sluhové, vyčkávající pokynů svých pánů. Ve vzduchu viselo

napětí, ale nic se nedělo. Možná i proto, že oba Evropané věděli, že

Biggles s Gingerem nejsou ve stanici sami. Byli tam další muži a

čekalo tam i letadlo, které mohlo snadno dopravit na místo posily.

Každý výstřel, který by zde padl, by muži s letadlem slyšeli.

Biggles se chystal vykročit za Charliem a Zinny, kteří už byli na

cestě do vesnice, než však odešel, ještě se otočil k bělochům: „To, co

jsem vám řekl, neberte na lehkou váhu. Zmizte odsud, dokud můžete,

a ty své hrdlořezy si odveďte s sebou. Všechno, co bude v okolí

vládní koloniální stanice připomínat leoparda, zastřelíme na potkání

a bez výstrahy!“

Potom se obrátil k nehybně stojícím ozbrojencům.

„Rozuměli jste tomu?“ zeptal se a ukázal k západu. „Jděte do-

mů, než budete mít potíže!“

Pak se otočil k zrzkovi, mávl rukou a vykročil za Zinny.

Ginger se ke dvěma bělochům a jejich černým ozbrojencům ob-

rátil zády s nepříjemným pocitem. Vůbec si nebyl jist, zda mu do týla

nevnikne kulka nebo oštěp. Nic z toho se však nestalo. Následoval

Bigglesova příkladu a ani se neohlédl. Volněji dýchat však začal až

tehdy, když se zvětšila vzdálenost mezi ním a nebezpečím.

„Fuj!“ vydechl si, když ušli kus cesty. „To bylo o chlup!“

„Rozhodně mají o čem přemýšlet,“ prohlásil Biggles.

„Na blufování jsi tedy mistr.“

„Na jaké blufování?“

„Kdyby se do nás pustili, neměli bychom naději. Bylo by to de-

set proti dvěma.“

„Dalo se odhadnout, jak se budou chovat.“

„Nebyl jsem si jistý. Je to ale banda ubožáků.“

„Ani bych neřekl. Rozhodně ne všichni. Ten míšenec je rozhod-

ně lotr a lhář. To je skutečně ubožák bez špetky charakteru. Vůdcem

– 80 –

je ale chlapík s vousy, jenž není v Africe žádný nováček. Navzdory

tomu, jak drsně se vyjadřoval, ví, že přestřelil, když sem přivedl toho

odporného kouzelníka. Ví, že jsem myslel vážně, co jsem řekl, a už

teď o tom vážně přemýšlí. On totiž vypadá, na rozdíl od těch ostat-

ních, že přemýšlet dokáže.“

„Doufám, že se nepleteš,“ odpověděl pochybovačně zrzek.

„Měl dost příležitostí,“ řekl Biggles. „Stačilo, aby dal jasný po-

kyn. Kdyby řekl jediné slovo, strhla by se přestřelka. Ale on to neu-

dělal.“

„Myslíš, že je Brit?“

„Ne. Ale je ze západní Evropy. Rozhodně mu je jasné, že kdyby

nás zabil, musel by se skrývat a nemohl by tu zůstat.“

„Pořád ještě nevíme, kvůli čemu tu jsou.“

„Nevíme to jistě. Dvě největší lákadla prospektorů jsou zlato a

diamanty, ale podle toho, jak vypadá okolní krajina, bych neřekl, že

tady něco z toho objeví.“

„Co třeba uran?“

„I kdyby ho našli, nedokázali by ho sami těžit. A kromě toho by

při hledání uranu nemuseli kopat díry. Stačil by jim Geigerův měřič

záření.“

„Ropa?“

„Vsadil bych krk, že tu žádná není. K těžbě ropy by také museli

mít spoustu strojního vybavení. Jako cizinci by k tomu nejspíš ani

nezískali povolení. Přišli z druhé strany hranice, z Konga, a podle

toho jak to dnes dopadlo, si myslím, že se tam zase hodně brzy vrá-

tí.“

„Možná, že se Charlie od Zinnů dozví, oč jim jde.“

„To sotva. Zinnové pro ně sice kopali díry, ale sami nevěděli

proč.“

„Předpokládám, že tu chceš zůstat, dokud ti lotři nezmizí.“

„Samozřejmě.“

„A co Zinnové?“

„Dohlédneme na ně. Nemělo by to trvat dlouho. Podívej, už

jsme u osady. Necháme tu zatím Charlieho s puškou. Řeknu mu, že

může střílet. Přivolá nás střelbou, kdyby se vyskytly potíže, a potom

v případě sebeobrany. Myslím si, že se už šamanova kouzla tolik

– 81 –

nebojí. Zmrskaný čaroděj je špatný čaroděj. Ale jestli tu ještě nasta-

nou problémy, bude za nimi zase stát ten špinavý šarlatán. Viděl jsi

mu do obličeje, když ležel na zemi?“

„Ještě se na to ptej! Nikdy v životě jsem neviděl tak nenávistný

škleb. Bylo to tak hrozné, že jsem se musel podívat jinam.“

„Zapomeň na to,“ ušklíbl se Biggles.

KAPITOLA DESÁTÁ

BIGGLES A LEV

Zanechali Charlieho v osadě se Zinny, a o necelou hodinu poz-

ději dorazili zpátky do stanice. Vyprávěli tam ostatním, co se seběhlo

ve vousáčově táboře. Bylo časné odpoledne. Gadfly stál přesně na

místě, které určil Biggles a dědula už klidně dřepěl u vchodu do sta-

nice. K jeho uklidnění prý nejvíc přispěla veliká plechovka s hově-

zím masem.

Před odchodem z osady si Biggles ještě promluvil s Charliem,

aby mu udělil pokyny a zjistil, co se vysloužilý voják dozvěděl od

domorodců, zatímco je doprovázel. Biggles si totiž všiml, že si se

Zinny stále povídá. Charlie mu však skoro neměl co říci. Oba dva

běloši, protože podle Charlieho patřil k bílým i míšenec, donutili

Zinny kopat díry v zemi. Nejdříve kopali v okolí vesnice, později i

dost daleko od ní. Domorodci za to dostávali ryby, aby měli ke ko-

pání chuť a sílu. Jak Biggles předpokládal, Zinnové neměli ani tuše-

ní, proč kopou. Vůbec o tom nepřemýšleli. Dělali prostě to, co po

nich chtěli bílí muži. Zpočátku svou vesnici odmítali opustit, ale

uposlechli, když šaman pohrozil, že na ně pošle zlé leopardy, kteří

běžně pobývají v jakémsi černošském pekle. Nyní byli rádi, že se

vrací domů.

Charlie nebyl příliš nadšený z toho, že má v osadě zůstat, ale ja-

ko správný voják uposlechl bez reptání. Biggles mu nechal pušku a

slíbil mu, že když vystřelí, hned mu přiběhnou na pomoc, a že ho

budou navštěvovat co možná nejčastěji. Tahle situace stejně měla

trvat nejdéle dva dny. Pak Biggles s Gingerem odešli, a nechali Char-

lieho mezi Zinny jako dočasnou pojistku do doby, kdy se rozhodnou,

jak dál. Biggles si chtěl všechno promyslet.

– 82 –

„Získali jsme sice už dost informací, ale stále moc málo na to,

abychom mohli odejít,“ řekl ostatním, když se sesedli uvnitř. „Já

odcházím pouze od dokončené práce, a tady stále nevím, proč sem ta

skupina přišla a co tu hledá. Než tohle zjistíme, musíme tady zůstat a

sledovat, zda jejich vůdce poslechne a odvede své lidí pryč. Podle

mého názoru přišli z opačné strany hranice. Ti statní černoši, které si

přivedl, pocházejí asi z Belgického Konga. Tam, jak víte, došlo ne-

dávno k nepokojům. Ještě stále nevylučuji, že je chtějí rozšířit sem k

nám. Když odejdou, bude vše v pořádku. Když zůstanou, ohlásím to

do Nabuly. Předpokládám, že sem vyšlou četu vojáků, aby je odsud

vyhodili.“

„Vyhodili?“ vyhrkl Algy. „Jak to myslíš? Měli by je dostat před

soud a pak za mříže za tři vraždy! Kdybych je soudil já…“

„Nebudeš je soudit!“ zarazil ho Biggles. „Rozhodovat bude

vládní komisař. Vzhledem k tomu, že máme málo důkazů, nepředpo-

kládám, že by je hnal před soud. Budou tvrdit, že o vraždách nemají

nejmenší tušení a ten chytrý s vousy možná slavnostně prohlásí, že

nemohou odpovídat za ohavné zločiny, páchané domorodci.“

„Stejně by zasloužili provaz,“ trval na svém Algy. „Taky by mě

moc zajímalo, co hledají. Dosud to nenašli, jinak by už byli pryč.

Všichni jsme si všimli, jak velkou plochu už prohledali! Po čem jen

jdou?“

„Nemám ponětí,“ zavrtěl hlavou Biggles. „Jsem z toho blázen.

Jde pravděpodobně o nějaké nerosty. Podle hromad bláta na břehu

jezera bych dokonce hádal, že kopali i na mělčině a možná se pokou-

šeli o jakési rýžování. Myslím si, že jezero bylo původně kráterem

vyhaslé sopky. Nyní je plný vody a pomalu vysychá. Z kráteru zbyla

jen část vnějšího okraje. Mně to tedy tak připadá. Mohly by tu být

diamanty, ale místo nevypadá jako diamantové pole. Nejsem ovšem

na tyhle věci odborník.“

„Ti lidé sem nepřišli zkoumat hlínu jen tak náhodou,“ prohlásil

Ginger. „Kdyby to tak bylo, nezůstávali by na jednom místě tak

dlouho a nekopali tolik děr. Když se sem vydali, najisto čekali, že

najdou něco cenného. Jsem prostě přesvědčen, že jim kdosi dal něja-

ké významné informace. Proč by jinak tak vytrvale pátrali dál, když

nenarazili ani na zlato, ani na diamanty?“

– 83 –

„Ano,“ kývl zamyšleně Biggles. „To dává smysl.“

„Jemináčku. Co kdybychom si zakopali i my?“ navrhl Bertie ži-

vě. „Věděl bych, co udělat s hrstkou diamantů.“

„Nedělej ze sebe šaška, lorde,“ řekl Biggles. „Kdybychom našli

diamanty a nechali si je, byli bychom stejní jako oni. Pátrání po dia-

mantech zakazuje zákon.“

„Okay,“ řekl netrpělivě Algy. „Tak co tedy dál? Nemá přece

smysl sedět tu jen proto, aby měli moskyti kam létat na oběd.“

„Nepospíchej,“ odvětil Biggles. „Vousáč si snad své muže od-

vede, a jestli to neudělá, dříve nebo později se sám prozradí, nebo

hru vzdá. Chtěli získat místo sami pro sebe. Šamana leopardích mužů

si přivedli jen proto, aby zastrašil a odehnal případnou konkurenci.

Náš příchod jim udělal čáru přes rozpočet. Teď poznali, že jsme se

rozhodli zůstat. Brzy začnou dělat chyby a odhalí karty. Počkáme si.

Nemůže to už trvat dlouho.“

„To znamená pokračování nočních hlídek?“

„Rozhodně.“

„Hnus!“ řekl Bertie. „Absolutní hnus!“

„Není to takový hnus, jako kdyby ti obličej rozdrásaly leopardí

drápy. Ale teď bychom mohli něco sníst. To mi připomíná, že když

jsme přivedli Zinny zpátky do osady, budou patrně potřebovat něco k

zakousnutí. Je jich kolem stovky, když počítám, že i ženy a děti mají

žaludek. Za dnešní odpoledne si nenaloví dost ryb, aby neměli hlad.

Balíčky se svačinou si zaručeně do vsi nepřinesli.“

„Svatá pravda,“ řekl Bertie. „Osobně zorganizuji pro ubohé Zin-

ny dobročinnou sbírku, aby se nakonec nevrátili ke skunkům na zad-

ním konci jezera. Ale povím ti ještě něco, starouši. Nelíbí se mi, že v

osadě bude náš statečný Charlie v noci sám. Ten leopardí šaman je

rozený zločinec. Co když na něj pošle vraha s drápy?“

„Charlie nic nenamítal,“ pokrčil rameny Biggles. „Musel jsem

věc nějak vyřešit, a neměl jsem moc času o tom přemýšlet. Dal jsem

mu pušku a řekl mu, že stačí jednou vystřelit, aby nás přivolal. O tom

si můžeme ještě promluvit při obědě. Podle toho, jak mi kručí v bři-

še, je na něj nejvyšší čas.“

„Škoda, žes nezajal ty dva darebáky, když už jsi tam byl,“ řekl

Algy, když usedali ke stolu. „Kdybys je sem přivedl s provazem na

– 84 –

krku, ušetřili bychom si spoustu potíží.“

„Spíš by nám to potíže způsobilo,“ odpověděl trochu podráždě-

ně Biggles. „Nemysli si, že jsem o tom neuvažoval.“

„Tak proč jsi to neudělal?“

„Co bychom s nimi dělali? Nemáme je kam dát. Svázané by-

chom je pořád držet nemohli. Také nezapomeň, že jsme tam byli tři

proti deseti. Ne, rozhodl jsem se, že tuhle zábavu nechám na vládním

komisaři. Možná si myslíš, že jsem to neudělal z pohodlnosti. Ale

jistě chápeš, že nás sem nevyslali, abychom někoho zatýkali. Máme

úkol zjistit, co se tady děje a to zatím pořádně nevíme. Navíc ani

nemáme proti těm holoubkům dost důkazů.“

„Vyvolávali nepokoje u Zinnů.“

„Není na to jediný důkaz. Před soudem by řekli, že když přišli k

jezeru, našli kmen vyhladovělých lidí. Postarali se o ně a dali jim víc

ryb, než kdy černoušci viděli. To bychom nemohli popřít. Myslím, že

je to takhle lepší. Dáme vousáčovi dva dny a uvidíme, co vymyslí.

Můžeme je sledovat z letadla.“

Po obědě, který spíš připomínal krátké posezení u čaje, Bertie

prohlásil, že splní slib a sežene Zinnům jídlo. Dobrovolně se rozhodl

dojít do osady, kde potom stráví s Charliem noční hlídku. Chtěl ode-

jít za soumraku.

„Dobrý nápad,“ kývl Biggles a s mírným úsměvem dodal. „S

takhle obětavým bílým mužem, jako jsi ty, Bertie, jsem se už dlouhé

roky nesetkal.“

„Zkusím jim sehnat něco k jídlu, aby měli z čeho žít, než zase

začnou normálně lovit,“ řekl Bertie. „Na lov ryb nemám nadání ani

chuť, takže se raději projdu podél jezera. Docela rád bych ulovil ně-

jakou antilopu. Nemělo by to být moc obtížné. Za chvíli půjde zvěř k

jezeru pít. Když se mi ji povede dostat, dědula může říci Zinnům,

kde leží, a oni si pro ni dojdou, On se už přece také může vrátit do

osady. Mezi svými by měl být v bezpečí.“

„Podívejme!“ ozval se ode dveří zrzek. „Charlie opustil osadu a

jde k nám. Docela mě zajímá, co chce.“

Jeho zvědavost byla brzy ukojena. Charlie vyprávěl, že znovu

hovořil se Zinny. Prozradili mu, že před několika měsíci přišel od

západu k jezeru starý bílý muž. Kopal díry v zemi a proplachoval prý

– 85 –

hlínu v pánvi. Získal tak červený prach, který potom vařil v nějakém

hrnci. Po několika dnech zmizel a už se nikdy nevrátil. To bylo

všechno. Charlieho napadlo, že by to bílé muže mohlo zajímat.

„Že by vařil prach?“ zamračil se Algy. „To přece Zinnové ne-

mohli myslet vážně.“

Biggles svraštil obočí. „Tím si nejsem tak jist,“ řekl pomalu a

zamyšleně. „To vaření červeného prachu mi něco připomíná. O ně-

čem podobném jsem kdysi četl a snad se mi časem vybaví, oč šlo.“

Obrátil se k Charliemu. „Co teď dělají muži vousatého náčelní-

ka? Z osady Zinnů je přece na jejich tábor vidět.“

„Stojí na místě a koukají, bwana. Nedělají nic.“

„Nekopou další díry?“

„Ne, bwana.“

„Jsou Zinnové rádi, že se vrátili do osady?“

„Ano, bwana.“

„Jak jsou na tom s jídlem?“

„Špatně. Příliš mnoho krků. Zítra půjdou na ryby.“

„Z toho jsem měl obavy. Jedli by maso, kdyby nějaké měli?“

„Raději než ryby, bwana. Jedí ryby, protože moc neumějí lovit

zvěř.“

„Půjdeš se mnou, když se pro ně pokusím něco ulovit?“

„Ano, bwana. Moc rád.“

Z jeho výrazu Biggles vyčetl, že myšlenka na lov zvěře starého

vojáka přímo nadchla. Pochopitelně si přinesl i kulovnici.

„Bertie odpusť, ale na lov jdu já,“ řekl Biggles a obrátil se k

ostatním. „Půjdu tam,“ ukázal na břeh jezera v opačném směru, než

ležel tábor nepřátel. „I kdyby se mi nepovedlo nic ulovit, hodlám se

vrátit před západem slunce. Zatímco budu pryč, dávejte pozor, ačkoli

pochybuji, že by nastaly nějaké potíže. Ty, Bertie, jestli opravdu

chceš jít na noc do osady, raději se trochu prospi. Budeš nejspíš větší

část noci vzhůru.“

Biggles vykročil a Charlie s puškou na rameni šel za ním.

Krajina, kterou si vybral, byla pokryta typickým bušem. Byla

zde pásma porostlá jen řídkou vyschlou travou a četnými trsy křovi-

sek, která byla vysoká asi jako dospělý muž. Místy rostly také trnité

stromy, které si byly podobné jako vejce vejci a vysoké až třicet stop.

– 86 –

I křoviska byla stejného druhu. Nepřehledných míst zde bylo málo,

šlo o druh krajiny, kde byla značná naděje na úspěšný lov. Biggleso-

vi však bylo jasné, že by v ní mohl snadno zabloudit, a byl docela

rád, že má Charlieho s sebou. Hodlal totiž zamířit dál od břehu, do

míst, kde by mu jezero, jediný orientační bod, mohlo zmizet z dohle-

du.

Nemuseli ale chodit daleko. Ušli spolu sotva míli a narazili na

kořist. Biggles se pohyboval potichu a přebíhal od jedné křoviny ke

druhé s Charliem v těsném závěsu. Ten, přestože nesl na rameni puš-

ku, nenadělal víc hluku než tiše našlapující kočka. Byl to také Char-

lie, kdo uviděl antilopu jako první. Postoupil o krok vpřed, dotkl se

Bigglesovy paže a ukázal na pár dlouhých zakřivených rohů vyčníva-

jících nad trávou. Zvíře leželo. Možná čekalo na soumrak, kdy chtělo

přiklusat k napajedlu.

Podle tvaru rohů a bílých kroužků kolem očí Biggles poznal, že

jde o antilopu losí, mohutné, asi pět stop vysoké zvíře. Kdyby se ho

podařilo uvolit, nakrmilo by jeho maso celý kmen Zinnů. Losí anti-

lopa ležela, takže nebylo snadné na ni zamířit, zdálo se však, že ne-

bude těžké, dostat se k ní blíž.

Jenomže antilopa náhle vyskočila na nohy a upřeně se zahleděla

nikoli směrem k lovcům, ale kamsi stranou. Žádný z nich se přitom

nepohnul a nemohl ji tedy vyplašit. Tiše sledovali jak přikrčila nohy,

připravena odskočit stranou. Biggles měl poslední možnost vystřelit,

protože bylo jasné, že jakmile zvíře vyrazí, zmizí mu z očí. Antilopa

se k nim při výskoku natočila bokem, takže skýtala výborný terč.

Biggles natáhl ruku pro pušku. Charlie věděl co dělat, a pak již

stačilo krátce zamířit a třeskla rána. K Bigglesově uspokojení zvíře

kleslo k zemi jako zasažené bleskem. Ozvěna výstřelu ještě ani ne-

dozněla, když se ve směru, v němž antilopa tušila nebezpečí, vztyčil

z trávy lev. To vysvětlovalo podivné chování antilopy před výstře-

lem. Také dravec se vydal na lov, ale Biggles pochopitelně neměl ani

tušení, co má za lubem a že se připlížil tak blízko k nim. O lvu nevě-

děl ani Charlie.

Obrovská kočkovitá šelma po několik vteřin upřeně zírala na

oba muže a šlehala ocasem ze strany na stranu. Potom se jí z hrdla

vydralo drsně zavrčení a pomalu vykročila k padlé antilopě.

– 87 –

Závěr Bigglesovy pušky zarachotil. Střelec mohl na lva vypálit,

ale ještě váhal. Nehodlal zabíjet šelmu, která mu bude k ničemu, na

druhé straně však nechtěl nečinně přihlížet, jak si král zvířat přivlast-

ní jeho úlovek. Znamenalo by to, že by Zinnové nedostali večeři,

neboť výstřel vyplašil zvěř v širokém okolí.

Lev si již mužů nevšímal a hrdě kráčel k ležící antilopě, kterou

zřejmě považoval za svojí kořist. Charlie nehnutě stál, jako by ho

někdo přibil k zemi.

Biggles vykřikl. Lev se uprostřed kroku zarazil, zavrčel a lehl si

do trávy, takže téměř zmizel. Bylo zřejmé, že lovce sleduje, protože

špičky jeho tmavých uší vyčnívající z trávy byly natočeny směrem k

nim. V té chvíli nebyla šelma od obou mužů dál než asi padesát yar-

dů.

Biggles dospěl k závěru, že pokud nechce přijít o kořist, má jen

jednu možnost. S puškou připravenou k výstřelu a s očima upřenýma

na lví uši, vykročil k nehybně ležící antilopě. Výstřel byl přesný a

usmrtil ji. Bez pohnutí ležel i lev. Sledoval však očima, jak to drzé

dvounohé zvíře kráčí k jeho potravě.

Letec se zastavil nad antilopou. Byl to krásný, mohutný samec.

Přidřepl k němu, zapálil si cigaretu a uvažoval. Hlavou mu vířily

otázky, co dál. Antilopa byla příliš těžká na to, aby ji dokázal odnést

pouze on a Charlie. O tom bylo zbytečné přemýšlet. Pokud by ji ne-

chali ležet na místě, přišel by si pro ni lev. Možná by si ji někam od-

táhl, možná by se do ní pustil na místě. Bigglese napadlo, že se po-

kusí lva odehnat, ale ta představa ho příliš nelákala. Lev ležel nehyb-

ně, a nezdálo se, že pomýšlí na odchod. Charlie stál opodál a netečně

přihlížel.

„Co by teď bylo nejlepší udělat?“ zavolal na něj Biggles, aniž by

spustil zrak ze lva.

„Zastřelit lva, bwana!“ křikl bez zaváhání Charlie. „Zastřelit!“

opakoval důrazně.

To Biggles věděl, ale stejně tak mu bylo jasné, že se to snáze

řekne, než udělá. „Nechci ho zastřelit,“ odpověděl.

„Dejte mi pušku, bwana. Zastřelím ho sám.“

Tohle řešení se Bigglesovi zamlouvalo ještě méně.

„Utíkej k Zinnům, Charlie,“ zavolal, „a řekni jim, že maso je ta-

– 88 –

dy. Jestli ho chtějí, musí si ho odnést. A až sem půjdou, ať tropí vel-

ký hluk. Vyplaší tím lva, který pak uteče. Já tady maso zatím pohlí-

dám. A pospěš si, nebo než se vrátíš, bude tma.“

Nebylo to právě nejchytřejší řešení, ale Bigglesovi v té chvíli nic

jiného nenapadlo. Zinnové by si antilopu museli tak jako tak odnést

sami. Rozhodně neměl v úmyslu čtvrtit úlovek na místě pod lvím

dohledem. Byl si však jist, že pokud ho lev dosud nenapadl, neudělá

to ani v příštích chvílích. Kdyby zaútočil, nezbyde mi, než střílet,

pomyslel si, jinak bych skončil jako předkrm.

Jenomže jeho plán nevyšel, což způsobilo patrně to, že Charlie

vzal jeho pokyn doslova. Otočil se a prudce vyběhl.

Pokušení pronásledovat všechno co utíká, je zřejmě přesně to,

čemu šelma neodolá. Jen se Charlie rozběhl, lev bleskově vyskočil a

vyrazil za ním. Starý voják vzápětí uhánějící šelmu zahlédl, zamířil k

nejbližšímu stromu a pronikavě ječel: „Střílet, bwana! Střílet!“

Biggles neměl na vybranou. Strom, který si Charlie vyhlédl, stál

tak daleko od něj, že bylo téměř vyloučeno, aby k němu doběhl včas.

Lev byl sice blízko Bigglese, ale protože uháněl mohutnými skoky,

měl střelec jen malou naději na smrtící zásah. Postřelení šelmy, po-

kud by kulka náhodou nepřerazila lvovi nohu, by situaci obou mužů

jen zhoršilo. Biggles se proti šelmě rozběhl, vykřikl a začal mávat

pažemi v naději, že ji zastaví. Podařilo se mu to, lev zabrzdil a stanul

na místě. Divoce mával ocasem a asi si nedokázal srovnat v hlavě, co

tady vlastně ti dva potrhlí vetřelci vyvádějí. Biggles využil příležitos-

ti a vystřelil. Lev trhl hlavou vzad a zahryzl se do vlastních zad. Big-

gles vypálil znovu. Lev sice padl, ale stále sebou zmítal. Letec rychle

znovu nabil pušku, pokročil trochu vpřed a dvakrát za sebou stiskl

kohoutek. Tělo velké šelmy v trávě zplihlo.

Starý voják se celý roztřesený vracel od stromu. „Dobře, bwana,

dobře,“ chválil svého velitele.

Biggles si rukávem setřel pot z čela. „Jdi pro Zinny,“ nařídil

Charliemu trochu rozechvělým hlasem. „Počkám tady, jinak by nám

antilopu roztrhali supi.“

Bodl prstem nad sebe, kde již kroužilo několik všudypřítomných

mrchožroutů.

Charlie odběhl a Biggles se vrátil k antilopě. Neměl chuť chodit

– 89 –

blíže ke lvu, raději ho ještě chvíli bedlivě pozoroval. Posadil se na

tělo své kořisti, zapálil si cigaretu a připravil se na delší čekání.

Vysvobození se dostavilo dříve, než čekal. Ozval se výkřik a on

na něj odpověděl. Vzápětí se za křoviskem vynořili Algy a Ginger s

puškami v rukou.

„Kde je lev?“ zvolal zrzek. „Charlie nám o něm řekl.“

Biggles mlčky ukázal na mrtvé tělo.

O půl hodiny později se s velkým hlukem objevil zástup velice

vzrušených Zinnů. Zatímco se někteří z nich bavili bodáním do těla

lva, svého odvěkého nepřítele, ostatní začali vyvrhovat a čtvrtit anti-

lopu. S krvavým nákladem na zádech se pak celý zástup vydal zpát-

ky do osady. Biggles následoval ostatní.

„Doufám, že se taková kratochvíle nebude opakovat,“ pozname-

nal cestou a ušklíbl se. „Vždycky bych nemusel mít takové štěstí.

Zinnové si nesou večeři, ale řeknu vám, že jsem si v jednu chvíli

myslel, že se dřív navečeří lev.“

Bertie čekal na stanici. Vzal si od Bigglese pušku a s Charliem

se připojil k zástupu nosičů, kteří se vraceli do osady Zinnů. „Hodně

zdraví a pěkné počasí přeji, pánové,“ zavolal přes rameno. „Zítra se

uvidíme.“

„Zavolejte nás, když budete potřebovat,“ křikl za nimi Biggles.

„Stačí jednou vystřelit. Tři rány rychle po sobě znamenají, že jste v

nouzi!“

„Rozumím,“ kývl Bertie a kráčel dál.

„Myslíš, že se ti lotři znovu pokusí zardousit dědulu?“ zeptal se

zrzek, když se dívali za odcházejícím zástupem.

„Pochybuji,“ odpověděl Biggles. „K čemu by jim to teď bylo?

Když jim šlo o to, aby nám nic neprozradil, mělo to jistou logiku.

Dnes ho zabíjet nemusí, protože nám už řekl co věděl a Charlie vy-

slechl také ostatní Zinny. Dobrá. Doufám, že pro dnešek to je vše.

Pojďme dovnitř.“

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

VÝSTŘELY ZA SVÍTÁNÍ

Bertieho odchod ze stanice vyžadoval nové uspořádání nočních

– 90 –

hlídek, na kterých Biggles trval. Všichni se shodli na tom, že je třeba

přijmout všechna bezpečnostní opatření proti nenadálému nočnímu

útoku. Rozhodli se, že bude hlídat vždy jen jeden z nich a že se bu-

dou střídat po třech hodinách. Strážný bude blízko dveří do chaty,

aby měl na očích i letadlo. Protože v přístřešku nikdo nespal, nemělo

smysl jej střežit. Jako první měl hlídat Ginger, po něm Biggles a na-

konec Algy. Tak se mohli všichni docela obstojně vyspat.

Když Biggles budil Algyho, neměl mu co ohlásit. Nedělo se nic

s výjimkou obvyklých skřeků nočních zvířat, která se vydávala na

lov nebo k napajedlu.

Bylo asi pět hodin ráno, když mlhu nad jezerem prořízly výstře-

ly ozývající se od osady. Byly tři a střelec je vypálil v rychlém sledu

za sebou.

Ginger ani nepotřeboval Algyho křik, aby se vzbudil. Byl vzhů-

ru, protože větší část noci strávil divokou sebeobranou proti náletům

moskytů. Výstřely a Algyho volání se ozvaly právě ve chvíli, kdy

uvažoval o tom, že půjde vařit čaj. Chtěl se trochu zahřát, neboť v

časných ranních hodinách vládla u jezera značná zima. Při třetím

výstřelu se už oblékal.

„Půjdu tam,“ řekl Bigglesovi, který vstával současně s ním.

„Nemůžeš jít sám,“ chraptivě zavrčel Biggles. „Jdeme raději

oba, mohlo tam dojít k něčemu opravdu vážnému. Algy, ty zůstaneš

tady a pohlídáš letadlo. Nastartuješ motory a zajedeš s ním na jezero.

Je možné, že ho budeme brzy potřebovat.“

Víc nebylo třeba říkat. Dvě minuty poté, co výstřely dozněly, už

Biggles s Gingerem svižně kráčeli po bahnitém břehu a tam, kde se

dalo postupovat rychleji, poklusávali. Biggles si nesl kulovnici a zr-

zek svíral v ruce brokovnici.

Gingera překvapilo množství zvířat, která se před rozedněním

přicházela napít. Bylo zřejmé, že jezero slouží jako napajedlo pro

zvěř z velice rozlehlé oblasti. Počítal s tím, že uvidí krokodýly, kteří

mizeli při jejich příchodu ve vodě, ale ohromilo ho, jaká spousta jich

v jezeře žije. Napadlo ho, kolik místa zbývá ve vodě pro chudinky

ryby. V cárech mlhy, která se válela nad hladinou a nad břehem, vi-

děl celá stádečka klusajících zeber, pakoní a jiných antilop nejrůzněj-

ších druhů. Naštěstí pro oba letce však nikde v dohledu nebylo ne-

– 91 –

bezpečné zvíře až na osamělého starého nosorožce, který s rozzlobe-

ným frkáním útočil nesprávným směrem, což se těmto tlustokožcům

stává často, protože velmi špatně vidí.

Když konečně rozeznali vesnici Zinnů, byli téměř mezi chatr-

čemi, protože viditelnost byla dosud špatná. Okamžitě spatřili Ber-

tieho, který klečel u postavy ležící na zemi. Vzápětí se ukázalo, že to

je Charlie. Za dvojicí stála skupinka Zinnů ozbrojených oštěpy.

„Co se stalo?“ vyhrkl Biggles.

V tu chvíli se Charlie pokusil vstát. Bertie mu pomohl a starý

voják se posadil.

„Dobré jitro, bwana,“ řekl chrčivě a zasalutoval.

„Ještě ne, Charlie,“ usmál se Biggles. „Odpočívejte.“

„Někdo se pokusil ho dostat,“ vysvětloval Bertie. „Jsem si jist,

že to byla jedna z těch leopardích oblud.“

„Je to zlé?“

„Sám vidíš, bwana,“ zasmál se Bertie. „Nic strašného to nebude.

Náš Charlie je dobrý rváč. Má bodnou ránu v rameni a něco, nejspíš

leopardí drápy, ho škrábly do hrudníku.“

„Tak to potřebujeme desinfekci,“ rozhodl Biggles. „Rány od

drápů se snadno zanítí. Gingere, upaluj na stanici pro lékárničku.

Můžeš se vrátit letadlem. Bude to rychlejší. Zaslechl jsem, jak Algy

startuje, už když jsme sem přicházeli.“

„Okay.“ Ginger se dal do běhu.

„Jak se to stalo?“ zeptal se Biggles Bertieho, který několikrát

přeložil kapesník a přitiskl jej na Charlieho rameno, aby zastavil kr-

vácení z rány od nože.

„Abych řekl pravdu, starouši, sám v tom nemám pořádně jasno.

Moc ti toho nepovím. Dřepěl jsem tamhle na tom pařezu a zrovna si

říkal, že za chvíli bude světlo a nebude čeho se bát, když jsem uslyšel

výkřik. Oběhl jsem tyhle dvě chatrče a uviděl, jak se tu na zemi vále-

jí dva chlapi. Nejdřív jsem si tedy myslel, že to je jeden chlap a jeden

leopard. Než jsem k nim doběhl, jeden z nich vyskočil, popadl leo-

pardí kůži, kterou z něj Charlie při zápase strhl, a pelášil ke břehu

jezera. Byl to černý domorodec, podle mě jeden z těch z Konga. Vy-

střelil jsem na něj, zrovna když mizel v mlze. Zmáčkl jsem spoušť

hned třikrát.“

– 92 –

„Tu rychlopalbu jsme slyšeli. Zasáhl jsi ho?“

„Prvním výstřelem asi ne, ale druhá rána mohla sedět. Nejsem si

jist. Tu třetí už jsem střílel naslepo do mlhy.“

„Poznal bys toho ohavu?“

„Ne. Musel jsem se starat o Charlieho, když jsem ho tu viděl le-

žet. Bál jsem se, že umírá.“

„Zůstaň tady a Charlie ať se moc nehýbe. Napadlo mě, že nůž

mohl zasáhnout plíce, ale teď vidím, že to bude dobré. Vrátím se

hned.“ Biggles se otočil a vykročil k jezeru.

Nemusel chodit daleko. Po necelých padesáti krocích došel k tě-

lu černocha ležícího tváří k zemi. Byl mrtev. Velká krvavá skvrna,

která prosakovala na levé straně jeho zad, jasně ukazovala příčinu

smrti. Vedle něj ležela leopardí kůže. Na pravé ruce měl mrtvý čer-

noch známou rukavici z upravené leopardí pracky.

Biggles vykročil zpět.

„Dostal jsi ho,“ vykřikl. „Dobrá práce, lorde.“

„Je mrtvý?“

„Ano. Mířil jsi přesně.“

Charlie klidně seděl, poslouchal je a zdálo se, že zpráva ho potě-

šila. Biggles ukázal na dědulu, který dřepěl opodál a otočil se ke

starému vojákovi.

„Charlie, pověz mu, aby přivolal pár mužů. Je třeba přinést to

tělo. A tu leopardí kožešinu také. V letadle mám fotoaparát,“ řekl

Bertiemu. „Udělám pár obrázků. Mohou se hodit jako důkaz u soudu,

až bude projednávat případ leopardích mužů.“

Charlie promluvil s dědulou a hned nato se několik Zinnů vyda-

lo do mlhy. Brzy se vrátili s tělem mrtvého černocha a Biggles jim

ukázal, kam mají mrtvolu položit.

„Až ho vyfotografuji, mohou ho pohřbít,“ řekl Bertiemu. „Tak

co se stalo, Charlie?“

Ale ani Charlie toho moc nevěděl. Během hlídky zahlédl, jak se

k chatrčím plíží muž v leopardí kůži. Přiblížil se k němu zezadu, ale

nechtěl střílet, protože doufal, že dokáže vetřelce polapit a zajmout.

Skočil na něj, ale při zápase ho soupeř v leopardí kůži bodl nožem.

Charlie vykřikl a zburcoval Bertieho. To bylo všechno. Bylo jasné,

že Charlieho pověrečný strach z šamanových kouzel zcela pominul.

– 93 –

Již se uklidnil a hovořil plynule. Mrzelo ho jen to, že nedokázal chy-

tit muže živého.

„Měl jsi ho rovnou odstřelit,“ řekl Biggles. „Stejně přišel jen

vraždit. Mohlo tě napadnout, že bude ozbrojen.“

„Ano, bwana,“ chmurně zavrčel starý voják.

„Oč tomu zlosynovi podle tebe šlo?“ zeptal se Bertie.

„Napadá mě, že se ti darebáci i nadále snaží vyděsit Zinny, aby

odsud odešli,“ pokrčil rameny Biggles. „Snad je také možné, že se

šaman prostě chce pomstít.“

Hučení leteckých motorů zesílilo, letoun už byl blízko. Ginger s

ním ani nevzlétl, protože správně usoudil, že přistání v mlze by ne-

muselo dobře dopadnout. Proto k osadě doroloval po hladině. Když

zastavil u bahnitého břehu, vyskočil s lékárničkou v ruce.

Biggles nejdřív důkladně očistil rány na Charlieho rameni a hru-

di desinfekcí a pak je teprve obvázal. Silný desinfekční roztok staré-

ho vojáka zaručeně hodně pálil, ale Charlie ani nehnul brvou. Bodná

rána nebyla velká. Útočník ji vedl přímo a nebylo třeba ji sešívat.

„Víc dělat nemůžeme,“ prohlásil Biggles, když byl hotov. „Teď

sebou moc nemrskej, Charlie, aby se krvácení neobnovilo. Potom tě

dovezeme letadlem na stanici. Budeš v pořádku. Chce to jen trochu

klidu a za pár dnů o tom ani nebudeš vědět.“

„Ano, bwana. Děkuji, bwana.“

„Jemináčku!“ vykřikl Bertie. „Podívejte, návštěva z temnot!“

Biggles vzhlédl a spatřil, jak mezi chatrčemi prochází vousatý

běloch z nepřátelského tábora. V ohbí lokte nesl pušku. Byl sám a

nijak se nesnažil skrývat.

Nikdo nepromluvil, dokud se u nich nezastavil. Chlapík lehce

kývl hlavou na pozdrav, pohlédl na mrtvého černocha a pak jeho oči

utkvěly na obvázaném vojákovi, který ještě seděl na zemi.

„Co se tu dělo?“ zeptal se.

„Víte to stejně dobře jako my,“ zavrčel Biggles. „Nezkoušejte

zase si hrát na neviňátko! Nezabere to.“

„Já o tom ale vážně nic nevím,“ řekl muž a zamračil se. „Vyšel

jsem si na lov, a když jsem zaslechl výstřely, napadlo mě, že se po-

dívám, co se stalo. Očekával jsem, že vás tu najdu.“

„Vážně si myslíte, že tomu uvěřím?“ řekl Biggles a zkoumavě

– 94 –

se zadíval na vousáče.

„Věřte si čemu chcete, ale já mluvím pravdu!“

„Mohl bych vás zatknout pro plánování vraždy.“

Muž namířil prstem na Charlieho. „Jestliže máte na mysli tohoto

muže, potom tvrdím, že ve chvíli, kdy se střílelo, byl jsem dobrou

míli odsud!“

„To je možné, ale vyslal jste sem leopardího muže. Nevidíte ho?

Leží před vámi!“

„Neposlal jsem nikoho a ani jsem o tom nic nevěděl!“

Ginger byl zmaten. Sílil v něm pocit, že chlapík mluví upřímně.

Biggles patrně cítil něco podobného, protože se vousáčovi zno-

vu zkoumavě zahleděl do očí.

„A kromě toho,“ pokračoval cizinec klidně, „jsem se za vámi

dnes ráno stejně chtěl vypravit.“

„Vážně?“ zamrkal Biggles. „Zatoužil jste vidět právě mne?“

„Už jsem to řekl!“

„Smím znát důvod?“

„Jistě. Chci vám oznámit, že odcházím.“

„Kdy?“

„Hned jak se sbalíme.“

„A proto jste poslal jednoho z těch hrdlořezů do vesnice?“

„Neposlal jsem ho, kolikrát to mám říkat?“

„Kdo to tedy udělal?“

„To nemohu říci.“

„Váš společník?“

„Možná.“

„Jeden z vás to být musel.“

„Nemusel. Je možné, že ho N’Bula vyslal na vlastní pěst.“

„Kdo je N’Bula?“

„Šaman, kterého jste zmrskal jeho vlastní kožešinou. To poníže-

ní vám nikdy neodpustí.“

„Tu odpornou lidskou stvůru jste sem ale přivedl vy. Jste tedy za

jeho jednání odpovědný.“

„Nepřivedl jsem ho,“ ušklíbl se muž.

„Kdo tedy?“

„Batoun. Akmet Batoun.“

– 95 –

„A kdo je zas tohle?“

„Můj společník.“

„Musel jste s tím přece souhlasit.“

„Byl jsem zásadně proti tomu. Batoun je bohužel s domorodými

šamany jedna ruka. Já ne. Jsou nebezpeční. Nevěřím jim ani za mák.

Batoun má k domorodcům zcela jiný přístup než já.“

Vrásky na Bigglesově čele se prohloubily. „Při našem posled-

ním setkání jste mluvil jinak.“

„Ano. Od té doby jsem si všechno promyslel. Kromě toho mám

už Batouna a jeho metod plné zuby. Varoval jsem ho, co se stane,

když bude pokračovat po svém.“

„Jak to myslíte?“

„Třeba když bude dál využívat kouzelníka.“

„Proč s sebou vůbec tahá takovou nestvůru?“

„Před cestou jsme sháněli nosiče. Batoun o to požádal N’Bula, a

ten si vybral své lidi. Sestavil z nich celou výpravu. Batoun tvrdil, že

nám to prospěje. N’Bula víceméně ovládal celou vesnici a nosiči,

které si vybral, udělají všechno, co jim řekne. Neodváží se mu odpo-

rovat.“

„Kdo vlastně velí vaší skupině? Vy nebo míšenec, kterému říká-

te Batoun?“

„Když jsme vyráželi na cestu, myslel jsem si, že to jsem já, ale

teď se to změnilo.“

„Takže jste předal velení Batounovi?“

„Nic jsem mu nepředal. On však prostřednictvím šamana ovládá

celou výpravu. Černoši by už pro mě nehnuli ani prstem, a kdybych

chtěl prosadit svou, jen těžko bych přežil. Uvědomil jsem si to ale

moc pozdě. Nemohl jsem se už vrátit. Ostatně o tom, že mám ve vý-

pravě leopardí muže, jsem se dozvěděl až po příchodu k Jumu.“

„Jestli teď mluvíte pravdu, proč jste se ke mně ve vašem táboře

nechoval jinak?“

„Nechtěl jsem podráždit Batouna. Neumí se ovládat a je vzteklý

jako čert. Kdybych ho nebrzdil, došlo by k přestřelce.“

„Máte z něj strach.“

„To zrovna ne, ale nemohu si dovolit uvíznout tu sám bez zásob

a nosičů. Kromě toho se tu Batoun věnoval spíš šamanovi a strašení

– 96 –

Zinnů než hledání toho, kvůli čemu jsem sem přišel já. Klidně by

poslal leopardí muže i na mne. Je schopen všeho.“

„To jsou ale proměny,“ řekl Biggles.

„Tohle je první možnost, kdy s vámi mohu mluvit sám.“

„Snad mi teď nepopřete, že mrtvý patří k vaší výpravě?“

„Ne. Je to skutečně jeden z našich lidí. Ale já ho sem neposlal.

Zjistil jsem, že si navlékl leopardí kůži, až když jsem sem přišel a

viděl ho tu ležet.“

„Těší mě, že se přece jen na něčem shodneme,“ odpověděl Big-

gles. „Sám vidíte, co se stalo. Tenhle člověk přišel do vesnice zákeř-

ně vraždit a málem se mu to podařilo. Naštěstí jsme postavili hlídky,

takže na to doplatil sám.“

„Lituji.“

„Tak vy litujete?“ Biggles nevěřil svým uším. „Proč byste měl

litovat? Vždyť příčinou všech potíží, ke kterým u jezera došlo jste

jenom vy a vaše výprava!“

„Nepřišel jsem k jezeru dělat potíže. Věci se prostě vyvinuly

úplně jinak, než jsem očekával.“

„Když už si tak hezky povídáme, jak se vůbec jmenujete?“

„Ducard. Otto Ducard. Možná jste o mně slyšel.“

„Neměl jsem tu čest.“

„Žiji v Africe téměř celý život.“

„Proč jste přišel zrovna sem?“

„Kvůli diamantům, pane. Alespoň vidíte, že s vámi jednám zce-

la na rovinu.“

„Předpokládám, že jste nenašel ani kamínek.“

„Nemýlíte se. Ani mi to tu nepřipadá jako země diamantů.“

„Proč jste si tedy myslel, že by tu mohly být?“

„Řekl mi to chlapík, jehož jsem potkal v Nigérii. Tvrdil, že tu v

zemi leží celé jmění. Diamanty za miliony.“

„Proč to vyprávěl právě vám? Proč si pro to jmění nedošel

sám?“ zeptal se Biggles hlasem plným nedůvěry.

„Když jsem s ním mluvil, umíral na malárii. Moc toho nena-

mluvil.

Udělal jsem pro něj, co se dalo, ale nebylo to nic platné. Ještě

než zemřel, pověděl mi o tomto kraji,“

– 97 –

„Byl tady?“

„Tvrdil to.“

„Zinnové nám řekli, že sem před několika měsíci přišel starý bě-

loch,“ vložil se do hovoru Ginger.

„Mohl to být právě on,“ kývl Biggles. „Měl váš umírající přítel

nějaké diamanty u sebe?“ zeptal se.

„Ne. V jeho věcech jsem žádné nenašel.“

„Mluvil vůbec o diamantech?“

„Když se na to ptáte, tak si uvědomuji, že vlastně ne. Neměl ale

moc času. Já ho znal jako hledače diamantů, a tak trochu také jako

pašeráka. Když mluvil o tom, že tu leží celé jmění, co jiného mohl

mít na mysli? Byl do diamantů blázen. Věděl to o něm každý.“

„Zní to jako docela pěkný příběh,“ řekl Biggles, kterého Ducard

příliš nepřesvědčil. „Když ale odcházíte, moc na tom nesejde.“

„Už jsem u jezera ztratil dost času.“

„Ty hrdlořezy odvedete s sebou?“

„Ovšem.“

„A nehodláte se náhodou vrátit?“

„Ne. Mám toho plné zuby.“ řekl znechuceně.

„Jak dlouho potrvá, než se sbalíte?“

„Nejvýš dva dny. Počítal jsem, že tu strávíme dlouhý čas a má-

me proto hodně zavazadel. Před námi je dlouhá cesta.“

„Rozumím,“ přikývl Biggles. „Dobrá. Měl byste jít balit kufry.

Zůstaneme tady, dokud neodejdete. A co když váš společník odmítne

odejít?“

„Když budu trvat na svém, půjde.“

„Počkám si a uvidím.“

„Dělejte, jak myslíte. Já končím.“ Ducard se otočil a odcházel,

ale Biggles jej ještě zavolal zpět.

„Ještě chviličku. Nezapomněl jste si tu něco?“

„Co?“

„Tenhle chlapík je váš,“ ukázal Biggles na mrtvé tělo. „Vezměte

si ho s sebou.“

„To si ho mám hodit na záda a odnést?“

„My ho k ničemu nepotřebujeme. Ale dobrá. Pošlete si tedy pro

něj nosiče.“

– 98 –

Ducard chvíli mlčel a zamračeně pozoroval Bigglese.

„Poslyšte, vážený,“ řekl pak. „Jestli opravdu chcete, udělám to,

ale být vámi, spěchal bych pak nejkratší cestou odsud. Jestliže se

N’Bula a ostatní dozví, že jste zabili jednoho z nich, čekají vás potí-

že, jaké bych nepřál snad nikomu. Jsou to krutí lidé. Pověsí se vám

na paty a nedají vám pokoj, dokud vás nedostanou. Pohřběte ho sami

a mlčte o tom. Dejte na mou radu. Když o tom nic neřeknete vy, bu-

du také mlčet.“

Biggles chvíli přemýšlel. „Dobře. Možná, že na vás tentokrát

dám. Nestojím o zbytečné potíže.“

„To je rozumné,“ kývl Ducard.

Otočil se a odcházel.

„O tělo se postarají Zinnové,“ rozhodl Biggles.

Když Ducard zmizel v řídnoucí mlze, ozval se Bertie. „Co si o

tom všem myslíš, starouši?“

Biggles si zapálil cigaretu a než odpověděl, zhluboka vtáhl kouř.

„Myslím si, že mluvil pravdu,“ odkašlal si. „Převážná část věcí, které

říkal, mě přesvědčila.“

„Proč by měl mluvit pravdu?“

„A proč ne? V současnosti lhaním nic nezíská. Tvrdil přece, že

odchází.“

„To opravdu řekl. Otázka je, zda to myslel vážně?“

„Jeho závěr, že nemá smysl zůstávat na místě, je pochopitelný.

Ví, že tady hodláme setrvat, dokud oni neodejdou. Ví také, že máme

letadlo, takže těžko udělá něco, co by nám uniklo. A ačkoli hledal

hromsky dlouho, nenašel nic. Mnoho nosičů nemá, takže si nemohl s

sebou přinést dostatek zásob. Patrně jim již docházejí. Když to uvá-

žím z jakékoli strany, má dost důvodů, aby měl pobytu u jezera dost.

Jestli to není ještě mazanější lhář, než za jakého jsem ho měl, myslí

to s odchodem vážně.“

„Ale co ten dnešní vrahoun, starouši?“ namítl Bertie.

„Ducard řekl, že s tím nemá nic společného, a podle výrazu jeho

tváře soudím, že mluvil pravdu, ledaže by byl ještě lepší herec než

lhář.“

„Mám stejný dojem,“ vložil se do řeči Ginger.

„Podívejme se na to takhle. Přišel by k nám dobrovolně, kdyby

– 99 –

sem napřed vyslal vraha?“

„Absolutní pravda, starouši,“ uznal Bertie.

„Takže si rozumíme,“ uzavřel hovor Biggles. „Nevidím důvod,

proč by měl říkat, že odchází, kdyby se k tomu nechystal. Velice

dobře ví, že když to neudělá, ihned se to dozvíme.“

„Ale proč by ho sem posílal člověk umírající na malárii kvůli

diamantům, které to nejsou?“ položil další otázku Ginger.

„Na to mám vlastní názor.“

„Myslíš si, že ta historka není pravdivá?“

„Proč ne? Podle mne to tak mohlo být. Proč by si Ducard vy-

mýšlel pohádky? Právě ty jsi přece přišel s nápadem, že celá ta vra-

žedná banda se do těchhle horoucích pekel vydala jedině na základě

zaručené informace. Napadlo mě ale, že Ducard mužovo vyprávění

asi špatně pochopil. Jestli si vzpomínáte, říkal, že jeho informátor

umíral a moc toho nenamluvil. Ducard samozřejmě předpokládal, že

mluví o diamantech, protože ten chlapík byl diamanty posedlý, po

celý život je hledal a také je pašoval. Jenomže tady o diamanty nešlo.

Jeho přítel tu našel něco jiného.“

„Když to nebyly diamanty nebo zlato, co jiného to mohlo být?“

zašklebil se Bertie. „Neříkej mi, starouši, že tu ten umírající našel

svou životní lásku!“

„Žertuješ, ale vlastně jsi to vystihl,“ usmál se Biggles. „Ten člo-

věk miloval diamanty a Ducarda ani nenapadlo, že diamanty mu jen

představovaly velké peníze. S trochou trpělivosti se dovíme, jaké

velké peníze u jezera Jumu našel. Jisté tušení už mám. O tom si ale

promluvíme později, teď bychom se měli vrátit na stanici. Charlie už

na tom není tak zle, aby nemohl jít s námi.“

„Nikoho tu nenecháš?“

„Bylo by to zbytečné. Ve dne se sotva něco přihodí. Jeden z nás

sem může zajít večer. Ještě to promyslím podle toho, jak se přes den

vyvine situace.“

Pomohli Charliemu do letounu, s nímž Biggles zaroloval zpátky

ke stanici, a tam pak informovali Algyho o tom, co se k ránu v osadě

sběhlo.

Algy se zadumal, a vzápětí objevil, v čem má Ducardova rada

na utajení smrti leopardího muže slabé místo.

– 100 –

„Ale když se ten leopardí muž nevrátí do tábora, ostatní snadno

pochopí, že se mu něco stalo,“ řekl.

„V těchto končinách se člověku může přihodit ledacos,“ odpo-

věděl Biggles. „Nevidím důvod, proč by si měli myslet, že jsme ho

právě my zastřelili. Mohl zakopnout o hada, mohl ho roztrhat lev

nebo sežrat krokodýl.“

„Můžeš mít pravdu,“ připustil Algy. „Bude to ale platit jen za

předpokladu, že Ducard udrží jazyk za zuby.“

„Myslím, že opravdu chce zmizet. Proto neudělá ani neřekne

nic, co by způsobilo, že se tu jeho nosiči budou zdržovat, jen aby se

nám pomstili. Musíme se na něj spolehnout. Výsledek ostatně brzy

poznáme. Prozatím to necháme být.“

KAPITOLA DVANÁCTÁ

BIGGLES PRAŽÍ HLÍNU

Během dopoledne se další vrahoun neobjevil.

Po obědě se Biggles s Gingerem vydali do osady, a zastihli Zin-

ny při rybaření. Jejich postup byl velmi jednoduchý. Na třech vydla-

baných kánoí vyvezli na jezero dlouhou síť, jejíž konce nechali na

břehu. Spustili ji do vody, začali plácat do vody pádly a tropit co

největší rámus. Poplašené ryby tak nahnali do sítí, které potom při-

táhli ke břehu. Tam lovci naskákali do mělké vody a vyhazovali ryby

na břeh, větší kusy probodávali harpunami. Jak se Gingerovi zdálo,

měli překvapivě dobrý úlovek. Ryby byly malé, ale našly se mezi

nimi i hodně velké kusy. Byly to ryby zvláštního druhu. Měly šered-

né malé hlavy a mohutná těla pokrytá obrovskými šupinami. Nejhla-

dovější Zinnové se do ryb pustili ještě ve vodě. Živá sousta se jim

mrskala v rukou, ale lovcům to zjevně nevadilo. Pohled na jejich

hostinu nebyl ovšem nijak pěkný a útlocitný zrzek se znechuceně

odvrátil.

„Ryzí a syrová příroda nebývá zrovna svůdná,“ řekl suše Big-

gles a rozhlédl se po okolí.

„Co hledáš?“ zajímalo Gingera.

„Rozhlížím se, kam pohřbili toho zastřeleného vraha. Slyšel jsi

přece, že jsem Charlieho vyzval, aby jim řekl, že ho mají pohřbít.

– 101 –

Žádný čerstvý hrob tady ale nevidím.“

Mávl na dědulu, který je následoval jako poslušný psík patrně v

naději, že dostane další balíček sušenek, a ukázal na místo, kde ležela

mrtvola. Tázavě povytáhl obočí.

Dědula se zašklebil, aby naznačil, že chápe, a ukázal na jezero.

Ani Biggles ani Ginger zprvu nechápali, co tím myslí, dokud starý

muž rukama jasně naznačil sklapnutí krokodýlích čelistí.

„Nebesa,“ vyhrkl Biggles a zděšeně se obrátil ke Gingerovi.

„Oni ho strčili do jezera… krokodýlům.“

„Možná neměli čím vykopat hrob,“ pokrčil rameny zrzek.

„To dokazuje, co si myslí o leopardích mužích. Raději na tohle

zapomeneme. Jinak to ale vypadá, že je tu všechno v pořádku, takže

se můžeme vrátit.“

Kývli na pozdrav dědulovi a zamířili ke stanici.

K večeru přišel Biggles s nápadem, že by přece jen někdo z nich

měl strávit další noc v osadě. Noční útok se mohl opakovat. Nabídl

se, že půjde sám, ale Ginger se dobrovolně přihlásil a po krátkém

dohadování velitel jeho nabídku přijal. Zrzek tedy vykročil ještě před

soumrakem s dalekohledem a svou oblíbenou brokovnicí. Když do-

razil do vesnice, zjistil, že Zinnové posedávají u chatrčí nebo dělají

svou práci, a nehrozí žádné nebezpečí. Protože ještě vládlo světlo,

rychle vyrazil k termitišti, které mu posloužilo pro první průzkum.

Vylezl na svou rozhlednu a uviděl stan, který stál pořád na tomtéž

místě. V táboře panoval poměrně živý ruch, takže Ginger nabyl

dojmu, že tam skutečně probíhají přípravy k odchodu. Další zajíma-

vosti nezjistil.

Když se vrátil do vesnice, našel si místo k sezení a připravil se

na noc, od které nečekal žádné pohodlí. Ani se ho nedočkal, ale důle-

žitější bylo, že se nedočkal ani vpádu nepřátel. Po celou noc přemýš-

lel o desítkách věcí, jako to dělá většina lidí při bdění za dlouhých

nočních hodin. Nevymyslel nic.

Jakmile se rozednilo, mávl na všudypřítomného dědulu a vydal

se zpátky do stanice. Když tam dorazil, ostatní již byli vzhůru.

„Nic se nedělo,“ ohlásil.

„Skvělé, zdá se, že pan Ducard dodrží slovo,“ řekl Biggles.

„Teď ale neruš.“

– 102 –

„Co to tu proboha tropíš?“ vyhrkl Ginger.

Jeho zvědavost byla oprávněná.

Biggles seděl na jednom prázdném kanystru od benzínu, před

ním stál druhý kanystr a na něm lihový vařič. Před vařičem ležel vět-

ší černý předmět, v němž Ginger rozeznal kus dřevěného uhlí, které

zbylo po požáru přístřešku. Do něj Biggles vydlabal či vyškrábal

jakousi plochou misku. Vedle ležela kovová trubka, jejíž konec Big-

gles sklepal do špičky.

„Přišel jsi právě včas,“ ušklíbl se Biggles. „Můžeš být svědkem

velkého pokusu, který možná změní tvář Afriky, při nejmenším tvář

okolí jezera Jumu.“

„Nerozumím,“ zachrčel ospalý Ginger.

„Jak bys rozuměl?“ usmál se Biggles. „Je pozoruhodné a zábav-

né, jak si člověk zapamatuje věci, které se naučil ve škole. Stejně tak

je zajímavé, jak často mu přijdou na mysl, když je potřebuje. Tenhle

pokus jsem kdysi viděl ve školní laboratoři a připadal mi jako ne-

smysl a naprostá ztráta času. Ani v nejdivočejším snu by mě tehdy

nenapadlo, že pokus po tolika letech zopakuji sám a dokonce na mís-

tě tak vzdáleném od budovy mé staré školy.“

„Nechtěl bys mi raději vysvětlit, co to děláš?“ zeptal se Ginger

úsečně.

„Vzpomínáš si, jak nám Charlie říkal, že se Zinnové pamatují na

starého bělocha, který tu vařil hlínu?“

„Ano. Tvrdil to.“

„Pamatuješ, že jsem tehdy řekl, že mi to něco připomíná?“

„Jistě.“

„Včera večer než jsem usnul, jsem na to pořád musel myslet.

Pak jsem si vzpomněl, kde a kdy jsem viděl vařit hlínu. Abych to ale

upřesnil, tak spíš pražit hlínu!“

„Ve školní laboratoři.“

„Velmi správně. A právě teď si to hodlám vyzkoušet.“

„Nech už konečně toho chození kolem horké kaše. Proč to

všechno děláš?“

„Nepospíchej tak,“ usmál se Biggles a napínal zrzka dál.

„Nejsem si vůbec jistý, zda mám pravdu, jestli ji ale mám, podaří se

nám překonat snahu těch chlapíků z opačného konce jezera. Buď se

– 103 –

Zinnů na nic neptali, nebo nechodili do správné školy. Jsem si prostě

jist, že stejně jako většina ostatních prospektorů, nejsou ani oni

schopni myslet na něco jiného, než na zlato a drahokamy. I Ducard je

diamanty tak zaslepen, že se domnívá, že chlapík, který ho sem po-

slal, hovořil právě o nich, Jenže ten člověk, ať si o něm Ducard myslí

co chce, neměl hlavu plnou diamantů. Měl to v mozku mnohem lépe

srovnané a věděl o celé řadě jiných pokladů.“

„Mluvil o milionech.“

„Jestli se nemýlím, tak ve skutečnosti sedíme na miliardách. A

teď už konečně dovol, aby pan profesor začal s pokusem.“

Biggles zapálil hořák. Z kapsy vytáhl útržek papíru. Rozbalil ho

a do misky ve dřevěném uhlí nasypal trochu červeného prachu. Papír

odhodil.

„Co to je?“ zeptal se Ginger.

„To přece nevím,“ zasmál se Biggles. „Kdybych to věděl, je po-

kus zbytečný. V celém okolí je toho prachu plno. Chodíme po něm.

Asi to bude bauxit, ale mohla by to být také rumělka. Jsem přesvěd-

čen, že to bude oxid nějakého kovu.“

„Co je bauxit?“

„Oxid, neboli kysličník hliníku, s příměsí oxidu železa. Hliník

sice není vzácný kov, ale moderní průmysl ho spotřebuje obrovské

množství. Rumělka je kysličník rtuti. Při jejím žíhání se uvolní síra a

zůstane čistý kov. Takhle nás to učili ve škole a já nikdy neměl dů-

vod o tom pochybovat. Teď mám možnost vyzkoušet si to dooprav-

dy. Jsme tu sami?“

Ginger se rozhlédl kolem. „Nevidím nikoho jen Bertieho. Zrov-

na jde sem.“

„To je v pořádku. Nebyl bych jen příliš nadšený, kdyby mě u

toho viděl Ducard. Mohlo by ho napadnout, co dělám.“

Biggles sáhl po trubičce a použil ji jako malé dmychadlo. Vr-

chol plamene hnal svým dechem do prohlubně v kusu dřevěného

uhlí. Tam to začalo žhnout a prachu v prohlubni začalo brzy ubývat.

Netrvalo dlouho a téměř zmizel a místo něj pokrýval dno misky

tenký povlak stříbřitého kovu.

Právě ve chvíli kdy odložil trubičku, stanul nad ním Bertie. Po

Bigglesově tváři se rozlil vítězný úsměv chemika objevitele.

– 104 –

„Heuréka,“ zvolal Bertie, který o Bigglesově pokusu věděl. „Již

to máš! Připadáš si jistě jako Archimédes.“

„To zrovna ne,“ usmál se Biggles, „ale konečně víme to, co neví

Ducard, ačkoli tu tak dlouho hledal. Jeho to nenapadlo!“

„Skvělé, starouši. Jsi lepší čaroděj než ten černý patron všech af-

rických leopardů,“ blahopřál mu Bertie. „Víc by mě ale potěšilo,

kdybys takhle vyfukoval zlato. Několik cihliček bych si uložil do

domácího trezoru. Co si myslíš, že tohle je?“

„Povím ti to, až miska vychladne natolik, abych to mohl vzít do

ruky. Rozhodně jde o nějaký kov, a každý kov včetně železa, má

cenu měřitelnou penězi. Mohlo by to být berylium, další bílý kov,

který se hodně používá v leteckém průmyslu, protože je lehký.

Nejsem odborník, takže to nerozeznám. Důležité je, že jsme právě

dokázali přítomnost nějakého kovu. V okolí jezera ho budou tisíce

tun a nepochybuji o tom, že vládu potěšíme, až se o tom dozví.“

Biggles pohlédl na bílý povlak zblízka. „Vypadá to skutečně ja-

ko hliník, ale u tak malého množství na to nemohu vsázet. Nehodlám

tu sedět celý den a vyfoukat si plíce jen proto, abych toho získal víc.

Vezmeme to s sebou.“ Zastrčil získaný poklad do staré obálky a

schoval ji do aktovky. „S pokusy končím,“ řekl vesele. „Omlouvám

se, že jsem lorda zklamal, ale zrovna dnes se mi nic lepšího, než hli-

ník, nepovedlo vyčarovat. Příště se třeba povede zlato.“ Zhasl hořák

a vstal.

„Nenapadlo tě, že chlapík, který vyprávěl Ducardovi o zdejších

milionech, přeháněl?“ zeptal se Ginger.

„Nepřeháněl, ale Ducard udělal chybu v tom, že myslel jenom

na diamanty. Možná, že jeho přítel nepovažoval za nutné o bauxitu

vůbec mluvit, protože si myslel, že až ho Ducard uvidí, pozná oč jde.

Jaký ale smysl mají tyhle dohady? Pravdu už nikdy nezjistíme a

navíc na tom ani nezáleží.“

„Měl by pro Ducarda bauxit vůbec nějaký význam? Myslím to

tak, jestli by si dokázal poradit s těžbou.“

„Sám ne. Mohl by ale požádat o těžební koncesi, a pokud by mu

ji poskytli, mohl by ji za velmi slušné peníze prodat nějaké těžařské

společnosti. Jsem si ale jist, že na hliník ani nepomyslel kvůli nezna-

losti nebo přílišné chamtivosti. Teď bychom ale mohli něco sníst. Už

– 105 –

mě nebaví polykat jen hovězí z konzervy, suchary a rýži. Pokud ti

Ducardovi lotři dnes nezmizí, ulovíme si nějakou tu husu nebo kach-

nu, nebo co to tu vlastně létá. Zinnové byli nadšeni tou antilopou,

kterou jsem jim ulovil, takže bychom jim mohli znovu udělat radost

nějakým úlovkem. Nemám pochyby o tom, že je potěší a moc by mě

překvapilo, kdyby byli vybíraví.“

„Mě by zas zajímalo,“ ozval se Bertie, „jak mohou tihle hroši

plavat ve vodě mezi krokodýly.“

„Tvoje starosti bych chtěl mít, lorde. Každý krokodýl by musel

být blázen, kdyby na hrocha zaútočil a až na tebe nějaký hroch otevře

tlamu, pochopíš, proč,“ řekl Biggles. „Tlama plná takových zubů,

jaké má hroch, dokáže překousnout krokodýla na dvě poloviny. Po-

vídá se, že to hroch občas udělá s kánoí.“

„Doufám, že ten poťouchlý žertík nezkusí na naše letadlo, až v

něm budeme sedět,“ zhrozil se Bertie.

„I kdybychom v něm zrovna neseděli, nebylo by to příjemné,“

řekl Biggles. „Trup letadla je ale příliš objemné sousto. Dám hro-

chům za chvíli příležitost, aby to zkusili. Až něco sníme, zaletím se

podívat na druhý konec jezera. Chci zjistit, co se tam děje a jen nerad

bych šel pěšky. Bude dobré trochu se Ducardovi připomenout. Slíbil,

že do zítřka budou pryč. Když zjistím, že odešli, odvezeme Charlieho

do Nabuly a vypravíme se domů.“

Rychle se najedli a Biggles s Gingerem odstartovali k letu nad

Ducardův tábor.

„Ještě stále tam jsou,“ ohlásil Ginger.

Moc toho neviděl. Stan se nadále tyčil na svém místě, ale to

podle Bigglese mnoho neznamenalo, protože pokud výprava nehod-

lala vyrazit na cestu téhož dne, musela ještě jednu noc někde přespat.

Sbalit stan bylo snadné. Před ním leželo mnoho balíků s výstrojí,

připravených jako náklad pro nosiče. Zdálo se, že Ducard prosadil

svou a hodlá skutečně odejít. V blízkosti stanu postávala nevelká

skupina nosičů a zdálo se, že se srdečně nudí. Malý kousek opodál

seděl na zemi šaman.

„Co to k čertu dělají?“ zeptal se udiveně Biggles. „Nic! Čekal

bych, že nosiči budou mít plné ruce práce, ale jak vidím, flákají se od

ničeho k ničemu.“

– 106 –

„Myslím, že sledují Ducarda a jeho záludného přítele. Ani bych

se nedivil, kdyby si ti dva vjeli do vlasů.“

Ze stanu vyšli oba vůdci. Zvedli hlavy k letadlu, kroužícímu nad

táborem a pak pokračovali v rozhovoru, který byl, dle jejich gest,

více než vzrušený.

„Kdybych se k tomu měl vyjádřit, ať se hádají, jak je jim libo,“

prohlásil Biggles, když obracel stroj zpátky. „Pokud odsud zmizí, je

mi zcela jedno, co udělají dál. Pro jistotu ale strávím tuhle noc v osa-

dě. Dnes je řada na mně.“

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

ODPORNÁ VRAŽDA

Biggles dostál svému slibu a strávil noc v osadě Zinnů. Nebyl

tam ale sám. „Půjdu s tebou,“ řekl Algy. „Nevyspím se stejně jako

ty. Jestli to má být naše poslední hlídka, nezáleží přece na tom, že

budeme mít mizernou noc oba. Zítra to doženeme.“

„To ovšem platí jenom za předpokladu, že se ti darebáci stáhnou

na druhou stranu hranice,“ odporoval Biggles. „Hlídkovat můžeme

ještě několikrát.“

Algy však trval na svém.

Noc pak proběhla klidně a nic se nestalo.

Biggles ráno překvapil Algyho prohlášením, že tím není příliš

nadšen. Přiznal se, že téměř s jistotou očekával poslední pokus leo-

pardích mužů odstranit své protivníky z cesty. Skutečnost, že se o nic

nepokusili, v něm překvapivě vzbudila podezření.

„Proč?“ zajímalo Algyho. „Já jsem docela rád, že nemám nůž

mezi žebry.“

„Protože po tom, co jsem si ty darebáky prohlédl a seznámil se

blíž s jejich způsoby, mě překvapuje, že by najednou stáhli ocas mezi

nohy. Nechce se mi věřit, že by po všech potížích, které tu měli, od-

táhli jako stádo ovcí.“

„Ducard řekl, že toho má po krk. Slíbil, že odejde.“

„Nesporně. Ale nezapomínej, že mluvil jenom za sebe. Jeho

slovo vůbec neznamená, že na něj přistoupí i jeho společník, Batoun.

A tohle ještě víc platí na mstivého čaroděje a jeho leopardí muže.

– 107 –

Ducard nám přece přiznal, že Batoun, jenž je odpovědný za odporné

zabijáky, které sem přivedl, je nyní hlavou celé výpravy.“

Jejich rozhovor se odehrával za prvního svítání, kdy se ob-

vyklou ranní mlhou začal prodírat našedlý proužek denního světla.

Oba dva muži se chystali opustit osadu a vydat se zpátky ke stanici.

V tu chvíli k nim dolehl výstřel z pušky. Třesk zazněl na konci jeze-

ra, kde ležel Ducardův tábor.

„Copak to tam dělají?“ řekl Algy.

„Patrně loví čerstvou zvěřinu na cestu,“ napadlo Bigglese.

„Když už jsme tady, navrhuji dojít na ohyb břehu. Ginger mi ukázal,

ze kterého termitiště je na tábor nejlépe vidět. Vylezeme na něj a

zjistíme, zda opravdu odcházejí.“

„Možná vyrazí až později.“

„Možné je všechno, ale tohle by bylo neobvyklé. Výpravy v Af-

rice se vydávají na cestu časně ráno, aby ušly co největší kus cesty,

než slunce rozžhaví vzduch. Jakmile se zvedne mlha, budeme vědět,

jestli odešli.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“

„Stan tam zaručeně nenechají a ten je velice nápadný i z dálky.

Pokud ho uvidíme, jsou tam pořád i oni.“

„Okay. Jdu s tebou.“

Vykročili po břehu, následováni v uctivé vzdálenosti dědulou,

který k nim zřejmě pojal nehynoucí důvěru a náklonnost. Hlavním

jejím důvodem však ale nebyla úcta, ale dědulova velká žravost.

Když jim totiž přeťalo cestu stádečko pakoní, zapomněl na všechno,

přiřítil se k Bigglesovi a výraznými gesty mu ukazoval na běžící zví-

řata, kterým právě překřížili cestu k napajedlu.

„Co takhle jednoho střelit?“ navrhl Algy. „Podívej na dědulu!

Udělali bych radost všem Zinnům.“

„Právě teď na nic střílet nebudu,“ řekl Biggles. „Kdyby Ducard

zaslechl výstřel, začal by si lámat hlavu nad tím, co se tu děje. Příle-

žitost k lovu snad dostaneme i při zpáteční cestě.“

Oba se znechuceným dědousem postupovali dál a dávali si po-

zor na případný výskyt šelem. S žádnými se však nesetkali. Po pří-

chodu k termitišti museli ještě chvíli čekat, než se zvedne mlha.

Když se tak stalo, dozvěděli se, co potřebovali. Tam kde stál stan,

– 108 –

nebylo nyní nic!

„Jsou pryč,“ řekl Algy.

„Skvělé,“ odvětil Biggles. „Ušetřili nám celou spoustu starostí.

Můžeme se vrátit na stanici.“

Při zpáteční cestě se Bigglesovi skutečně naskytla příležitost vy-

střelit na větší antilopu, která se opozdila za stádem. Dědula měl ob-

rovskou radost, že Biggles mířil přesně. Starý domorodec se rozběhl

napřed, aby oznámil ve vesnici báječnou zprávu o snídani. Ostatní

členové kmene již pluli na kánoích se sítěmi v rukou, ale po té úžas-

né zprávě všeho nechali a utíkali pro zvěřinu, která pro ně byla mno-

hem vzácnější než ryby. Biggles s Algym se v osadě ani nezastavili a

chvátali na stanici, kde si Ginger a Bertie dělali starosti, proč se tak

dlouho nevracejí.

„Odešli,“ oznámil radostně Biggles.

„Jemináčku, konečně jedna excelentní zpráva, starouši,“ řekl

Bertie.

„A co budeme dělat my?“ zeptal se Ginger.

„Odletíme s Charliem do Nabuly a pak se vynasnažíme dostat

domů. Nejdřív ale zaletím na opačný konec jezera, abych získal jisto-

tu, že zabijáci skutečně odtáhli a nečíhají opodál v naději, že nás

podřežou a okradou.“

„Dobrá,“ ozval se zrzek. „Doporučují vyrazit dřív, než nás ti sa-

dističtí moskyti zahubí. Ani nevím, zda jsem ještě živ.“

„Nehodlám už nikam spěchat,“ řekl Biggles. „Nejdříve se trochu

nasnídám. Vy nemáte chuť?“

Asi hodinu po tom statečném rozhodnutí nastoupil Biggles a zr-

zek do letadla, pilot opatrně zaroloval po hladině okolo stáda hrochů

a vzlétl směrem k druhému konci jezera. Algy a Bertie zatím začali

balit věci a připravovat odlet ze stanice. Přesně tak, jak usoudil Ray-

mond, se nyní mohla osvědčit výhoda využití letadla, se kterým

mohli za půl hodiny urazit tak dlouhou pouť, která by pěší výpravě

zabrala týden. Mohli přitom z letadla přehlédnout jediným pohledem

celé oblasti s výjimkou zalesněných částí.

Takový pohled teď stačil ke zjištění, že leopardí muži skutečně

opustili tábor. Stan zmizel a v dohledu nebyla ani živá duše. Ze zčer-

nalého popela táborového ohně nestoupal kouř a nikde se nic ani

– 109 –

nepohnulo. Dokonce i supi, kteří zde zaujali číhavá postavení, seděli

bez hnutí.

„Dobrá, zdá se, že nás neoklamal,“ řekl Biggles po dokončení

druhého obletu. „Ducard myslel svá slova vážně. Pokud zamířili na

západ cípem pralesa, samozřejmě je neuvidíme. Než se ale vrátíme,

vystoupím ještě trochu výš a pořádně se porozhlédneme.“

„Počkej ještě vteřinu,“ řekl Ginger upřeně hledící dolů. „Něco

nezvyklého tam vidím, ale nedokážu to rozeznat.“

„Kam se díváš?“

„Na místo, kde měli stan. Tam, co sedí supi.“

„Máš pravdu,“ řekl Biggles, když se zadíval do míst, která mu

Ginger ukázal a v hlase mu zazněl podivný tón. „Mohla by to být

hromada odpadků nebo hadrů, ale podle tvaru to vypadá spíše jako

lidské tělo.“

„Tělo,“ hlesl Ginger. „V evropských šatech!“

„Ano. Jestliže to je opravdu tělo, musí to být Ducard nebo ten

odporný Batoun. Takhle čekající supy jsme přece viděli na stromě

blízko stanice. Čekají…“ nedomluvil.

„Na co čekají?“

„Až ten člověk, jestli to je člověk, zemře. Pokud je to lidské tě-

lo, je ten muž ještě živ, jinak by se na něj mrchožrouti dávno vrhli.

Něco tu nehraje. Nejlíp udělám, když přistanu. Podíváme se zblízka.“

Biggles ubral plyn, snížil výšku a po malém zakroužení přistál

na hladině. Pak zaroloval ke břehu co možná nejblíže k předmětu

jejich zájmu. Obrátil letoun nosem k otevřené hladině, kdyby je něco

přinutilo k rychlému startu, a zajistil ho na mělčině. Pak vyšli na

břeh. K místu, kde byl původně vztyčen stan, měli sotva padesát kro-

ků.

„Je to člověk,“ vyhrkl Biggles ještě dříve, než tam došli. Zrych-

lil krok a pak dodal jediné slovo: „Ducard!“

Supi, kteří pochopili, že budou připraveni o kořist, se skřeky po-

odlétli.

Ducardovo tělo leželo obličejem k zemi, s čelem opřeným o paži

pokrčenou v lokti.

„Hlídej prales!“ sykl Biggles. „Může to být past,“ dodal tiše a

pokynul Gingerovi směrem k temnému hustému lesu, který se tyčil

– 110 –

asi dvě stě yardů od nich. Obrátil Ducarda naznak a na jeho košili

spatřil velikou zlověstnou krvavou skvrnu.

„Zasáhl ho přesně,“ řekl. „Dostal to do prsou.“ Sklonil se nad

Ducardem a přiložil ucho k jeho srdeční krajině. Několik vteřin na-

slouchal a pak rychle vstal. „Není mrtvý. Přines láhev brandy. Po-

chybuji, že mu budeme schopni zachránit život, ale snad se nám po-

daří udržet ho při něm tak dlouho, aby nám mohl říci, kdo ho má na

svědomí.“

„Zasáhl ho výstřel, který jsme slyšeli,“ řekl Ginger. „Myslel sis,

že jsou na lovu, aby měli čerstvé maso na cestu.“

„Ano, spletl jsem se,“ kývl Biggles. „Ale teď si myslím, že

znám i střelce. Jdi pro to brandy!“

Zrzek se rozběhl k letadlu a vzápětí byl zpátky s lahví, kterou s

sebou pro případy nouze vozili. Nebylo snadné vpravit trochu lihovi-

ny mezi zaťaté zuby zraněného muže, ale povedlo se.

„Stačí,“ zarazil zrzka Biggles. „Kdybychom mu dali víc, zabili

bychom ho.“

Ducardova víčka se zachvěla a vzápětí otevřel oči. Zpočátku byl

jejich výraz skelný a nepřítomný, ale jak silná lihovina začínala pů-

sobit, vrátil se do nich život.

„Kdo to udělal?“ zeptal se Biggles tiše ale zřetelně.

Ačkoli se zdálo, že Ducard otázku pochopil ihned, nedařilo se

mu odpovědět. Rty se mu pohybovaly, ale nevycházel z nich žádný

zvuk. Jiskra života však přece jen sílila, až se ubohý muž zmohl na

první slovo.

„Partner,“ vydechl.

„Batoun?“

„Ano.“

„Proč to udělal?“

„Hádali jsme se. Chtěl… zůstat. Já chtěl pryč. Už málo… jídla.

Vrátit se… na pobřeží.“

„A to on nechtěl?“

„Nechtěl.“

„Kde je nyní?“

„Odešel…“

„Kudy?“

– 111 –

„K západu. Pralesem. Jak jsme… přišli. Vrátí se sem… chce ty

diamanty.“

„Ačkoli jste mu řekl, že tu žádné nejsou?“

„Nevěřil mi. Měl jsem… trochu zlata… v opasku. Vzal si ho.“

Na Ducardových rtech se objevila krůpěj krve.

Biggles se napřímil a tiše promluvil ke Gingerovi. „Nevím, co

dělat,“ řekl bezmocně. „Střela ho zasáhla do plic. Nemá nejmenší

naději. Nemůžeme mu pomoci. Zemře.“

„Můžeme ho převézt do Nabuly. Pomohli by mu tam?“

„Ne. Není tam nemocnice a pochybuji, že bychom tam vůbec

našli nějakého lékaře. Nepřežil by ani přelet.“

„Hrůza,“ sykl Ginger.

Biggles stiskl rty.

Ducard zakašlal a na rtech se mu objevila další krev. Náhle se

ozval zcela jasným hlasem: „Zmizte odsud, hlupáci! Rychle! Šaman

se vrátí a přivede posily. Bude jich mnoho. Ponížil jste ho a on touží

po vaší smrti.“

Domluvil, těžce vydechl a do jeho očí se vrátil nezúčastněný,

skelný výraz. Už je nezavřel a vzápětí celé tělo ochablo a mužův

dech utichl.

„Je mrtev,“ řekl Biggles chmurně. „Tolik toužil po diamantech,

až ho stály život.“

„Co uděláme? Nemůžeme ho tu přece nechat ležet.“

„Samozřejmě že ne. To nejde. Ale nemělo by smysl odvážet tělo

na stanici.“

„Ale nemáme ani rýč, nic tu není…“

„Povím ti, co uděláme,“ přerušil ho Biggles. „Já tady počkám a

dohlédnu na supy, aby nebyli moc podnikaví. Ty odletíš zpátky na

stanici a vrátíš se ještě s někým. Přivezete sem pár prázdných ple-

chovek, se kterými se dá hrabat. Půda je tu většinou docela měkká a

písčitá, takže by se nám mělo podařit vyhrabat něco jako hrob. Naho-

ru potom uložíme větší kameny a větve, aby hrob odolal hyenám.

Sice jsem je tu ještě neviděl, ale jistě tu budou a mohly by hrob roz-

hrabat. Nenapadá mi nic jiného, co bychom mohli udělat pro toho

nebožáka.“

„Dobrá. Hlídej okraj pralesa. Ducard zřejmě moc dobře věděl,

– 112 –

že se ten smrdutý čaroděj vrátí.“

Zrzek se během řeči obrátil a ukázal na temnou hradbu stromů.

Vzápětí strnul a ruka mu sjela k revolveru. „Podívej, jakou máme

návštěvu!“ vyhrkl.

Biggles se bleskově otočil a nevěřícně vytřeštil oči.

Od pralesa k nim mířilo husím pochodem a značně ostrým tem-

pem šest domorodých vojáků vedených bílým důstojníkem. Nebyli

od nich dál než sto yardů. Všichni nesli v rukou pušky, jen jejich

velitel měl na opasku pouzdro s revolverem.

„Kdo to propána je?“ zamumlal zmateně Ginger. „To nejsou na-

še uniformy.“

„Jak to mám vědět?“ zasyčel Biggles. „Stůj a nehýbej se!“

Počkali, až k nim jednotka dorazí.

Důstojník se tvrdě podíval na Bigglese a zasalutoval. „Bonjour,

monsieur.“

Biggles pozdrav zdvořile opětoval.

Důstojník stočil zrak k mrtvému na zemi. Pak pohlédl na letadlo

u břehu jezera, znovu se podíval na Bigglese a ukázal prstem na mrt-

vého muže.

„To je vaše práce?“ zeptal se.

„Ne. Před chvíli jsme ho tu našli. Zemřel před pouhými několika

minutami.“

„Tak vy jste ho našli? Pozoruhodné.“ Ve tváři důstojníka blesk-

ly pochybnosti a nebylo divu.

„Když říkám našli, tak našli!“ zavrčel Biggles. „S kým mám tu

čest?“

„Kapitán Bourgon, belgická koloniální armáda. A kdopak jste

vy, monsieur?“

„Inspektor Bigglesworth, britská policie.“

„Mohu vědět, co děláte na belgickém území?“

„Na belgickém území?“ vyhrkl udiveně Biggles.

„Ovšem.“

„Ale tohle je britská půda!“

„Velice se mýlíte, monsieur“ řekl důstojník, který zachovával

chladnou zdvořilost. „Jste v Belgickém Kongu.“

„Připouštím, že jeden z nás se skutečně mýlí, monsieur“ pou-

– 113 –

smál se Biggles. „Nikde tu bohužel nejsou hraniční mezníky. Podle

mého názoru je zdejší hranice nejistá v pásmu několika kilometrů v

obou směrech a osobně si myslím, že na tom ani příliš nezáleží.

Podle mapy, kterou mě vybavili, když mě se vyslali, se teď pohybuji

na britském území. Věřte, že jinak bych sem nevkročil.“

„Připouštím, že hranice může být vyznačena nejasně,“ prohlásil

důstojník. „Proč vás sem vyslali?“

„Vyšetřuji vraždy, k nimž došlo na britské koloniální stanici na

jezeře, a zjišťuji, co se děje s kmenem Zinnů, který patří pod britskou

správu.“

„Ano, Zinnové žijí na vašem území,“ připustil důstojník. „Naše

hranice vede v těsné blízkosti jejich teritoria.“

„A mohu vědět, proč jste sem přišli vy?“

„Hledal jsem tohoto muže,“ řekl Belgičan a ukázal na Ducarda.

„Pátráme po něm již dlouho. Víte, kdo ho zabil?“

„Ano. Sám nám to řekl. Udělal to jeho partner. Muž jménem

Akmet Batoun.“

„Batoun? Je zde?“

„On a Ducard se zdržovali u jezera řadu týdnů. Batoun ale podle

všeho odešel.“

„Ti dva tu nemohli být sami. Koho měli s sebou?“

„Domorodého kouzelníka a několik domorodců. Všichni sem

přišli z Konga.“

„Proč? Víte o tom něco?“

„Jistě. Ducard mi řekl, že hledali diamanty. Žádné pochopitelně

nenašli. Nařídil jsem jim, aby odešli, protože narušovali způsob živo-

ta Zinnů.“

„Jakým způsobem?“

„Nutili je, aby pro ně pracovali, a terorizovali je. Využívali při

tom leopardích mužů.“

„Toho se Batoun dopustil už dřív a je to také jeden z důvodů,

proč ho hledám.“

„Jaké jsou další důvody?“

„Je to zloděj, lupič a pašerák diamantů z našeho území. Batoun

je velice nebezpečný lotr. Ducard byl slušnější, ale z nějakého důvo-

du byl pod Batounovým vlivem. Po té dvojici pátráme už delší dobu,

– 114 –

ale nedařilo se nám. Nedávno se k nám donesla pověst, podle které

oba zamířili k Jumu, takže jsme to zkusili.“

„Zdá se, že toho o nich víte dost. Jaké byl Ducard národnosti?“

„To je těžší otázka, než tušíte. Mohl být i Brit. Narodil se v

Kapském Městě. Jeho otec byl Holanďan a matka Angličanka, takže

byl nejspíše Jihoafričan. V mládí ho uvěznili za nezákonný obchod s

diamanty. Po propuštění se toulal po celé Africe. Byl to docela chyt-

rý chlapík. Hovořil mnoha jazyky a ovládal také celou spoustu do-

morodých dialektů.“

„A co Batoun?“

„Ten? Podle mne žádnou národnost nemá. Rozhodně ne oficiál-

ně. Jeho otec pocházel odněkud ze Skandinávie, po jistou dobu slou-

žil ve francouzské cizinecké legii, ale pak zběhl a zmizel. Jeho matka

byla Arabka. Sám Batoun se narodil v alžírském Kasbahu. Od dětství

se živil krádežemi a podezřelou činností. S Ducardem se seznámil v

mezinárodním pásmu v Tangeru, kam oba uprchli, aby unikli zatčení.

Naši pozornost si oba vysloužili tím, že se zapletli do domorodých

nepokojů v Leopoldsville. Tihle dva by dělali potíže kdekoli ve svě-

tě, monsieur.“

„To věřím,“ odpověděl Biggles. „U jezera se chovali jako místní

králové a kati. Jejich leopardí muži mají na svědomí tři vraždy a dva

pokusy o vraždu. Proto mě sem vyslali.“

„Co hodláte dělat dál?“

„Pohřbíme tohoto muže, kterého jsme našli, když jsme letecky

ověřovali, zda banda odešla. Pak vyrazíme domů. A vy?“

„Najdu Batouna a zatknu ho.“

„Než Ducard zemřel, řekl nám, že se sem Batoun hodlá vrátit se

silnější skupinou domorodců. Byl přesvědčen, že tady diamanty pře-

ce jen najde.“

„Tvrdil jste přece, že nic nenašli.“

„To mi pověděl Ducard, a nemám důvod o tom pochybovat.

Podle mého názoru bylo hledání diamantů v okolí jezera pošetilost.

Vy máte s sebou pár lidí, takže byste mohli Ducarda pohřbít.“

„Ano, to uděláme.“

„Dobrá. Můžeme tedy startovat.“

„Ještě než odletíte, byl byste tak laskav a objasnil mi, co se u je-

– 115 –

zera odehrálo? Budu o tom muset podat hlášení.“

„S radostí,“ řekl Biggles, zapálil si cigaretu a pak belgickému

důstojníkovi vyprávěl všechno, k čemu došlo od jejich příletu k jeze-

ru, včetně ohavných vražd v koloniální stanici, které byly důvodem

jejich vyšetřování.

„Merci, monsieur. Přesně to jsem potřeboval vědět,“ poděkoval

důstojník. „Velice jste mi pomohl. Bylo mi potěšením se s vámi se-

tkat.“

„Také vy jste mi pomohl,“ kývl Biggles. „Díky. My tady skonči-

li, takže vyrážíme domů. Přeji vám hodně zdaru.“

„Pozor!“ zvolal náhle výstražně Ginger a ukázal k pralesu, na

jehož okraji se z ničeho nic zahemžili černí statní muži ozbrojení

oštěpy. „Tihle ještě neskončili!“

„Podívejme. Batoun se vrátil rychle,“ zavrčel Biggles.

„Vypadá to, že s nimi budeme muset bojovat,“ prohlásil Belgi-

čan. Vyštěkl rozkaz na své muže, kteří se bleskem rozvinuli do bojo-

vé linie, aby odrazili útok.

Biggles rychle přejel pohledem po okraji lesa. „Tohle nemůžete

odrazit,“ řekl chraptivě. „Kdyby jich byla polovina, bylo by jich

moc. Pokud tu zůstaneme, vybijí nás všechny. Ten pekelný šaman je

mezi nimi také.“

„Nemáme jinou možnost, než bojovat,“ řekl Belgičan pochmur-

ně a vytáhl z pouzdra revolver.

„Ale máme,“ řekl Biggles.

„Jakou?“

„Můžeme vzít do zaječích.“

„Jak? A kam?“

„Zapomněl jste,“ řekl vyčítavě Biggles a ukázal na letadlo. „Měl

byste říci svým lidem, aby si nastoupili. Pro začátek se stáhneme na

jezero, abychom si ujasnili situaci. Pokud dojdeme k závěru, že je

jich na nás moc, přesuneme se na koloniální stanici.“

„Napřed s nimi promluvím.“

„Řečmi nic nezmůžete. Podívejte se na ně! Dokážou bojovat ja-

ko šílenci. Jestliže to chceme přežít, měli bychom se hnout. Nechci

přijít o letadlo ani o krk.“

Z pralesa vybíhali další domorodci, a někteří již pronikli až na

– 116 –

břeh jezera. Jeden předběhl ostatní a vrhl oštěp k letadlu.

„Ano, bude lepší, když půjdeme,“ souhlasil Belgičan. „Na břehu

je nezastavíme.“

Skupina se rychle stáhla k letadlu. Prchali a jen díky tomu, že

stroj stál blízko, doběhli k němu včas. Důstojník dohlédl na své mu-

že, zda jsou v kabině všichni, a pak nastoupil sám. Biggles s Ginge-

rem několikrát vypálili z revolverů, aby zpomalili postup černošské

gardy, a zmizeli v kabině na poslední chvíli. Moc času jim opravdu

nezbývalo. Motory poslušně naskočily a letoun vyrazil po hladině. Z

trupu už trčel jeden oštěp a z ocasu druhý.

Biggles nehodlal přemístit stroj daleko. Po zhruba třech stech

yardech rozjezdu vypnul motory a nechal letadlo volně klouzat po

klidné hladině.

„Do vody se neodváží,“ řekl Gingerovi. „Někteří z černých tady

byli dostatečně dlouho, aby věděli o krokodýlech. Půjdu dozadu a

promluvím si s kapitánem Bourgonem. Vypadá to, že si napíchl na

vidličku větší sousto, než dokáže spolknout.“

„A my ne, když už o tom mluvíš?“ odvětil Ginger mrzutě.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

TĚŽKÉ ROZHODOVÁNÍ

Biggles našel kapitána Bourgona v kabině, odkud sledoval ok-

nem hrozivý dav čtyřicet nebo padesát mužů, kteří se shromáždili na

břehu. Všichni se děsivě šklebili a mávali oštěpy.

„Tak co si o nich myslíte teď?“ zeptal se Biggles.

„Nechápu, proč se tak chovají.“

„Jsou to lidé z Konga?“

„Nepochybně.“

„To znamená, že neoprávněně vtrhli na britské území.“

„Pro domorodce hranice nic neznamenají.“

„Vím jací jsou.“

„Nešli by tak daleko od svých vesnic, kdyby je k tomu nepřimě-

lo něco vážného.“

„Vážného?“ ušklíbl se Biggles. „Hrozba smrti je velmi vážná

věc. Přiměl je k tomu ten tančící chlapík!“

– 117 –

Biggles ukázal na nevelkého muže, oděného v leopardí kůži,

který křepčil před domorodci.

„Myslíte šamana?“

„Jistě.“

„Znám ho. Ten by ale k jezeru sám od sebe nepřišel, protože tu

nemá co získat. Pracuje pro Batouna.“

„Ano a podává skvělé výkony při zastrašování lidí. Měl jsem tu

čest poznat jeho práci.“

„Druhého darebáka ale nikde nevidím,“ řekl kapitán.

„Podle mne se schovává někde mezi stromy. Má asi strach, aby

neschytal nějakou tu kulku. Zastřelil Ducarda, utekl a teď se sem

vrátil s posilami.“

„Ale proč?“

„Aby nás odsud vyhnal. Nechtěl odejít. Už jsem vám řekl o jeho

víře, že tu leží diamantové pole. Když říkám nás, myslím tím mne a

mé muže. O vás nevěděl, dokud se sem nevrátil a neuviděl vás. Ne-

mohl tušit, že sledujete jeho stopu. Měli jste, mimochodem, velké

štěstí, že jste na ně nenarazili někde v pralese. Je jich tolik, že by

svými oštěpy do každého z vás nadělali spoustu dírek a pak by vás

rozsekali na kousky.“

„Asi ano, to bylo štěstí,“ řekl Bourgon a sklonil hlavu. „Teď zas

mám hromskou smůlu. Když jsem ho konečně objevil, nemohu ho

zatknout.“

„Byl byste pěkný blázen, kdybyste se o to pokoušel,“ prohlásil

Biggles. „Co chcete dělat, monsieur?’

„Navrhněte mi něco!“ ušklíbl se Belgičan. „Teď mi bude milá

každá rada.“

„Kdybych se měl doslova držet zákonů, vyzval bych vás, abyste

odvedl své domorodce z britského území,“ zašklebil se Biggles.

„Chápu ovšem, že o takovou radu nestojíte, protože by vás a vaše

muže stála životy.“

„Vyžeňte si je sám a mě zatkněte. Na britském území byste ne-

měl trpět cizí lidi,“ zasmál se Bourgon. „Ale teď vážně. Kdybychom

jednoho nebo dva z nich zastřelili, ostatní by se možná stáhli. Kdyby

to ale bylo jen trochu možné, rád bych se vyhnul prolévání krve.“

„Samozřejmě. Obávám se však, jak se dokážete bez boje a střel-

– 118 –

by vrátit zpátky na svou základnu do Konga.“

„Prokletý Batoun! Kdybych ho tu někde zahlédl, neváhal bych

mu prohnat kulku hlavou. Stejně za tím vším stojí jen on.“

„Ví to moc dobře, a proto se drží zpátky. A co zastřelit toho od-

porného kouzelníka? Když domorodci uvidí, že není nezranitelný,

snad ztratí jistotu a vrátí se domů.“

„Tomu bych se raději zatím vyhnul. Vládní pokyny nám dopo-

ručují, abychom se vyhýbali útokům na domorodé duchovní vůdce.

To bych mohl udělat jen v případě nutné sebeobrany.“

„Duchovní vůdce?“ zakvílel Biggles. „Jak chcete, monsieur, ale

já si myslím, že chvíle nutné sebeobrany už dávno nastala. Já se ne-

mám čeho bát, protože mohu odletět, kdykoli budu chtít, ale vy jste v

kaši. Jak se dostanete domů?“

„Nemám tušení. S takovou situací jsem nemohl počítat. Ostatně

jsem vás už o radu žádal, ale vy jste mi nic rozumného neřekl.“

„Dobrá. Nemá smysl dál tady vysedávat. Vaši spoluobčané na

břehu nevypadají, že by chtěli odejít. Mohu tedy něco navrhnout?“

„Ovšem.“

„Přesuneme se na naši stanici a poobědváme tam. Tím poskyt-

neme těm pomatencům na břehu čas na to, aby si uvědomili, co pro-

vádějí. Později, až jim trochu vychladnou hlavy, se sem můžeme

vrátit, a vy se můžete pokusit, promluvit jim do duše.“

„Líbí se mi to,“ řekl Bourgon. „Je to dobrý plán. V dané situaci

bych odsud své lidi bez přestřelky stejně nedostal. Střelba by měla

nepříjemné důsledky.“

„Podle mne se Batoun spoléhá právě na to. Počítá prostě s tím,

že se budete zdráhat uplatnit sílu. On zábrany nemá a v tom má proti

vám velkou výhodu. Dám Gingerovi v pilotní kabině pokyn, aby

zaroloval s letounem ke stanici. Není nutné, abychom vzlétli. Jsme

stejně značně přetíženi, a stroj by se z klidné hladiny možná ani ne-

odlepil.“

Biggles přešel dopředu, vysvětlil Gingerovi situaci, a vrátil se

zpátky. Hluk motorů vzápětí zesílil a letadlo zamířilo rovnou ke sta-

nici.

Následovalo něco, s čím ani Biggles, ani jeho nový belgický

známý nepočítali. Oba předpokládali, že útočníci zůstanou tam, kde

– 119 –

jsou, a že se spokojí s tím, že Bigglese a Belgičany zahnali. Proto je

vyvedlo z míry zjištění, že se muži s oštěpy rozběhli po břehu ve

snaze udržet s letadlem krok. Jejich snaha nepochybně vycházela z

toho, že chtěli překazit posádce vstup na souš.

„Bude to obtížnější, než jsem čekal,“ zamračil se Biggles.

„Co budete dělat?“

„Zrovna o tom přemýšlím.“

„V čem je potíž? Pokud zamíříme na stanici a ti lidé vás tam na-

padnou, budete oprávněn se bránit. Se dvěma vašimi muži, kteří tam

čekají, budeme schopni se udržet.“

„O tom jsem neuvažoval. Nejsme ve velkém nebezpečí. To

vlastně platí i pro vás. Kdyby to bylo nezbytné, mohu vás a vaše vo-

jáky vzít na opačný břeh a vysadit vás tam. Černoši se mezi krokodý-

ly neodváží a než oběhnou jezero, budete pryč.“

„V čem je tedy problém? Ti pomatenci vám mohou ublížit jen

tím, že zapálí stanici. Nevěřím, že by to byla pro Britanii moc velká

pohroma.“

„Obávám se, že jste na něco zapomněl, monsieur capitaine.“

„Na co?“

„Jsou tu ještě další lidé, za jejichž bezpečnost odpovídám. Jde o

kmen Zinnů. Nedokáži vystěhovat všechny. Pokud se ti šílenci na

břehu dostanou do jejich vesnice, pak jsou schopni všechny Zinny

povraždit a chaty spálit. Ne, že by tak záleželo na osadě samotné,

nepochybuji o tom, že by si Zinnové brzy postavili nové chatrče.

Musím však myslet na lidi!“

„Nevím, co vám v té věci poradit.“

„Něco udělat musím. Nemohu nechat Zinny osudu. Nemají

zbraně. Viděl jsem u nich pouze rybářské harpuny a kopí, takže se

nezmůžou ani na pořádnou obranu. Vidím to tak, že se nám nabízejí

pouze dvě možnosti. Můžeme namířit do osady, kam se musíme do-

stat dřív než oni, a vybudovat tam obranné postavení.“

„To by ovšem znamenalo bitvu.“

„Stěží se jí vyhneme. Druhá možnost spočívá v tom, že poradí-

me Zinnům, aby se přesunuli na stanici. Kdybychom byli přinuceni k

boji tam, neměli bychom mít potíže se udržet. Jsou tam dva moji lidé

a máme dostatek zbraní a střeliva, Abychom se po nějaký čas ubráni-

– 120 –

li.“

„Mohou vás ale obléhat dlouho. A co v noci? Za tmy?“

„Je snadné poslat letadlo pro pomoc do Nabuly.“

„Výborně, monsieur. Jsme na vašem území. Rozhodnutí je tedy

na vás. Budu rád, když tu záležitost vyřešíme bez vážnějších ztrát.

Lidé, kteří nám tady dělají potíže, se doma chovají docela dobře.

Jsou snad trochu divocí, ale to je všechno. Myslím si, že bez těch

dvou zlých duchů, Batouna a šamana, by byli i zde schopni vnímat

rozumná slova.“

„Takže čím dřív zastřelíme ty dva lotry, tím lépe,“ řekl Biggles

pochmurně a vrátil se do pilotní kabiny.

„Černí braši nás sledují po břehu,“ oznámil Gingerovi.

„Vždyť je vidím,“ odsekl zrzek. „Co chceš dělat?“

„Poradíme Zinnům, aby se přesunuli na naší stanici. Vybuduje-

me tam obranné postavení, které musíme udržet, dokud tyhle pobláz-

něné idioty nepřejdou vražedné choutky. Kdyby Zinnové zůstali tam,

kde jsou, skončili by nejspíš s podřezanými krky.“

Během rozhovoru usedl Biggles za řízení, obrátil nos letadla k

osadě, kde viděl na hladině kánoe rybařících Zinnů, a přidal plyn.

Motory zabouřily a kýl letounu se nadzvedl. Dotýkal se pak hladiny

tak lehce, že za ním vznikla dlouhá bílá brázda. V jednom okamžiku

se vznesl úplně, neboť před letounem se ve vodě objevil jakýsi

předmět. Ukázalo se, že to je hřbet krokodýla, který zmizel, jak se

nad ním gadfly přehnal ve výšce pouhých tří stop.

„Budeme asi potřebovat Charlieho,“ řekl Biggles. „Možná bude

chvíli trvat, než Zinnové pochopí, co se děje.“

O dvě minuty později se ukázalo, že varovat Zinny nebude těž-

ké. Biggles vyskočil z letadla ještě dřív, než dorazilo ke břehu, a

uháněl mělkou vodou k Zinnům za hlasitého křiku a divokého mává-

ní pažemi. To stačilo k vyvolání všeobecného poplachu. Když pak

mávl rukou směrem, odkud se blížilo nebezpečí, vyvolalo to u černo-

chů děs a panický úprk. Vznikla jiná potíž. Bylo třeba přimět zděšené

domorodce, aby prchali správným směrem. Dědula, vydávající skře-

ky podrážděné opice, však záhy situaci pochopil a hnal soukmenovce

ke stanici. Ginger, který všechno sledoval z pilotní kabiny, za chvíli s

uspokojením zjistil, že všichni obyvatelé osady divoce uhánějí pod

– 121 –

ochranná křídla Algyho a Bertieho.

„Náš životní úspěch,“ vydechl unaveně Biggles, když vstupoval

zpátky do letounu.

Během následujících vteřin se gadfly znovu řítil po jezerní hla-

dině směrem ke stanici, a muži v pilotní kabině brzy zahlédli Algyho

a Bertieho, kteří stáli na břehu a nepochybně si lámali hlavy tím, co

má všechen ten zmatek znamenat. Ze svého stanoviště dosud nemoh-

li blížící se nebezpečí vidět. Ginger si povšiml také Charlieho, jenž,

dosud v obvazech, seděl na prázdném sudu od oleje poblíž verandy.

Když letoun zastavil, Biggles vyskočil a aniž by na něco čekal,

vychrlil: „Uhání sem menší armáda zdivočelých černochů. Běží po

břehu a nic dobrého jim nekouká z očí. Před nimi sem ale doběhnou

Zinnové, kteří se u nás chtějí schovat.“

Obrátil se k Charliemu. „Jak se cítíš? „Jsi schopen chůze?“

„Ano, bwana.“

„Tak jdi Zinnům naproti a řekni jim, že na nás útočí hromada

chlapů z Konga. Nemají pušky, ale jen oštěpy, za to je s nimi ten

šeredný šaman. Sám jsem jim to nedokázal vysvětlit. Pověz jim, ať si

pospíší, budeme se bránit společně. Moc času nemáme.“

„Ano, bwana,“ kývl Charlie a odklusal.

Biggles se vrátil k Algymu a Bertiemu, kteří užasle sledovali,

jak z letounu vyskakují uniformovaní vojáci. Představil belgického

důstojníka a stručně objasnil přátelům situaci.

„Stanici bychom měli udržet, mám však obavy o letoun,“ řekl

pak. „Nemůžeme si dovolit o něj přijít, ale když ho necháme stát na

otevřeném prostoru, mohli by ho poškodit. Do přístřešku se stroj

nevejde, ale i kdybychom ho zaparkovali za něj, nebude v bezpečí.

Ty šílence může napadnout stavení zapálit. Řešení je jen jedno. Ty,

Algy, vyvezeš letadlo na jezero. Stačí, když se zastavíš asi tři sta

yardů od břehu. Sleduj potom, co se tu děje. Pokud by se naše situace

zhoršila nad únosnou mez, odstartuješ do Nabuly pro pomoc. Musíš

nějakou sehnat! Vysvětlíš prostě vládnímu komisaři, co se tady dě-

je.“

„Rozumím.“

„Vezmi si pušku. Kdyby skutečně došlo k boji, nenechávej nás v

tom samotné a střílej. Stále ještě doufám, že k tomu nedojde. Snad

– 122 –

budou ochotni vyslechnout kapitána Bourgona, a může se stát, že je

přesvědčí.“

„Je mi to jasné,“ kývl Algy, vzal si pušku a svižně vykročil k le-

tounu.

„Kam hodláš umístit Zinny, starouši?“ zeptal se Bertie. „Chtělo

by to bunkr, nebo aspoň nějaký zákop.“

„Bunkr?“ vytřeštil oči Biggles. „Hned ho začni stavět, lorde!

Dáme je do přístřešku. Jiná možnost není. Do chaty by se všichni

nevešli. A kdybychom sem vzali jenom ženy a děti, jen by nám tam

překážely.“

„Absolutní pravda.“

Biggles se otočil ke kapitánu Bourgonovi. „Tak tady sídlíme,

monsieur. Vidíte stejně jako já, jak jsme na tom. Lidé, kteří na nás

uspořádali štvanici, spadají pod vaši pravomoc, takže budu jen rád,

když nám pomůžete zadržet je.“

„Rozumím, monsieur. Moji muži zaujmou obranné postavení.

Až sem ti pomatenci dorazí, udělám všechno pro to, abych jim vy-

světlil, do jakého bláznovství se ženou.“

„Děkuji. Snad se vám to podaří.“

„Také bychom se měli připravit,“ ozval se Ginger.

„Nic těžkého. Vezmi si brokovnici a nabij ji. Jen se podívej na

Bertieho, jak je připravený. Já se postarám o to, aby byli Zinnové co

nejdřív schovaní.“

Udýchaní domorodci se právě blížili v široké řadě. V jejich čele

uháněl Charlie a nepřestával je pobízet. Biggles jim vyběhl vstříc a

navedl je do přístřešku. Když byli uvnitř a žádný opožděný Zinn již

nebyl v dohledu, obrátil ustaranou tvář ke Gingerovi.

„Tohle je náramně pěkné rozloučení s jezerem Jumu,“ zavrčel.

„Myslel jsem si, že v tuto dobu už budeme sedět v letadle na cestě

domů. Škoda, ale nic jiného teď nemůžeme dělat. Nemohli jsme tady

nechat napospas osudu ani Zinny, ani Bourgona a jeho muže. Podívej

se! Už se objevují první šílenci. Měli bychom zaujmout postavení.

Bertie, postav se vlevo! Gingere, jdi vpravo ode mne! Držte se blízko

sebe! Charlie, ty si vezmi na starost Zinny. Nedovol, aby mezi nimi

vznikla panika, až se začne střílet. Vezmi si revolver a zastřel každé-

ho, kdo by se pokusil vniknout dovnitř.“

– 123 –

Válečníci z Konga se rychle blížili v neuspořádaném šiku. Ko-

lem jejich nohou vířil prach a nad hlavami se míhaly oštěpy. Jejich

řev a výhružná gesta nebyly příjemné na poslech ani na pohled.

Kapitán Bourgon jim pomalu vyšel vstříc. Biggles na něj křikl,

aby se vrátil, ale jeho slova se minula účinkem.

„Hrom do něj,“ zvolal zrzek. „Jde si pro ránu oštěpem!“

„Snad ví, co dělá,“ řekl Biggles. „Ti lidé ostatně spadají pod je-

ho pravomoc a on je za ně odpovědný i na našem území. Obávám se

ale, že se snaží marně. Pokud budou pod vlivem mstivého čaroděje,

rozumné slovo nic nezmůže.“

Kapitán Bourgon se postavil čelem k divokému houfu a rozkro-

čil se. Zvedl ruku. V pouzdře na boku se mu houpal revolver, ale

jinou zbraň neměl.

Několik prvních černochů zaváhalo, ale po ostrém zaječení ša-

mana vyrazili dál. Z davu vyletěl první oštěp, ale dopadl na zem da-

leko před cílem. Kapitán Bourgon konečně uznal, že zbytečně ha-

zarduje se životem, a začal couvat zpátky ke stanici.

„Zabijí ho,“ zachraptěl Biggles. „Vezmi si tuhle pušku, Gingere,

a podej mi brokovnici!“

Sevřel zbraň v ruce a vyběhl ke kapitánovi. Když se dostal na

jeho úroveň, namířil a pokropil nepřátelské řady výstřely z obou

hlavní. Vzdálenost byla příliš velká na to, aby broky mohly někoho

zabít, ale podle výkřiků z davu mnozí z černých bojovníků nevítali

setkání s broky s nadšením. Útočníci zaváhali, což Bigglesovi a Bel-

gičanovi umožnilo stáhnout se zpět.

„Udělal jste, co se dalo,“ řekl Biggles. „Víc riskovat už byste

neměl.“

„Aspoň mám jasno, že za to může šaman,“ řekl Bourgon. „Měl

jste pravdu. Budu ho muset zastřelit. Zahlédl jste někde toho darebá-

ka Batouna?“

„Ne. Díval jsem se po něm, ale nikde se neobjevil. Jestliže ho

najdu, zastřelím ho sám! Už kvůli Ducardovi.“

Kapitán Bourgon si vzal od jednoho ze svých mužů pušku. Zve-

dl ji a otočil se směrem ke kouzelníkovi, který divoce křepčil něja-

kých sedmdesát yardů od nich. Útočníky však prvé dva výstřely za-

razily, šamanova gesta nezabírala. Tak uplynuly asi dvě minuty. Pak

– 124 –

dostal kapitán příležitost. Kouzelník přerušil tanec a zahleděl se ke

stanici. Vzápětí třeskl výstřel, šaman sebou trhl, klesl do prachu jako

zasažený bleskem a zůstal nehnutě ležet. Bourgon mlčky předal puš-

ku muži, od něhož si ji předtím vzal. Pak dal svým mužům rozkaz

střílet útočníkům těsně nad hlavy.

Zazněla docela obstojná salva.

Nepříjemný svist kulek vzal bojovníkům odvahu. Rozprchli se

do stran, někteří využívali k úkrytu keře, stromy, termitiště, prostě

vše, co jim mohlo v okolí poskytnout ochranu. Dva černí obětavci se

sklonili k šamanovu tělu a odvlekli ho za křovisko.

Potom se rozhostilo ticho, které po předchozí vřavě zapůsobilo

až neskutečně. Po chvíli ho přerušil výstřel, jenž zazněl od letadla.

„Zajímalo by mě, po kom Algy vystřelil,“ řekl Biggles a otočil

hlavu k letadlu.

Ticho pokračovalo.

„Co myslíte, že dělají?“ zeptal se konečně Biggles Bourgona.

„Co? Pravděpodobně chystají další útok,“ odpověděl kapitán.

„Je také možné, že křísí šamana, ale nemají naději! Jsem jist, že jsem

zasáhl přesně.“

KAPITOLA PATNÁCTÁ

BATOUNŮV KONEC

Nevyhlášené příměří již trvalo půl hodiny.

Poté, co útočníci odtáhli šamanovo tělo za křoví, nepohybovalo

se na jejich straně téměř nic, a kdyby čas od času nevystrčil některý

ze zvědavějších černochů hlavu, dalo by se předpokládat, že tlupa

odtáhla. V dálce se vznesl nad obzor oblak černého dýmu, což zna-

menalo, že došlo k tomu, co Biggles včas předvídal. Udatní bojovníci

z Konga zapálili chatrče Zinnů.

Ginger se podíval na hodinky. „Když chtějí zaútočit, proč s tím

nezačnou?“ zamumlal podrážděně. „Na co čekají?“

„Možná, že ti zloduši čekají na tmu, aby mohli zaútočit v noci,“

napadlo Bertieho, který si leštil monokl. „I když to jsou hlupáci, vě-

dí, co by je čekalo, kdyby nás napadli za denního světla.“

„U těchto mužů není boj v noci obvyklý,“ řekl kapitán Bourgon.

– 125 –

„Jsou vyzbrojeni pouze oštěpy, takže potřebují vidět na cíl, na který

hází. Pravděpodobnější je, že mají válečnou poradu. Rokují o tom, z

jaké strany bude lepší zaútočit. Dobře vědí, že jsme uvnitř stavení a

nemůžeme jim uniknout. Nedivil by se, kdyby se rozhodli, že nás

vyhladoví. Před puškami mají respekt a čas pro ně neznamená vůbec

nic.“

„Nejsou přece takoví blázni, aby čekali, že je půjdeme hledat,“

řekl Biggles.

„Ne. Spíš přemýšlejí, jak dlouho můžeme vydržet obléhání.“

„Jídla máme dost,“ prohlásil Ginger.

„Brzy budeme mít po zásobách,“ smutně se zasmál Biggles.

„Musíme přece živit i Zinny a vzpomeň si, co dokázal spořádat dědu-

la. Ale i když dáme každému z nich skromnou porci jídla, už zítra

nebude nikdo z nás obědvat.“

„Hrome! Na Zinny jsem zapomněl,“ přiznal Ginger.

„Můžeš si přisadit na to, že oni na ně nezapomněli. Rozhodně na

ně nezapomněl Batoun, pod jehož velením je celý tenhle útok. Pokud

se mu podaří udržet nás tady, nikdo a nic mu nezabrání v dalším hle-

dání diamantů. Ty způsobily jeho roztržku s Ducardem, který už toho

měl dost a chtěl odsud odejít. Batoun chtěl zůstat. Pohádali se a

skončilo to sprostou vraždou.“

„Vy jste tu nějaké diamanty viděli?“ zeptal se kapitán.

„Ani jeden. V tomhle kraji bych je nikdy nehledal. Nikde tady

není ani náznak štěrku, jenž bývá průvodním jevem na diamantových

polích. Kdyby tu místo červené hlíny byl namodralý jíl, bylo by to

něco jiného. Batoun má nejspíš s těžbou diamantů menší zkušenosti

než já, jinak by tu neztrácel čas. A já se dostal na diamantové pole

jen jednou na dvě hodiny. Ducard byl naproti tomu odborník a věděl

své. Poté, co prozkoumal půdu v okolí, bylo mu jasné, že se dostal do

slepé uličky.“

Biggles domluvil a rozhostilo se ticho.

Uplynula další hodina.

„Vypadá to na obléhání nebo na noční útok,“ ozval se Biggles.

„Chudáček starouš Algy,“ napadlo Bertieho. „Mám strach, aby

se nám v té sluneční výhni mezi hrochy a krokodýly neupekl.“

„Jestli to bude trvat ještě chvíli, bude muset odletět do Nabuly a

– 126 –

oznámit tam, jak na tom jsme,“ řekl Biggles.

„Jak mu to ale chceš připomenout, starouši?“ namítl Bertie. „Ty

zubaté potvory ti nedovolí k němu doplavat, a kdyby zaroloval s le-

tadlem blíž, černoši nám z něj oštěpy udělají jehelníček, jestli chápeš,

co tím myslím.“

„Když pořádně zakřičím, uslyší to. Nad hladinou se zvuk nese

daleko, a motory neběží. Uznávám ale, že jsem měl pomyslet i na

tuhle možnost, Vůbec jsem s ničím takovým nepočítal.“

„Kdybychom teď zahájili palbu ze všech hlavní, mohli bychom

je zahnat,“ navrhl Ginger. „Když nepočítám Algyho, střílelo by deset

pušek. Schovávají se jen za křovím, a to kulky nezastaví.“

„Nemůžeme si dovolit plýtvat střelivem palbou naslepo,“ zamítl

návrh Biggles.

Také kapitán Bourgon zavrtěl hlavou. „Musíme se, pokud to pů-

jde, vyhýbat ztrátám na životech. Umíte si představit nepokoje, které

by vznikly v Kongu, kdybychom tady zastřelili několik domorodců?

Největší bouřku by spustili lidé, kteří teď sedí doma na zadku a ani si

nedokáží představit, v jaké jsme situaci. Lidé, kteří nikdy neprošli

nebezpečím, budou hlasitě vykřikovat, že my jsme špatní, že jsme ti

největší zlosynové, kteří pro nic za nic vraždí chudáky bezbranné

černoušky.“

„Máte bohužel pravdu,“ odpověděl mrzutě Biggles. „Stejně tak

ale nestojím o to, aby se sem několik těch vrahounů připlížilo v noci.

To je řemeslo, v němž jsou právě leopardí muži odborníci a mistři.

Bylo by pro ně hračkou několik lidí propíchnout a závěrem zapálit

přístřešek. Rákos, ze kterého je postaven, by hořel jako pochodeň.

Kdyby je to napadlo, dostali by nás do pěkné bryndy. Zinnové by

propadli panice, poletovali by tu jako šílenci a my bychom nemohli

střílet z obavy, že zasáhneme vlastní lidi.“

„Tak už proboha něco udělejme,“ naléhal Ginger. „Tohle ne-

možné vysedávání mi hrozně leze na nervy.“

„Dojdu zavolat na Algyho, aby zaletěl do Nabuly pro pomoc,“

řekl Biggles a vstal. „Ať má také Koloniální úřad nějakou odpověd-

nost.“

„Není mi moc jasné, jak nám mohou pomoci z Nabuly,“ řekl

Ginger. „Je to strašně daleko, a když vypraví jednotku, potrvá jí celé

– 127 –

dny, než sem dorazí.“

„Algy sem může pár vojáků dopravit letecky. Může přivézt tře-

ba i kulomet, kdyby mu ho ovšem dali. Jdu mu říci, aby už letěl pro

pokyny.“

„Dávej si pozor. Budou tě sledovat ti venku.“

„Kdyby něco zkusili, kryjte mě palbou.“

„Okay.“

Biggles došel na břeh jezera. Několik bojovníků opustilo úkryty,

ale pak všichni zaváhali a nakonec zůstali stát na místě. Biggles při-

ložil dlaně k ústům a vykřikl: „Slyšíš mě?“

„Jo,“ ozvalo se z jezera. Algy stál vzpřímen v kokpitu.

„Poletíš do Nabuly! Vysvětli komisaři, jak jsme na tom, a zeptej

se ho, co máme dělat. Mohl bys dovézt posily.“

Algy zamával na znamení, že rozumí a posadil se k řízení.

Biggles soustředěně pozoroval nepřátelské pozice a pomalu se

vracel do stavení.

Motory letounu zabouřily. Oči všech obležených na stanici se k

němu upřely, když se rozběhl po hladině. Letadlo se vyhouplo do

vzduchu téměř okamžitě, díky malé váze, kterou neslo. Po obratu

zamířilo k jihu.

Burácení motorů tichlo, a pomalu se ztrácelo v dálce.

„Myslím si, že jsme udělali správně,“ řekl Biggles. „Letadlo

nám tu stejně nebylo k ničemu a Algyho jsme tam nemohli nechat

dřepět do nekonečna. Mám hned lepší pocit, když na to nemusím

myslet.“

„Poslouchejte!“ řekl Ginger a zvedl hlavu. „Zní to, jako by se le-

toun vracel. Algy ti ten lepší pocit hned kazí.“

„Máš pravdu,“ řekl Biggles a svraštil čelo. „Patrně má nějaké

potíže.“

Jistotu získali během necelé minuty. Hluk motorů se přiblížil a

vzápětí se v dohledu objevilo letadlo. Letělo nízko, zakroužilo, při-

stálo a zarolovalo do původního postavení, snad jen trochu blíž ke

břehu. Motory ztichly.

„Nerozumím,“ prohlásil Ginger.

„Zvuk motorů mi připadal absolutně normální,“ řekl Bertie.

Algy se vztyčil v kokpitu. Naléhavě zamával směrem ke stanici.

– 128 –

„Chce nám vysvětlit, proč se vrátil,“ ozval se Biggles. „Půjdu si

ho vyslechnout.“

Znovu zamířil k vodě. „Co se stalo?“ zaječel.

„Koukni se…“ vykřikl Algy, ale dál se nedostal, protože právě v

té chvíli se ze svých úkrytů naráz zvedli černí bojovníci a v dlouhé

linii vyrazili ke stanici. Strašlivě přitom řvali, a řev z desítek hrdel

přehlušil Algyho hlas. Mávali oštěpy a dupali do země, až se vířil

prach.

Algy, který si uvědomil, že ho Biggles nemůže slyšet, začal ně-

co signalizovat pažemi, ale Biggles tomu nerozuměl, mohlo to zna-

menat v podstatě cokoli. Stejně však neměl jinou možnost, než prch-

nout zpátky do chaty.

„Museli si domyslet, že na ně chystáme nějaký trik,“ vydechl,

když se zastavil uvnitř.

„Jemináčku, pánové, vypadá to šeredně,“ prohlásil Bertie, když

se černoši blížili za neustálého podupávání a zpěvu jakési bojové

písně. „Kapitáne je mi líto, ale obávám se, že nenechám svou zbraň

zahálet.“

„Je to tak,“ řekl trpce kapitán. „Takže nakonec k tomu střílení

přece jen dojde.“

„Měli bychom jim ještě dát příležitost, aby si to rozmysleli,“ za-

vrčel Biggles. „Dvě dávky broků mezi ně a salva těsně nad hlavy by

je mohla přesvědčit.“

„Jenže dříve, než zazněl rozkaz k palbě, došlo k prapodivnému

jevu. Dupající a řvoucí bojovníci se zastavili jako jeden muž a jejich

válečný chorál utichl, jako když někdo vypne rozhlasový přijímač.

Všichni upřeli zraky k jedinému bodu na obzoru.

„Vzadu vidím Batouna,“ řekl ostře Ginger. „Ustupuje. Ano, je to

on a utíká!“

„Už toho hnusného šakala taky vidím,“ vyštěkl Biggles. „Podej

mi pušku, Bertie!“

Bertie mu podal kulovnici. Biggles ji opřel do ramene a zamířil.

Hned nato třeskl výstřel, Batoun se zapotácel a upadl.

„Moc dobrá rána, starouši,“ kývl spokojeně Bertie. „Myslím, že

nám ten skunk už dá pokoj!“

Bojový útvar černochů se rázem rozpadl. Sevřená útočná linie se

– 129 –

roztříštila v prchající jedince, kteří se neustále ohlíželi přes rameno.

Motory letadla naskočily a gadfly roloval ke břehu.

„Co se to proboha děje?“ vykřikl nechápavě Biggles. „Ten Algy

se snad zbláznil!“

Letoun se blížil.

Objevil se Charlie a s úsměvem od ucha k uchu sděloval: „Bwa-

na jde! Slyšíte, bwana?“

„Bwana? Jaký bwana?“

„Přece my, bwana! My, vojáci!“

Další vysvětlování už bylo zbytečné, protože za rohem chaty se

vynořil britský uniformovaný důstojník v čele jednotky Královských

afrických střelců. Jeho muži postupovali za ním v dvojstupu a měli v

rukou pušky připravené ke střelbě. Za nimi těžce poklusávalo asi

dvacet nosičů.

„Co se tu k čertu děje?“ vyhrkl důstojník.

„To vám milerád vysvětlím,“ odpověděl radostně Biggles, který

si až nyní uvědomil, že Algy se s letadlem vrátil proto, že z něj viděl

blížící se jednotku.

„Kdo jsou všichni ti černoši, které jsem viděl utíkat?“ zeptal se

důstojník.

„Nájezdníci z Konga.“

„Nic mi nehlásili o útoku z druhé strany hranice.“

„Neměl jsem čas, vám to sdělit a chyběla mi i vaše adresa, pane

poručíku,“ usmál se Biggles.

Důstojník se zahleděl na kapitána Bourgona. Jeho uniforma ho

zřejmě zarazila, protože se ostře zeptal: „Co tady děláte vy? Je vám

známo, kde jste?“

„Dejte mi chvíli času a všechno vám vysvětlím,“ ujal se slova

Biggles místo Belgičana. Jmenuji se…“

„Ano, vím o vás, inspektore Bigglesworthe. Komisař v Nabule

ví o vašem příletu. Dostal vzkaz z Londýna.“

„Tohle jsou moji spolupracovníci a přátelé,“ pokračoval Biggles

a všechny představil.

„Mě ale nejvíc zajímá tento muž,“ ukázal důstojník na kapitána.

„To je kapitán Bourgon,“ řekl Biggles. „Dostal se k jezeru Ju-

mu, když sledoval dva zločince, kteří působili potíže také nám. Ve

– 130 –

chvíli, kdy jsme spolu jednali, nás napadli vzbouření černoši z Kon-

ga. Spojili jsme síly, abychom odrazili útok.“

„Jsem poručík Lomax,“ řekl nově příchozí, a oba důstojníci se

pozdravili. „Kde jsou ti dva, co vyvolávali problémy?“

„Nehledejte je,“ odpověděl Biggles. „Oba jsou mrtví.“

„Máte nějaké ztráty?“

„Ne, pokud nepočítám seržanta Abdullaha I’Moba, kterého jsme

zde našli mrtvého hned po našem příletu. Kdybyste sem však nedo-

razili včas, obávám se, že by došlo ke značným ztrátám na obou stra-

nách. Vypadalo to velmi zle, útočili na nás.“

„Slyšel jsem křik. Jak jsem řekl, dostali jsme váš vzkaz a velitel

mi nařídil okamžitě vyrazit k jezeru Jumu pro případ, že budete po-

třebovat pomoc. Kus cesty jsme urazili nákladními auty. Co je se

Zinny?“

„Jsou v pořádku. Schovali jsme je v přístřešku. Mám obavu, že

přišli o vesnici. Viděli jsme kouř. Útočníci ji zapálili.“

„Ano. Kouř jsme viděli také. Měl jsem strach, že vychází z naší

stanice, a že přijdeme pozdě. Přimělo nás to zrychlit krok.“

„Jsme vám za to zavázáni. Začínalo tu být vážně horko. Půjde-

me dovnitř, napijeme se a dozvíte se všechno.“

Zrzek se ujal obsluhování a na stole se objevily pohárky a jídlo.

Biggles vyprávěl poručíkovi o všem, k čemu tady došlo od je-

jich příletu, vynechal pouze své zjištění, že země pod jejich nohama

je samý bauxit. „Docela jsme si užili,“ zakončil svou řeč.

„Takže vraždící leopardí muži, a žádné lidožravé šelmy,“ zahu-

čel zamyšleně poručík Lomax. „Také nás to napadlo. Podobné přípa-

dy tu již byly. Jak hodláte pokračovat?“

„Není v čem, poručíku. Úkol jsme splnili, takže vám to tady

mohu předat a vrátit se domů. Předpokládám, že kapitán Bourgon

udělá totéž. Dnes je ale už na start pozdě, takže, když vám to nebude

vadit, zůstaneme ještě přes noc a odletíme časně zrána. Zprávu o

výsledku našeho zásahu pošlu do Nabuly z Londýna.“

„V pořádku. Mohu také poskytnout kapitánu Bourgonovi ozbro-

jený doprovod pro případ, že by se tu někde ještě potulovali nějací ti

vetřelci. Vyšlu seržanta, aby zjistil, co se děje venku.“

Seržant se vrátil s hlášením po necelé půl hodině. Zjistil, že všu-

– 131 –

de vládne klid, a vetřelci zmizeli. Tělo domorodého kouzelníka však

nebylo k nalezení, jeho soukmenovci ho zřejmě odnesli nebo ukryli.

Mrtvé tělo Batouna vojáci našli. Biggles mířil dobře. Tělo však bylo

zohaveno bodnými ranami oštěpů. Dalo se z toho usoudit, že černí

bojovníci chovali k Batounovi hlubokou nenávist, která se projevila

ihned, když pominul vliv šamana.

„Měl bych mrtvého vidět,“ prohlásil Bourgon. „Osobní svědec-

tví patří k mým povinnostem.“

Zvedli se a vyšli na pahorek, kde míšenec skončil.

„I kdybyste ho nezasáhl, zabili by ho,“ řekl Bourgon Bigglesovi,

když se nad mrtvým zastavili. „Nebýt kouzelníka, sám Batoun by si s

černochy nikdy neporadil. Byla veliká smůla, že se ti dva lotři vůbec

sešli.“

Poručík přikázal čtyřem mužům, aby Batouna pohřbili.

„Ducardovo tělo leží v jeho původním táboře na opačném konci

jezera, poručíku. Pokud tam ještě je, mohli byste se postarat o to, aby

byl pohřben?“ požádal Biggles.

„Je důvod, aby tam už neležel?“

„Právě jste viděl, co nájezdníci udělali s Batounem,“ ušklíbl se

Biggles. „Kolem mrtvého Ducarda vede jejich cesta domů. A i kdyby

nechali mrtvého na pokoji, jezero se hemží krokodýly.“

„Rozumím. Pošlu tam několik mužů. Zítra odvedu všechny na

pomoc Zinnům se stavbou nové osady, pravděpodobně blíže stanice.

Zatím mohou zůstat na stanici.“

V záři zapadajícího slunce se vrátili.

Příběh tím téměř skončil. O čtyři dny později stál už gadfly po

klidné zpáteční cestě v hangáru. Následujícího rána seděl Biggles ve

své pracovně a sepisoval oficiální zprávu pro Raymonda.

„Jak ohlásíš nález bauxitu, když už víme, že jde o něj, a že ho

tam leží tisíce tun?“ zajímal se Ginger.

Biggles dal získaný kov laboratorně otestovat při zpáteční cestě

v Marseilles a výrok odborníků byl jednoznačný.

„Nezmíním se o něm,“ odpověděl.

Ostatní se zatvářili ohromeně.

„To myslíš vážně?“ zeptal se Algy.

„Ano. Rozhodně ne hned.“

– 132 –

„Čekají tam přece tisíce tun hliníku na vytěžení!“

„Spíš desítky tisíc tun. Právě v tom je problém.“

„Co ti vadí?“

Biggles se tiše usmál. „Uvědomuješ si vůbec, jakou cenu by měl

náš poznatek? Zvláště pro některé lidi?“

„Určitě velkou, ale pro nás žádnou!“ vložil se do hovoru Ginger.

„Přece tam nepojedeme, a nezačneme těžit!“

„To by mě skutečně ani nenapadlo,“ ušklíbl se Biggles. „Jednou

ale budu starý, už to není tak daleko, a pak bude příjemné mít něco v

záloze.“

„To myslíš vážně? Nerozumím ti. Dříve nebo později to stejně

někdo objeví.“

„Možná ano. Když ale budu mít těžební povolení v oblasti jeze-

ra Jumu já, nikdo se toho nebude moci dotknout. Pokud tam někdo

bude chtít těžit, musí si ode mne koupit povolení, nebo mi bude platit

za každou vytěženou tunu hliníku. To znamená, že takové povolení

bude mít obrovskou cenu.“

„Vážně chceš požádat o povolení, starouši?“ vyhrkl Bertie.

„A proč ne?“

„Protože to nejde,“ řekl rozhodně Algy. „Ani to nezkoušej!“

„Podívejme se,“ usmál se Biggles. „Pročpak?“

„Protože by ses dověděl, žes ten objev učinil při plnění svých

služebních povinností, za které tě platí naše vláda!“

„Mýlíš se. Bauxit nemá nic společného s úkolem, pro který nás

do Afriky poslali. A kromě toho, když se rozhodnu, nic mi přece

nebrání téhle práce nechat. Další možnost je, že pověřím nějakou

důvěryhodnou osobu, říká se jí zplnomocněný zástupce, která by

povolení získala za mne a později ho na mne převedla.“

„Jemináčku, starouši, to mě tedy podrž!“ vyhrkl Bertie, v jehož

tváři se objevil podezíravý výraz. „To je poprvé, co u tebe vidím

zájem o peníze. Jsi si jistý, že je to ten pravý důvod, proč si necháváš

tuhle věc pro sebe?“

„Ne.“ Bigglesův úsměv se ještě rozšířil. „Rozhodně si tím jistý

nejsem. Přesněji řečeno to není celý důvod.“

„Tak se konečně vymáčkni,“ naléhal zrzek. „Co se nám to sna-

žíš naznačit?“

– 133 –

Biggles zvážněl. „Vyslali nás do Afriky, abychom pomohli Zin-

nům. Dědula si mě získal a ti ostatní také. Nikdy nikomu neublížili.

Jen nerad bych si teď vzal na svědomí, že jsme je poškodili.“

„Poškodili? Jak to myslíš?“

„Umíte si představit, co by se u jezera dělo, kdyby se některá z

velkých důlních společností dozvěděla to, co víme my? U jezera Ju-

mu by se objevila armáda dělníků a inženýrů. Celá oblast kolem je-

zera by se stala říší továren a komínů vířících červený prach. Země

by byla rozervána do největších hlubin. Ve dne v noci by tam racho-

tily stroje a jeřáby. Objevila by se tam železnice. Dnešní kalné jezero

by bylo znečištěno. Vyhynuly by v něm krokodýli, ryby i hroši. Svět

Zinnů by se zhroutil. Už by nemohli žít poklidným mírumilovným

způsobem daleko od hrůz civilizace, jako je vodíková puma, záplavy

automobilů a podobné lahůdky. Průmysl by je od Jumu vypudil, ne-

bo, což by pro ně asi bylo ještě horší, by z nich udělal otroky, kteří

by kopali ze země materiál, jehož použití by ani nebyli schopni po-

chopit. Proč bych jim měl přivolat tak bídný konec právě já? Tvrdím,

že bychom je měli nechat spokojeně žít a v klidu rybařit.“

Ostatní na něj tiše hleděli.

„Máš ve všem pravdu, starouši!“ ozval se konečně Bertie. „Až

mě zamrazilo, jaký jsi vizionář. Jsem s tebou naprosto zajedno.“

„Ano, je to tak,“ přikývl Algy.

„Já také souhlasím,“ řekl Ginger. „Takže o to povolení žádat

nebudeš!“

„To jsi mi velmi špatně rozuměl. Budu o ně žádat! Když získám

to povolení já, nikdo jiný nesmí v okolí jezera Jumu kopnout do ze-

mě, pokud mě o to nepožádá. A když mě někdo požádá, nedovolím

mu to. Proč si myslíš, že jsem o bauxitu neřekl ani slovo Bourgonovi

ani poručíku Lomaxovi z Nabuly? Držel jsem věc v tajnosti, abych si

to celé mohl v klidu rozmyslet.“

„Jsi všemi mastmi mazaný starý lišák,“ řekl Bertie, potlačující

smích.

„Pořád mi vrtalo hlavou, proč ty tajnosti,“ zamumlal Algy.

„Takže je ti jasno. Zdálo se mi prostě, že je škoda narušovat

Zinnům život jen kvůli nějakému pokusu, k němuž jsem se přimotal

ve škole a náhodou jsem si ho zapamatoval. Kdybych tehdy na hodi-

– 134 –

ně chyběl, o bauxitu bych nevěděl. Takže nikomu o hliníku ani slo-

vo! To, co jsem tu řekl, zůstane jenom mezi námi. Je to jasné?“

„Jasné. Nedozví se to ani Raymond?“

„Ve zprávě jsem o tom nenapsal ani slovo. Proč bych měl? Do

průzkumu nerostných ložisek Raymondovi nic není. Možná mu o

tom povím později, až získám těžební povolení.“

„A napadlo tě, že se zeptá, co tam Ducard s Batounem hledali?“

„Co ti dva hledali?“ rozesmál se Biggles. „To mu samozřejmě

řeknu. Dozví se celou pravdu. Hledali diamanty. Což nám to Ducard

neřekl?“

„Pravda nad slunce jasnější,“ řekl Algy.

„Absolutní pravda,“ rozesmál se Bertie. „Ty opravdu neumíš

lhát, starouši.“

„Konec legrácek,“ prohlásil Biggles a sáhl po cigaretě. „Jestli

jsem dostatečně ukojil vaši zvědavost, dopíši konečně svou slavnou

zprávu.“

– 135 –